Juliin deník - 46. díl

11. července, pondělí

Uvědomila jsem si, že už tady v chalupě trčím skoro čtrnáct dnů. Ovšem rozhodně si nemám na co stěžovat. Ode dne, kdy mi Nick ukázal létajícího jednorožce, uběhlo už pár dní. A ty následující byly neméně báječné. Nick měl pro mě připravenou spoustu dalších zajímavých míst, každý den mě s sebou vzal do jiného nepoznaného zákoutí lesa. Za tu dobu se mi nezdál žádný věštecký sen ani mě neobtěžoval hlas nějakého temného. Dokonce i můj mentor mě téměř nechal být na pokoji. Nevadilo mi to ani v nejmenším. Aspoň jsem konečně zas nemusela myslet na to, že jsem patronkou. Nick měl pravdu – potřebovala jsem odpočinek.
Jelikož se nebezpečně přiblížil den mého plánovaného návratu domů, začala jsem pomalu propadat mrzutým náladám. Nechtělo se mi odsud; žila jsem si tady skvěle jako nikdy. Nick mě však překvapil. Napsal mým tetám jménem jazykové agentury, že si vedu až nadprůměrně dobře a můj jazykový pobyt si tak dovolili prodloužit do konce prázdnin – koneckonců byla to moje výhra. Aspoň naoko. Tety proti tomu díkybohu nic nenamítaly a já jsem si oddychla, že můj život v ráji ještě není u konce.
S Nickem nám bylo fajn. Dennodenní procházky a výlety nás velmi sblížily – stali se z nás dobří přátelé. Nějakým zvláštním způsobem si naše povahy perfektně vyhovovaly. Tolerovali jsme jeden druhého a hlavně jsme si výborně rozuměli. Nikdy dříve jsem takového člověka nepotkala; Nick mě chápal a byl velmi ohleduplný – vždycky ho zajímalo, jak se cítím a co si myslím. Jsem si jistá, že by neudělal nic, co by mi bylo proti srsti. Samozřejmě, byla jeho povinnost starat se o to, abych byla v pořádku a nic mi nechybělo. Jenže já cítila, že to bylo jiné. Nebyla to pouze povinnost – existovalo tu mezi námi něco, co nás pojilo. Nějaké neviditelné pouto? Ale já byla moc zbabělá, abych nad tím pořádně uvažovala.
Také jsem na sobě za ten čas pozorovala obrovskou změnu. A neměl ji na svědomí nikdo jiný než Nick. Když jsem před dvěma týdny vstupovala na tenhle pozemek, byla jsem malá vystrašená šestnáctka s nulovým sebevědomím. A teď? Stále mi bylo šestnáct, ale už jsem nebyla ani zdaleka vystrašená, nýbrž sebejistá. A byla jsem dospělejší. A vděčila jsem za to Nickovi. Nějakým záhadným způsobem měl nade mnou moc a dokázal mou trochu nevyrovnanou povahu změnit k nepoznání. Nejenže jsem si nyní byla jistější sama sebou, ale snášela jsem klidněji osud, který mi byl přidělen, a začala jsem se chovat zodpovědněji.
Dnes jsme se jako obvykle vydali do lesa. Na přemisťování jsem si už úplně zvykla, dokonce jsem začala rozpoznávat stromy určené k transportu.
„Tak co je na programu dneska?“ zeptala jsem se zvesela Nicka, zatímco jsme si klestili cestu mezi stromy.
Věděla jsem, že mi to nepoví – nikdy mi to předem neřekl. Vždycky mi cíl naší vycházky nechával jako překvapení až do konce. I přesto jsem se to z něj každý den snažila vymámit.
„Uvidíš,“ zaslechla jsem obvyklou odpověď.
Potom jeho tvář trochu zvážněla.
„Dnes ti chci ukázat jedno místo... Nepatří zrovna k těm uklidňujícím a fascinujícím. I když okouzlit by tě mohlo i tak. Jen nevím... Hm, každopádně navštívit bys ho měla.“
Vida, dnes jsem se toho přece jen dozvěděla víc než obvykle. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že jsem z jeho slov byla dokonale zmatená.
Cestou jsem se rozhlížela po okolí. Zdálo se mi, že les je zde příliš temný. Slunce si lebedilo vysoko na obloze, ale tma uvnitř lesa jako by stále houstla a vzduch jako by se čím dál víc ochlazoval. (Mimochodem, už jsem se naučila řádně se oblékat, abych v lese nemrzla.)
