Východ slunce 35.díl

Vyčerpala jsem zásoby svého štěstí. Pokud jsem kdy jaké měla. Uvědomila jsem si trpce. Ne, měla jsem ho. Narodila jsem se, vystudovala jsem, nic mi v dětství nechybělo. To další…se změnilo. Byla jsem tu. Hrála jsem důležitou roli, ačkoliv nechtěnou. A vedla jsem lidi, kterým na mně už snad začalo i trochu záležet. Mohla jsem být šťastná, cítit na sobě ty prchavé a někdy pěkně ostré střípky kouzelného prášku, jak ho vždycky vykreslovaly v pohádkách. Jenomže poslední zrnka vyprchala, rozpustila se a opustila mě.
Proč takový pesimismus, ptáte se? To není pesimismus. S Ansethem a jeho ženou Klarou v jedné pevnosti mě přepadl splín.
Nemohla jsem mu utéct. Marně jsem se o to pokoušela již několikátý den. Vždycky si mě ten prevít našel, přestože jsem už doufala v můj úspěšný úprk. Nepodařilo se. Nežárlila jsem na něj, ani na ní. Ne. Jejich viditelně spokojený a harmonický pár mě naplňoval vinou. Vinila jsem sama sebe za to, jak jsem teď dopadla. Mladá, ale navždycky odkázaná na samotu. Nemuselo by to tak být, ale já se cítila pevně přesvědčená o tom, že nikdy nebudu schopná milovat takovým způsobem, aby to bylo dostačující. Ne muže. Ani nikoho jiného.
Možná, že existovali tací, kteří by se mnou ihned měnili. Podstoupila bych to. Bohužel však nelze vyměnit svůj osud za něčí jiný. Bylo by to moc snadné. Darovala bych komukoli dobrému své schopnosti, jež mi ale tak zázračně jako to umí u jiného, nikdy nepřičarují to, co bych si skutečně přála. Věnovala bych s klidem tomu slabému chlapci, jehož jsem jednou potkala v sadu, své umění se zbraněmi. K čemu mi to bylo, pokud opomenu to neustále hrozící nebezpečí, že se mě pokusí nepřátelé zabít? A pokud by nebylo tak důležité vlastnit ten slavný náhrdelník, sundala bych si z krku i ten. Nevnímala jsem ho. Nepomáhal. Ne tak, že bych to cítila. Přiváděl mě akorát do problémů. Nebýt něj, mohla jsem dál žít klidným životem. Třeba bych se nemusela zahalit do temnoty. Třeba bych nikdy neokusila, jaké to je žít skrytě. Teď už bylo pozdě. Nedokázala jsem se té jediné nepatrné ochrany před vnějším světem vzdát. Na to jsem byla až příliš zranitelná uvnitř.
Odkud se to vzalo, při vší mé bojovnosti? Vždycky to tu bylo. Záleží na tom, pokud si to přiznám. A já nyní čelila všem faktům, jež se nedaly popřít. Proč si dál lhát. Sobě ne. Ostatním skoro všem. Proč ne. Nemuseli mě znát, nemuseli mi rozumět. Nepopírám, že bych si to alespoň u jednoho nepřála, leč to je vedlejší.
A takhle to se mnou teď je pořád. Žádná averze, žádná zášť, žádná síla. Už jsem nemohla. Cítila jsem na sobě váhu, jež má záda nebyla schopna dál nést. Byla jsem unavená. Vyčerpaná tím vším.
Jeden protáhlý vzdech vyklouzl z mých zavřených úst.
„Je vše v pořádku?“ uslyšela jsem za sebou známý klidný hlas. Nelekla jsem se, ačkoliv jsem vůbec netušila, že za mnou někdo stojí. Ztrácela jsem se v myšlenkách. Kroužily daleko od mého těla, uzavřeného v jedné téměř prázdné místnosti v budově.
Nereagovala jsem. Nemělo cenu lhát. Lhala bych jemu, snažila si něco namluvit sobě. K čemu by to vedlo.
„Vidíš ten paprsek?“ ukázala jsem promrzlou rukou na tekutý zlatý proud procházející tlustým sklem okenní tabulky.
„Ano. Vidím. Proč se ptáte?“ zeptal se. Nechápal. Nemusela jsem se na něj ani dívat, abych si dovedla představit otázku ,kam tohle všechno povede, vepsanou v jeho očích.
