Srdce bojovnice - 91. díl

Zvažovala jsem, že mu řeknu pravdu, opravdu, jenže to by znamenalo přiznat, že jsem neuposlechla jeho nařízení. Navíc to skutečně mohla být moje poslední příležitost zúčastnit se nějaké výpravy. Přece jen se na ně nejezdí každý den a kdo ví, jakého přijetí se mi dostane u lorda Elronda, je možné, že mým odjezdem z Eryn Lasgalen skončí i moje působení v armádě. A já jsem tolik toužila zjistit, jestli bych během boje obstála. Jednak kvůli sobě, ale pak také i proto, abych dokázala Saerosovi, jak se ve mně mýlil. Chtěla jsem být nejlepší... nepostradatelná... Chtěla jsem prostě někam patřit...
„Riel?“ Thranduil si mě zkoumavě prohlížel, jako kdyby svým bystrým zrakem mohl proniknout pod mé oblečení a odhalit tak odpověď na svou otázku.
Nasadila jsem něco, o čem jsem doufala, že je naprosto suverénní úsměv. „Jsem zcela v pořádku, pane! A slibuji, že tentokrát Vás nezklamu!“
Princ podezíravě přimhouřil oči. „Opravdu? Nechtěj, Riel, abych se o tom musel přesvědčovat sám!“ varoval mě lehce hrozivým tónem.
„Opravdu, pane!“ odvětila jsem ihned rázně. „Ovšem pokud se o tom chcete přesvědčit, nebudu Vám v tom bránit! Jenom mějte na paměti, na čem jsme se posledně domluvili!“
„Domníváš se snad, že tohle je pouze má záminka k tomu, abych tě mohl svléknout?!“ zamračil se na mě princ nevlídně.
„Zajímavé, že Vás něco takového napadlo, pane,“ prohodila jsem pouze.
„Dobrá... Budu věřit tvému slovu, Riel! Jenom si uvědom, že naše životy jsou i v tvých rukou!“
Nato Thranduil pobídl svého koně a přidružil se zpátky ke svému oddílu. Elurín ho ihned vyhledal, zřejmě proto, aby se ho otázal, jestli mě v lese pověsil na strom a nechal tam, ale pak mě spatřil přijíždět, a tak si to rozmyslel.
Znovu jsme vyrazili na cestu a já se opět ocitla vedle Amrase.
„Přihodilo se něco, Riel?“ zjišťoval starostlivě.
Někdy bych ho za tu jeho péči objala. A někdy nejraději skopla z koně. Tohle byl právě ten druhý případ.
„Nic zvláštního. Princ se chtěl jenom ujistit, že jsem bojeschopná...“ zamumlala jsem ne bez rozpaků. Jenže co jiného jsem mu také měla říct?
„Myslíš kvůli tomu minulému incidentu?“
Přikývla jsem.
„Nu... na druhou stranu je to od něho... zodpovědné... Nejspíš tam nebude příliš času k tomu, aby se někdo vrhal do vřavy boje a vytahoval raněné...“ pronesl Amras pomalu, téměř jako kdyby se obával, že mu za ta slova vzápětí utrhnu hlavu.
„Já vím. Udělala jsem tehdy velkou chybu, ale poučila jsem se z ní. Jen bych si přála, aby na to už ostatní zapomněli.“
Amras se pousmál. „Pokud se ti bude dnes dařit jen zčásti tak jako na cvičišti, pak jsem si jist, že na tu předchozí nehodu zapomenou a budou probírat jen tvůj dnešní skvělý výkon!“
„To bych si přála, Amrasi,“ povzdechla jsem si.
Nervózně jsem si přes látku košile pohladila ránu na krku. Byla ještě citlivá, ale pochybovala jsem, že by ještě mohla krvácet. Ne, to zcela jistě ne, vždyť už od jejího vzniku uběhla poměrně dlouhá doba. Všechno bude tentokrát v pořádku...
„Amrasi?“ ozvala jsem se impulzivně. „Ty si také myslíš, že nemám v armádě co pohledávat?“
Otočil ke mně hlavu, v jeho očích jsem jasně rozpoznala soucit. „Saeros s tebou hovořil, co?“
„Tak trochu.“
„Říkal jsem mu, že si má podobné názory nechat pro sebe,“ potřásl Amras nesouhlasně hlavou. „Obzvláště když máš před bojem. Jenže on má někdy takové neovladatelné záchvaty upřímnosti.“
„Na to jsem se tě ale neptala. Myslíš si, že jsem raději měla zůstat v paláci? Tak myslíš?“ Můj hlas nabíral na intenzitě, jak jsem se z něho snažila za každou cenu vymámit odpověď, a zároveň to způsobovaly zoufalství a hněv z toho, že by mi mohl odpovědět kladně.
„Riel, proč to nenecháš být? Tímhle stejně nic nedocílíš,“ snažil se mě Amras odbýt.
„Takže myslíš...“ odtušila jsem a zaťala jsem zuby, abych se nesnížila k nějakému nedůstojnému, pláči podobnému zvuku. Ale řvát se mi chtělo strašně moc.