Forsaken - 117. díl

„Co tím myslíš, že nebyl jednoduchej?“ zeptala jsem se Riela a přimhouřenýma očima jsem si ho přeměřovala. Ne, že bych tím laserovým pohledem zkoumala, jestli mi náhodou nekecá, beztak bych to na něm nepoznala, jenom jsem využívala příležitosti, abych si ho zas jednou důkladně prohlídla.
„Řekněme, že se to neobešlo bez boje,“ odvětil vyhýbavě. „Nejvyšším nevadilo, že si začal s obyčejnou ženou, ale to, že byl pro ni ochotnej zradit všechno, v co věřili. Mysleli si, že se po její smrti zase vrátí k nim. Netušili ale, že ona nikdy doopravdy neumřela.“
Radši jsem si ty řeči o mámině smrti nepřipouštěla, jinak bych se zas rozbulela a tím by zřejmě moje vyzvídání skončilo.
„A proč si na jeho místo mezitím nenašli někoho jinýho?“ podivila jsem se radši. „Poloprázdnej pentagram není zrovna moc stylovej.“
„Nejspíš nemaj dostatek vhodnejch kandidátů. Alex jim je tak trochu likviduje. Za pomoci spolku, samozřejmě.“
„Kolik upírů má vůbec v tom svým spolku? Muselo bejt přece těžký je k tomu přemluvit. Pokud by byli odhaleni, pak by z toho měli problémy, ne?“
„Byli by bez milosti popraveni. Ale zatím se žádný důkazy nikdy nenašly, na to jsme až moc opatrní. Ale kolik nás je, to ti opravdu nepovím. Úkoly mi dává výhradně Alex a až na pár výjimek pracuju zásadně sám. Takže jich může bejt tisíc ale třeba i jenom pár. Ale pouze jeden tě právě zve na snídani, takže dlouho neotálej nebo si to rozmyslím.“
„Tak jo.“ Ani mně se tu nechtělo zůstávat moc dlouho, nemocniční prostředí není nic pro mě, znám rozhodně i romantičtější místa. „A na co mě zveš?“ V duchu jsem se modlila, aby nezačal zas něco o broucích. Měla jsem totiž už takovej hlad, že bych možná chroustala i chrousty.
„Jak ti zní čerstvý vdolky a kafe se sójovým mlíkem?“ navrhnul Riel a já měla pocit, že mi v životě nikdo neřekl nic tak krásnýho.
„Úžasně... a jsou ty vdolky s povidlama?“ zjišťovala jsem ještě a neohrabaně jsem se zvedla. Nebejt Riela, kterej mě pohotově zachytil, tak bych se zas poroučela hned dolů.
„Jsi v pořádku?“ zajímal se starostlivě. Hmm... možná bych měla omdlívat častějc... Bejt v jeho objetí totiž nebylo vůbec špatný.
„Jo. Jenom už trochu padám hlady...“ zavtipkovala jsem chabě.
„Tak s tím něco uděláme.“
Bez varování mě popadl do náruče a jako kdybych vůbec nic nevážila, mě nesl pryč. Zachytila jsem závistivej pohled nějaký slečny a lhala bych, kdybych tvrdila, že mi neudělal dobře. Objala jsem Riela kolem krku a prostě si to užívala. Jo, romantická hrdinka Isabella opět v akci... rozbouřený hormony a představivost běžící na plný obrátky...
´Ach... kam mě to neseš, ty násilníku?´
´Někam, kde budeme docela sami, holubičko!´
Vyděšené zamrkání. ´To přece nesmíš! Okamžitě mě pusť!´
´Ani náhodou. Teď jsi moje!´
´Nikdy! To bych raději zemřela!´
Téměř výhružné zasmání. ´Však já už znám způsob, jak tě přimět změnit názor!´
´Skutečně? A jaký?´
„… povidlama a tvarohem.“
Svraštila jsem čelo. „Cože?“ hlesla jsem nechápavě.
„Říkám, že ty vdolky jsou s povidlama a tvarohem,“ zopakoval mi to Riel a to už mě z mýho snění probralo docela.
„Hm… jo…“ zamumlala jsem poněkud rozladěně. To už jsme vycházeli na parkoviště a široko daleko jsem byla jediná, která z nemocnice nešla po svejch.
„Co se děje? Měla jsi snad další vidinu?“ zeptal se mě Riel, zatímco si to rázoval ke svý motorce.
„Ne… jenom jsem se… zamyslela. A to můžem normálně jíst tvaroh? Na něj se ta alergie snad nevztahuje?“
„Je ze sójovýho mlíka. Bojíš se snad, že tě chci otrávit?“ zasmál se skoro tak výhružně jako předtím v mý představě. Akorát v tý by mě nejspíš hodil přes hřbet svýho koně a nepostavil by mě opatrně na nohy vedle svý motorky.
„Tak naskoč,“ pobídl mě, když se sám usadil, a já ho bez váhání uposlechla. „A radši se pevně drž, jestli tě cestou ztratím, tak se tě vydám hledat až po tý snídani,“ zažertoval ještě, než jsme se rozjeli.
Nutno říct, že to byla dost zbytečná výzva, protože jakmile jsem dosedla, ovinula jsem mu paže kolem pasu a přitiskla se k jeho zádům. Můj strážnej anděl… Na chvilku jsem zalitovala, že jím opravdu není, pak bych s ním mohla bejt napořád.