„Objímá svým světlem všechno, na co dosáhne, aniž by tušil, jestli si to ten objekt zaslouží.“ Nastavila jsem svou bledou dlaň do té záře. Necítila jsem žádné teplo. Má ruka jen víc upozornila na bělost mé kůže, skryté pod rouškou ze samotné tmy.
Jestli se divil, nedal to v hlase nijak najevo. „Co když to nepotřebuje vědět? Co když je stejně spravedlivý ke všem? Co když dovolí, aby se v jeho přízni ocital každý?“
„Tak to na světě nechodí…všude se rozlišuje.“ Utlumila jsem jeho snahy naprosto přesvědčeným hlasem smířeným se situací.
„Jak si můžeš být tak jistá?“ Zapomněl mi vykat, jak se mnou nesouhlasil. Jeho otázku jsem přešla mlčením. „Věci nikdy nejsou měřeny dvakrát stejným metrem.“ Chlácholil mě. Neměla jsem k tomu co říct.
„I to jedno posouzení stačí.“ Trvala jsem na svém.
„J-“ nadechoval se, aby mi odporoval. Nenechala jsem ho dokončit to. Vlastně skoro ani začít.
Zvedla jsem se ze židle, zahalila se těsněji do mého pláště a obrátila se k němu čelem. „Stačí.“ Mířila jsem pryč. Vedle něj jsem se ještě zarazila a položila mu ruku na rameno. „Riaveleine.“ Stiskla jsem. Otočila jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Pozoroval mě. S klidem, jaký jsem u nikoho už dlouho neviděla. Nevypadal rozrušeně, nijak nekomentoval mé podivné chování. Již před pár dny mi došlo, že to ví. Že nemá cenu před ním dál předstírat. Tohle však bylo poprvé, co jsem mu čelila sama, za sebe.
Probodával mě svýma zelenýma nečitelnýma očima. Oplácela jsem mu pohled se stejnou intenzitou. On bojoval, já se smířila. To byl rozdíl mezi námi.
Trpce jsem se na něj usmála, sundala ruku z jeho nehybného ramene a opustila v tichosti prosvětlenou holou místnost vybavenou jen jedním stolem a židlí. Zavřela jsem za sebou těžké dřevěné dveře, chvíli stála na místě a pak se vydala ke stájím. Čas na projížďku.

Vyjížděla jsem akorát ze stájí, když jsem uslyšela hlasitý úprk koně po nádvoří. To bylo divné. Pobídla jsem Sin Thaie rychle ven a začala pronásledovat hubeného muže na hnědém štíhlém koni. Patřil ke zvědům.
„Veliteli, veliteli!“ řval na Ansetha, který sbíhal schody po třech. Zřejmě se také zdržoval někde poblíž.
„Jaké zprávy neseš?“ ptal se ve spěchu nepomazaný pán této pevnosti.
„Špatné, pane. Za dunami Písečné louky se shromažďují vojska. Alespoň tak tvrdí vesničané, kteří v té blízkosti žijí. Nestačil jsem to s Palomem prověřit. Okamžitě jsem se rozjel s tou zprávou sem.“
„Krucinál,“ vyrazil ze sebe šokovaný Anseth, „dobře jsi udělal, ale přišlo to tak nečekaně, že…“
„Bitvy nikdy nepřichází čekaně, drahý Ansethe. To bys už měl vědět.“ Objevil se vedle něj Ivan.
„Vím. Jen jsem teď trochu zaskočený. No. Všiml jsi si ještě něčeho podstatného? Víte něco o jejich počtech, zbraních, úmyslech? Jakákoli podrobnější informace by nám dokázala pomoct.“ Zapadl zase do své role perfektního válečného veterána, přestože mu nemohlo být víc než třicet.
„Ano, pane. O tom, že se shromažďují u Písečné louky jsem se dozvěděl vprostřed noci. Na cestě sem jsem jen o kousek minul předsunutou skupinu, která čítala tak pět set mužů. Podle vyprávění napadených venkovanů sedí popis na jejich elitní vojáky, kteří už půl roku drancují vesnice. Není pochyb, že míří sem, aby nás zaměstnali.“ Dokončil své nepříjemné novinky pomalu se uklidňující zvěd.