A pak jsme najednou byli na místě. Zpočátku jsem nic neviděla, dokonce se mi zdálo, že v takřka neproniknutelném houští, jež nás obklopovalo, se nemůže nacházet nic, co by stálo za to vidět. Když jsem však chvíli namáhala zrak a trochu si poodhrnula kapradiny ve svém nejbližším okolí, spatřila jsem to.
Všude, kam jsem dohlédla, stály u země drobné sošky o velikosti zahradních trpaslíků. Bylo jich tam snad tisíc – a možná mnohem víc – a doopravdy vypadaly jako zahradní trpaslíci. Jen s tím rozdílem, že byly mramorově bílé (usoudila jsem, že jsou nejspíš z mramoru skutečně vyrobeny) a měly podobu andělů. Fajn, tak tedy vůbec nevypadaly jako trpaslíci. Okamžitě jsem si vzpomněla na Iris. Všechny ty sošky se jí opravdu věrně podobaly, ale až při bližším zkoumání jsem zjistila, že každá z nich je originální a od těch ostatních se něčím velmi liší.
Už zase jsem zírala s pusou dokořán – Nick mě skutečně uměl ohromit. Jen mi nešlo do hlavy, k čemu jsou uprostřed lesa tisíce mramorových miniatur andělů... Kdyby si je někdo vystavoval na zahrádce jako ty trpaslíky, tak to pochopím, ale proč jsou schované tady v tom houští a ještě navíc na území, kterému se lidi nejspíš ustavičně vyhýbají? (Aspoň já jsem to tak viděla – za celou tu dobu, co s Nickem podnikáme výpravy po okolních lesích, nepotkali jsme ani živáčka.)
„Nicku, co je to?“
Zabloudila jsem k němu pohledem a ke svému překvapení zjistila, že na mě doslova visí očima s poněkud nejistým výrazem, jako by se snad obával, co tomu budu říkat.
Klečela jsem nyní před jednou soškou; obrátila jsem k ní znovu svůj zrak a prohlížela si ji pozorněji. Nebyla to žena jako Iris, byl to mužský anděl. Měl však moc hezkou a jemnou tvář, kterou lemovaly malé kudrlinky, a jeho velké zářivé oči pohlížely vzhůru k nebi – jenž nebylo mezi stromy vidět. Vzhledem k tomu, že to byl muž, neměl na sobě šaty, jaké andělé obvykle mívají. Byl oblečen v dokonale slušné košili a těch nejvyžehlenějších kalhotách, jaké jsem kdy viděla. Ze zad mu samozřejmě vyčnívala dvě perfektně souměrná křídla. Ačkoliv byl pouze z bílého kamene, vypadal téměř jako živý.
A nakonec jsem si všimla ještě něčeho. Sklouzla jsem pohledem až k jeho nohám a spatřila, že je postaven na malé lesklé destičce. Užuž jsem se chtěla podívat zase jinam, ale něco mě na té destičce upoutalo. Když jsem se podívala důkladněji, přečetla jsem vyrytý nápis: „Sebastian Leichmann (1913 – 1997)“.
Přemítala jsem nad tím, co to může znamenat. Moje první domněnka byla, že se jedná o nějaký hromadný pomník zesnulých andělů. Počkat, můžou andělé vůbec zemřít?
Zase jsem se napřímila, abych se octla Nickovi tváří v tvář. Stále vypadal, jako by malinko váhal.
„Tak co...,“ začala jsem, ale vtom se mi rozsvítilo.
Ještě jednou jsem se rozhlédla kolem, jako bych si chtěla tu myšlenku ověřit. Ale vždyť... nezdálo se, že by tady byly zakopané rakve, a urny jsem také neviděla. Přesto jsem se toho nápadu nechtěla vzdát. Co jiného by to mohlo být? Musí to přece být...
„...hřbitov?“ dokončila jsem myšlenku nahlas.
Všimla jsem si, jak sebou Nick cukl. Takže mám pravdu. Zadívala jsem se mu do očí a snažila se ho svým propalující pohledem přesvědčit, aby konečně promluvil.
„Ano,“ přisvědčil tiše.
„Je to dost zvláštní hřbitov,“ podotkla jsem.