„Podle čeho tak soudíš?“ otázal se Ivan, který netrpělivě přešlapoval ze strany na stranu, snad aby měl pocit, že už konečně něco dělá a jen nečině nepřihlíží.
„Všechny větší vsi a městečka v okolí už byla napadena, nebo se o to alespoň pokoušeli. Obyvatelé prchají na jih, pokud mají ke komu jít. Obyčejní lidé už nejsou jejich starostí. Ne s tak velkým počtem vojáků, pane.“
„Výborný odhad. A zdá se, že zcela správný.“ Pochválil muže Ivan. „Běž si odpočinout, budeme tě ještě potřebovat. Jak se jmenoval ten druhý, s kterým jsi měl objížďku?“
„Palom, pane. Jel lépe obhlédnout situaci a varovat ostatní. Pokud dovolíte, půjdu.“ Vyhrkl muž, seskočil v mžiku z koně a čekal na povolení.
„Jistě, jistě. Běžte.“ Povolil mu zamyšleně Anseth. „Musíme upozornit ostatní a přichystat se na obléhání. Pokud jsou jeho domněnky správné, budeme mít co dočinění s těmi nejlepšími z nich. Musíme se připravit, jak nejlépe to půjde.“ Promlouval potichu k Ivanovi. Kývli na sebe a automaticky si rozdělili práci.
„Erene, ani jsem si vás v tom zmatku nevšiml. Slyšel jste všechno?“ optal se mě se spěchem v očích.
„Ano. Máme informovat své muže nebo se nejdřív poradíme?“
„Nejdřív to musíme oznámit všem velitelům v pevnosti. Pak ve zkratce řekneme mužům, ať se připraví.“ Pohlédl na slunce, nacházející se již za polovinou své dnešní pouti. „Za půl hodiny se sejdeme v poradním sále.“
S Ivanem jsme dali znamení na souhlas a okamžitě se rozběhli za svými cíly. Nebylo času nazbyt. Cestou do svého pokoje jsem narazila na Portmona, který akorát okouzloval svým šarmem nějakou služtičku. Neomaleně jsem přerušila jeho dvoření a vyhrkla na něj novinky. Neprodleně zanechal svého dobývání a mířil pryč. Než zmizel, ještě se na mě spiklenecky usmál. Kdyby situace nespěchala, ráda bych dál sledovala potajmu jeho snahy. Opravdu byl šarmantní.
Bohužel teď nebyla ta pravá chvíle. Bez přerušení jsem mířila dál. Zarazila jsem se až u prudce se otevírajících dveří. Kdybych rychleji nezareagovala, dostala bych jimi přinejmenším pořádnou ránu. Uskočila jsem na druhou stranu ke zdi a nevraživě šlehla pohledem po tom, který měl tohle na svědomí.
Můj vztek skoro ihned vyprchal. Dveře rozrazil Rianvelein.
„Připravte se na obléhání. Podle všech informací sem putuje pětisetčlenný oddíl Maneatrových zrůd. Za pětadvacet minut je porada.“ Vychrlila jsem na něj rozkazovacím tónem, který patřil tomu veliteli, za nějž jsem se vydávala, a ihned pokračovala ve své cestě dál.
Teď nebyl čas na nějaké hrátky. Svůj hlas budu používat jen tehdy, pokud si budu jistá, že není nikdo kolem.
Ne. Nebudu ho používat vůbec. Potvrdila jsem mu jeho odhad, dál nemusel nic vědět. S ním jsem taky skončila.
Můj splín se tímto nečekaným zvratem rozplynul jako mávnutím kouzelného proutku. Teď jsem přemýšlela stylem chladného zabijáka. Bylo jedno, jak se budu chovat, hlavně když to bude mít efektivní výsledky.
Nestačila jsem ve spěchu zpozorovat, jak se tvářil. Bylo mi to jedno. Však on si zvykne.

Utíkala jsem najednou prázdnou ubytovnou, přestože na mě odevšad doléhal hluk. Muži se chystali. Ve spěchu na sebe házeli zbroj, promazávali klouby brnění, brousili zbraně. Mohla jsem se pouze dohadovat, ale zvuk kovu přicházel odevšad. Rozléhal se na chodbě jako bušení zvonu na poplach. Z pokojů se ozývaly vzrušené hlasy. Všude to bylo stejné. Zpráva o blížících se nepřátelích se šířila jako oheň ve vysušeném lese. Muži byli napjatí, rozhodně ne ochromení strachem. Ten teprve přijde. Teď se všichni radovali, že už nebudou muset dál ubíjet dny a konečně se naskytne příležitost, jak si vybít hromadící se energii.
Do svého pokoje jsem dorazila s bušícím srdcem. Ruce se mi klepaly vzrušením. Zabouchla jsem za sebou dveře a ani se neobtěžovala zmírnit ránu, kterou jsem tím způsobila. Strhla jsem ze sebe plášť, hodila ho na postel a začala se prohrabovat komodou v rohu místnosti. Vytáhla jsem z hromádky zmuchlaného šatstva svůj kožený oděv, který jsem v pevnosti sundala. Venku jsem ho nosila dost dlouho na to, abych se ho dokázala na chvíli vzdát. Teď byl pro něj zase čas.
Koženou vestu jsem natáhla na utažený popruh látky a pevně ji zašněrovala. Na prosté kalhoty jsem si navlékla po kolena dlouhou suknici, stejnoměrně rozstříhanou, aby nebránila v pohybu. Nosili ji zde i muži.
A pak přišlo to hlavní. Z látky jsem vytáhla své brnění, jenž mi daroval Othello. Nasoukala jsem se do stříbrného hrudního plátu s černým zdobením, nohy jsem si ovázala náholeníky a ruce oděla do černých kožených rukavic s malými kousky kovu pro lepší výztuhu. Vlasy jsem pevně sepjala do copu, aby se mi nepletly a už vůbec aby si jich nikdo nevšiml. Po těch zkušenostech se světlem jsem měla ještě větší hrůzu než předtím ukázat svou pravou podobu.
K pasu jsem si znovu připevnila opasek s pochvou, zasunula do ní svůj stříbrný meč. Tíha na mém boku byla uklidňující. Zkontrolovala jsem pouzdro s dýkou na mém zápěstí a úlevně si vydechla. Chyběla ještě jedna maličkost k dokonalému výsledku. Přehodila jsem přes sebe svůj plášť, natáhla si kapuci a cítila, jak se mi po celém těle rozlévá klid. Než jsem opustila pokoj, sáhla jsem si na krk. Sinielin byl tam, kde měl být. Svým chladem povzbuzoval. Byla jsem připravená.

Zbývala mi už jen chvilka. Zaběhla jsem za svými muži do druhé části ubytovny. Nedělala jsem si iluze, že se válejí znuděně na postelích. Jistě se k nim už dolehlo, že se chystáme k obraně. A taky že ano. Když jsem dorazila do jejich patra, všichni byli na nohou. Pobíhali sem a tam, sháněli své věci a dohadovali se, co se asi děje.
Svolala jsem si je na chodbu a ve spěchu přetlumočila celou situaci.
„Sice jsme nikdy netrénovali obranu v pevnosti, ale vy se dokážete zorientovat. Držte se toho, co máte zajeté. V téhle pevnosti je mnoho oddílů. Ještě jsme se nedomluvili, jakým stylem bude obrana probíhat, ale pokud budete bojovat tam, kde to bude třeba, není důvod k obavám.“
„To bysme řekli!“ prohodil do davu vzrušeným hlasem Thor. Nemohl se dočkat, až zapíchne nějakou tu černou sviňuchu.
Ostatní na jeho poznámku hlasitě aplaudovali. Adrenalin mezi nimi se dal krájet. Musela jsem je zarazit, ačkoliv jsem vzrušení v mém hlase jen těžko krotila.
„Poznámky si nechte na jindy. Není času nazbyt. Držte se formací, bojujte ve dvojicích, kryjte si záda. Nic víc nechci. Teď běžte dolů a obhlédněte si pevnost ze všech stran. Najděte nejslabší místo a zpevněte ho. Vžijte se do jejich role a zkuste prohlédnout taktiku, jakou by mohli použít při dobývání. Vaše návrhy probereme potom.“ Ukončila jsem svou řeč a vyhledala mezi vysokými postavami hrdě vzpřímeného Mesteana. Pokynem jsem ho přivolala k sobě.
Poodešla jsem stranou, s ním za zády.
„Teď je máš na starost. Přebíráš velení, dokud se nevrátím. Připrav se, že tě zavolám, hned jak budu moct. Vezměte si s Amicem všechno léčivo, které u sebe máte. Najděte vhodnou místnost, kam se budou dávat ranění. Až vypukne boj a přibudou zranění, stáhnete se a budete ošetřovat.“ Chrlila jsem na něj instrukce.