„Ano, to je. Vždyť je to hřbitov patronů.“
„Ale proč je zrovna tady?“
Nick pokrčil rameny. „Je to tu odlehlé... A je tu klid.“
Na malý okamžik jsem se zadívala do dálky na všechny bílé postavičky, které téměř svítily ve tmě.
„Je takový... tajemný. Ale zároveň úžasný. Nikdy jsem neviděla hezčí hřbitov,“ šeptala jsem.
„A hádám, že ani tak podivný,“ dodal Nick.
„Ale kde jsou pohřbeni? Ty sochy jsou moc blízko u sebe, aby se mezi ně vešly rakve. A neviděla jsem jedinou urnu. Nebo tu snad vůbec nejsou pohřbení?“
„Jistě že jsou. Jen trochu jinak, než jak bys očekávala.“
„Tomu nerozumím.“
„Vidíš ty anděly?“
„Snažíš se být vtipný? Samozřejmě že vidím!“
„V nich jsou pohřbení patroni.“
„Cože? Jak by se tam mohli vejít?!“
„Nevyjádřil jsem se jasně. Jsou tam ukryté jejich duše.“
Udiveně jsem na něj zírala.
„Když nadejde čas a duše opustí tělo, je jí přidělena vhodná soška, do které vnikne a zůstane uvnitř navěky,“ vysvětlil.
Než jsem měla možnost se nad tím pořádně zamyslet a položit mu další otázky, vydal se kupředu a pomalu procházel hřbitovem.
„Chtěl jsem ti něco ukázat,“ řekl zamyšleně a rozhlížel se okolo.
Šla jsem za ním s lehkou pochybností. „Hrobů“ tady bylo tolik a všechny na dálku vypadaly stejně a byly tak pravidelně řazené, že pokud hledal nějaký určitý, mohlo mu jeho nalezení trvat věčnost. Nick ovšem zrychlil krok a bez váhání šel dál, takže jsem začínala věřit, že ví přesně, kam má namířeno.
„Nemám ráda hřbitovy,“ poznamenala jsem cestou. „Ale tenhle se mi celkem líbí.“
Nick se konečně zastavil před dvěma sochami z mramoru. Přišla jsem blíž, abych si je lépe prohlédla. Jeden anděl byl muž a nebyl svým vzhledem příliš zajímavý, naopak ten vedle něj – žena – téměř jako by z oka vypadl Iris.
Sehnula jsem se, abych viděla na destičky u jejich nohou. Na jedné stálo: „Vincent Doskočil (1894 – 1967)“ a na té druhé: „Ladislava Doskočilová (1895 – 1969)“. Tím se leccos vysvětlovalo. Možná že podobnost s Iris zde nebyla čistě náhodná.
Beze slova jsem se dívala na dvě sošky svých předků a rychle se snažila vymyslet, co na to mám Nickovi říct. Nebyla jsem si totiž jistá, nakolik je informovaný ohledně mého příbuzenského svazku s Doskočilovými. Naštěstí ten problém vyřešil za mě.
„Mluvil jsem s Nejvyšším. Vím, že je to tvoje rodina,“ řekl mi vlídně.
„Vzal jsi mě sem jen kvůli tomu, abys mi ukázal praprarodiče?“ zeptala jsem se s nechtěným dojetím v hlase.
„Chtěl jsem, abys věděla, kde máš kořeny,“ usmál se.
„To je od tebe hezké.“
Hodnou chvíli jsme tam mlčky stáli u dvou bílých andělů, kteří se na nás mile usmívali. Měla jsem zvláštní pocit. Chvílemi mě v očích začínaly pálit slzy – nebyly to slzy smutky, spíš slzy z rozrušení. Nikdy jsem svou prababičku ani pradědečka nepoznala, ale přesto jsem někde uvnitř pocítila... vlastně ani nevím co, snad úlevu. Jako bych se aspoň na malý okamžik ocitla doma. Co na tom, že jejich duše byly pevně uvězněné za těmi kamennými tvářemi – byla jsem s nimi. Nick mě něžně objal kolem ramen. Věděl přesně, co potřebuju, aniž bych cokoliv řekla.
Jak jsme tam tak stáli, znenadání jsem si vzpomněla na Romana. On byl jediná moje rodina, kterou jsem znala – a která byla naživu.
„Nemáš nějaké zprávy o Romanovi?“ zeptala jsem se tiše.
„Chtěla bys ho vidět?“
Udiveně jsem k němu vzhlédla. „Copak je to možné?“
Přikývl a v jeho očích se rozhořely radostné plamínky.