Němě přikývl a dál poslouchal.
„To je všechno.“ Propustila jsem ho. Na odchodu mě však ještě něco napadlo. Neměla jsem už ale čas. Zarazila jsem se a pak se, dnes už po několikáté, rozeběhla. Vyřídím to později.

Cestou k poradnímu sálu jsem míjela chystající se vojáky. Ani jsem netušila, že je jich tu tolik. Když byli rozmístění po pevnosti, nepřipadalo mi to tak. Pohromadě však hravě zaplnili celé přední nádvoří, a to tu ještě nebyli všichni. Podcenila jsem velikost téhle kamenné krychle. Prolétla jsem kolem nich a ani se nesnažila omlouvat. Někteří se za mnou nechápavě otáčeli.
Dorazila jsem akorát včas. Ještě se po mně nikdo nezačal shánět. Nebyl čas na nějaké průtahy a plané klábosení. Všichni se po mém příchodu postavili kolem stolu, na němž ležela mapa Omni z ptačí perspektivy a okolí kolem ní. Nikdo z velitelů nechyběl. Portmon, Anseth, Ivan, Rianvelein a Manel. Klara tentokrát na schůzi nebyla. Zřejmě se někde barikádovala v pokoji mrtvá strachy. Při té představě jsem se zlomyslně ušklíbla.
Rianvelein byl přijat se zlostnými pohledy Ansetha. Vrhal je na něj od jednoho konce stolu k druhému. Adresátovi to očividně nedělalo žádné problémy. Spory byly na chvíli zapomenuty. Alespoň jimi. Mně však vrtalo hlavou to, co jsem odsunula někam do koutku své mysli, abych se na tu záhadu podrobněji mohla podívat později. Neudělala jsem to. Stalo se toho tolik, že jsem na to úplně zapomněla. A přitom to bylo tak důležité!
Nenápadně jsem pozorovala oba dva muže, kteří se navzájem očividně nemuseli. Kromě té nevyřešené záhady je pro mě spojovala skutečnost, že od obou na sobě nosím nějakou cennou věc. Kvůli nim se hádali. Pokud jsem si dobře vybavovala jejich rozhovor, označil Anseth Rianveleina za zloděje. Obviňoval ho z krádeže rodového dědictví. Rianvelein to odmítal, dýku prý měl u sebe odjakživa. Což znamenalo, že…
„Ehm.“ Odkašlal si vedle mě Manel. Probrala jsem se ze svých úvah. Celý stůl na mě zíral. Já zírala na Ansetha. Nevšimla jsem si, že bych se zasekla.
„Pardon. Jaká byla otázka?“ optala jsem se opatrně. V chvílích nepozornosti jsem šlehla zkoumavým pohledem po Rianveleinovi. Byla mezi nimi dvěma nějaká podoba?
„No to je výborné. Tady se probírá důležitá obrana a někteří si dovolí nedávat pozor!“ hartusil nahlas Manel. Jeho tvrdou výtku jsem samozřejmě přisuzovala mně. To vědomí mě nijak nevzrušovalo. Já nyní přicházela pomalu ale jistě na něco důležitějšího.
„Pokud tím myslíte mne, Manele, můžete si být jist, že pozor dávám. Promýšlím postup stejně jako vy.“ Otočila jsem se na něj a vzdorovala jeho pobouřenému pohledu. Přeci se nenechám zastrašit nějakými jeho řečmi.
„A jaký tedy máte návrh, Erene?“ obořil se na mě naštvaně. Znovu na mě upoutal pozornost celého stolu.
V klidu jsem se narovnala a ukázala na mapu.
„Nevíme, odkud přijdou. Podle zpráv toho zvěda přichází od severovýchodu. Okolo Omni jsou lesy. Mohou se do nich rozptýlit ze všech stran, aniž bychom si jich všimli. Nesázel bych na posílení jedné strany, ale zaměřil bych se na obranu všech zdí celkově.“ Začala jsem se svou taktikou, kterou jsem vymýšlela cestou sem. „Musíme obsadit rovnoměrně všechny věže. Na hradby postavit lukostřelce, první nádvoří zaplnit pěšáky a zbylými lukostřelci. Pokud budou potřeba posily na hradbách, musí být připraveny. Na druhé nádvoří bych umístil Portmona,“ kývla jsem na něj, „s jeho jízdou. Pokud boj nebude soustředěný na jedno místo, mohl by vyjíždět se svou skupinou ven. Museli bychom ale odvrátit pozornost těch ostatních stran, jinak by bylo až příliš riskantní spouštět most.“
„Tenhle nápad bych úplně vypustil. Copak se při obléhání otevírá brána? To bychom si je rovnou mohli pozvat dovnitř.“ Nesouhlasil se mnou otevřeně Manel.
„Jistě. Záleží na situaci. Pokud s tím ale nikdo nesouhlasíte, mohli bychom Portmona poslat pryč do zálohy. Na znamení by se mohl vrátit a zaútočit zvenčí. Brána by se tak vůbec neotevírala. Je to ale dost riskantní.“ Navrhla jsem alternativní řešení. Po něm zavládlo ticho. Přesto jsem skoro slyšela, jak každému pracuje mozek na plné obrátky.
„To není špatný nápad.“ Souhlasil Portmon. „Potřebují se ale doladit detaily.“
„Samozřejmě. Můžete také zůstat tady a zapojit se do obrany, aniž byste bojovali na koních. Ale když už tu máme trénované jezdce, je skoro lepší jich využít v tom, co umějí nejlíp. Bojovat ze sedla.“ Odmlčela jsem se. „Navíc tím získáme moment překvapení.“
„Líbí se mi to.“ Usmál se na mě kapitán jízdy. „Co na to říkáte vy, pánové? Pokud by se to odsouhlasilo, šel bych rovnou informovat své muže. Ti jako jediní zatím ani mlhavě nevědí jak budou do boje zapojeni. Musíme osedlat koně, jestliže se to schválí. Je málo času.“
„Zajímavá myšlenka. Ale nevíme, odkud přijdou. Také by vás mohli zaskočit a pak by to špatně dopadlo. V tom je velké riziko. Nelíbí se mi představa, že bychom vás vyslali jen tak někam ven, když nevíme, kde ty stvůry čekají.“ Odporoval lehce Ivan. Měl pravdu.
V tom mě něco napadlo. Přihlásila jsem se o slovo. „Jestliže je tohle jediný problém, můžete se rovnou jít chystat. Mám svého vlastního zvěda.“ Představila jsem si Sodaata. „Zaručeně mi může přinést zprávu, jakou potřebujeme.“
„Proč to říkáte až teď? Mohli jsme se už dávno lépe připravit na to, odkud půjdou!“ vyhrkl rozhořčeně Anseth.
„Promiňte, ale pokud bychom jízdu nevysílali, bylo by skoro zbytečné znát místo, kam by se ta jízda nepozorovaně mohla uchýlit. Nemyslíte?“ obrátila jsem se na něj. Měla jsem chuť mu říct, že přeci nepotřebují mou pomoc. Podle toho, jak se chovali předtím. Držela jsem se však na uzdě. Teď nebylo radno vyhledávat další spory.
„Kdy toho zvěda vyšlete?“ otázal se Ivan, už značně uklidněný.
„Jen co to tu dokončíme.“ Odpověděla jsem mu bez zaváhání.
„Portmone, myslím, že se můžete jít chystat.“ Promluvil Rianvelein a potvrdil tak souhlasy všech.
„Výborně.“ Odtrhl se od stolu. „Ještě maličkost. Jak poznám, kdy máme vyrazit?“ zadíval se na mě.
„O to se postarám. Žádné obavy. Bezpečně to poznáte.“ Usmála jsem se na něj, i když to nemohl vidět. Slyšel to snad aspoň v mém mužském hlase.
„Dobře. Tak tedy hodně štěstí.“ Zasalutoval nám a opustil chvatně místnost.
Na chvíli se rozhostilo ticho.
„Tak, co teď?“ ujal se slova Manel. „Ještě jste nedořekl to ostatní, Erene. Nějaký další výjimečný plán?“ ušklíbl se. Zřejmě se mu nelíbila představa, že uspořádání vymýšlím já. Bylo to z něj jasně cítit. Považoval se za zkušenějšího, což nepochybně byl.
„Je to skoro všechno. Jen bych umístil lehce zraněné muže a služebnictvo, které je v pevnosti, do pokojů. Mohli by pomoct. Ve zdech jsou okna. Můžou jimi házet kamení, lít olej. Cokoliv. Pro ty, kteří nebudou uplatnění, se něco najde. Zraněných bude dost, mohou se o ně postarat.“
„Dobrá. Jak myslíte.“ Sklapnul Manel a opřel se rezignovaně o stůl.
„Začneme rozdávat instrukce. Jednotlivé skupiny promícháme. Běžte informovat své muže, já navštívím pokoje raněných a služebnictvo. Zásoby kamení, zbraní a dalšího materiálu jsou dopravovány pověřenými lidmi na místa. Porada skončila.“

Okamžitě jsem zamířila ven na hradby. Vypadalo to, že všichni už věděli, co se po nich chce. Nestarala jsem se o to. Moji muži se seskupili na nádvoří v rohu, aby nikomu nepřekáželi. Radili se, přesně jak jsem jim nařídila. O ně jsem se nemusela bát, věděli přesně, jak si stát. Vyběhla jsem schody u brány a zamířila na ochoz. Udivených pohledů vojáků jsem si nevšímala. Soustředila jsem se.
„Sodaate.“ Promlouvala jsem k svému příteli v oblacích. Jen on mě mohl slyšet. „Potřebujeme pomoct.“
„Co jiného.“ Pronesl uštěpačně. Stébla zažloutlé trávy se lehce ohýbala v neviditelném větru. Přenášely náš rozhovor.
„Jak moc jsi ode mě daleko? Potřebuji zjistit, kde se pohybuje skupina asi pěti set mužů. Vypadá to, že se na nás chystá útok od těch samých, kteří napadli Enda´aren.“ Po téhle zmínce vzrostla jeho ochota pomoct. Na jeho bývalé domovině mu, přestože ji opustil, velmi záleželo.
„Tak to je jiná. Zjistím, co se dá. Odkud vane vítr?“
„Od severovýchodu. Táhnou z Písečné louky. Zvěd nám to oznámil zhruba před hodinou. To už byli na pochodu. Budou blízko. Zjisti formace, jestli se rozdělují nebo ne a na jaký cíp pevnosti se zaměří. Pokud to tedy bude patrné.“ Upřesňovala jsem. „Pošleme tam ven jezdectvo. Je nutné, abychom věděli, kam se můžou bezpečně ukrýt a kde čekat. Až nastane útok, přijedou na pomoc ze zálohy.“ Vysvětlovala jsem chvatně. Všimla jsem si udiveného pohledu vojáka po mé pravici. Vyděšeně na mě zíral a něco šeptal sousedovi vedle.
„Kdo to vymyslel?“ zaslechla jsem ještě.
„Já.“ Odpověděla jsem kroužícímu bodu na obloze, kterého jsem si teprve teď všimla.
„Hmmm.“ Spojení z jeho strany utichlo.
„Dej mi vědět co nejdřív.“ Poslala jsem mu ještě a otočila se k volné planině zády. Jak brzy se bude lesknout krví mrtvých mužů?
Shlédla jsem dolů mezi pestrobarevné zbroje. Lučištníci se připravovali vylézt na hradby. Jezdci byli skoro hotoví. Jen vyjet. Vyhledala jsem mezi koňskými a lidskými těly Portmona a zavolala na něj. Přikývl a seřadil své muže. Vyhoupl se do sedla a s rukou na meči vyčkával.
Scházela jsem opatrně dolů. Očima jsem sledovala vlnící se masu ozbrojenců. V pevnosti panoval organizovaný zmatek. Každý věděl, kde je jeho místo. Nejdřív se k němu však musel prodrat, což bylo už těžší. Začala jsem rozpoznávat jednotlivé skupiny. Lučištníci byli v zelené, jedna skupina pěšáků v modré, druhá v žluté. Jezdci hrdě nesli červenou barvu, v tlačenici vypadali jako rozšklebená rána plná krve. A pak mezi tou uskupenou pestrostí vysvitla čistě bílá.
Zaměřila jsem se na ten jediný bod, úspěšně se bránící proudu. Všichni se té jedné postavě vyhýbali, jako by tam byla neviditelná děsivá překážka. Byla neviditelná. Pro ně. Byla děsivá. Byla krásná.
Mezi masou vojáků stála Belieb. A upřeně mě sledovala.