Srdce bojovnice - 92. díl

„Riel...“ Amras se natáhnul, aby mi položil ruku na paži v konejšivém gestu, ale ucukla jsem, skoro jako kdyby to byl jeden z těch jedovatých pavouků.
„Nech mě být!“ sekla jsem po něm. „Jak se můžeš nazývat mým přítelem, když si myslíš, že jsem naprosto k ničemu?!“
Soucitně si mě přeměřoval a to mě rozzlobilo ještě víc. „Jistě si myslíš, že nejsem pro Saerose dost dobrá, že?!“ vyštěkla jsem zraněně. „Divím se, že se ti nepodařilo ho přesvědčit, aby mě nechal být!“
„Riel, uklidni se laskavě!“ napomenul mě Amras mírně.
To byl jeho způsob jednání, nikdy jsem ho neviděla ztratit opravdu trpělivost. Až se jeden musel podivovat, jestli je něčeho takového vůbec schopen.
„Tohle je přesně ten důvod, proč jsem nechtěl nic říct. Protože jsem věděl, že to nebudeš schopná přijmout. Tolik se snažíš, tak moc toužíš po uznání, až si nevědomky všechny naděje sama maříš.“
„Ovšem. Jen mi dál povídej o tom, jak dělám všechno špatně!“ vybídla jsem ho sarkasticky.
„Přestaň se chovat jako malé děcko. Jsi dost stará na to, abys unesla něčí kritiku. A abys ji přijala v klidu, rozumíš? Neměla by ses rozlítit pokaždé, když má někdo odlišný názor a nebo tě ohledně něčeho napomene. Protože to přece automaticky neznamená, že ta osoba je tvým nepřítelem. Je to naopak přítel, kdo tě upozorní na tvé chyby, a to proto, aby ses jich napříště vyvarovala. A já neměl v úmyslu ti říct, že jsi jako bojovník bezcenná, jenom by ses kromě přesného míření měla naučit i trpělivosti a pokoře. Jsi příliš impulzivní... příliš bezohledná... příliš soustředěná sama na sebe...“ vytýkal mi Amras tiše a možná díky jeho vyrovnanému tónu jsem mu naslouchala, aniž bych se ho snažila přerušit. Naslouchala jsem mu a styděla jsem se.
„Na co jsi tehdy myslela, když ses úmyslně pořezala těsně před bojem?“ pokračoval dál a nespouštěl ze mě přitom oči. „Pomyslela jsi byť jedinkrát, že by ten neuvážený čin mohl ohrozit něčí život? Jako bojovník neneseš zodpovědnost pouze za sebe... Je dost zlé, když je někdo v boji raněn, protože je potřeba ho dostat co nejrychleji do bezpečí, a tím se ostatní vystavují riziku, že budou sami zraněni. Ale to, žes takovou situaci vyvolala vlastním přičiněním, na to jednoduše neexistuje jediná omluva. Možná jsi měla těžké dětství, přišla jsi o svou rodinu a to, co se událo v Lórienu ti nejspíš také příliš nepřidalo, ale už jsi měla dost času, aby ses s tím vším vyrovnala. Protože pokud to nejsi schopná udělat, pak nemáš v armádě co pohledávat. Jenom tak ohrožuješ ostatní a spolehnout se na tebe beztak nemůžeme. A nebo se mám snad nechat vědomě krýt od někoho, kdo může v následujícím okamžiku zkolabovat, protože potřebuje bolest k tomu, aby se dokázal vyrovnat se svými potížemi? Když se zraňuješ, připadají ti pak rány, jež jsi utrpěla od cizích, snesitelnější?“
Musela jsem nejdřív polknout knedlík, který se mi znenadání objevil v krku, a zuřivě zamrkat řasami, abych zahnala slzy, které se mi svéhlavě draly do očí, než jsem byla schopná promluvit.
„Máš pravdu, Amrasi... Ve všem... Jenže není to tak jednoduché, jak by se ti mohlo zdát... Vím, že to, co dělám, je špatné. Ale někdy si prostě nemůžu pomoct. Potřebuji to... abych se uklidnila... Nechtěla jsem minule nikomu ublížit, to mi věř...“ Zahanbeně jsem se odvrátila, abych nemusela hledět do těch jeho zkoumavých očí. „Možná bych toho měla zanechat hned teď... Vrátit se do paláce... A nebo se rovnou vydat do Imladris... Odložit navždy své zbraně, než někdo kvůli mně přijde k úhoně...“ přemítala jsem, náhle odhodlaná to vzdát.
„To nedělej, Riel,“ zastavil mě ale kupodivu Amras. „Už jsi tu s námi a jediný způsob, jak odsud budeš odjíždět, je opět s námi, rozumíš? Máš své neoddiskutovatelné chyby a výbušnou povahu... ale přes to všechno je to jen tvoje zásluha, že je princ dosud naživu. A možná je tvým osudem dnes opět někoho zachránit. Kdo ví? Každopádně už jsi vážila dost dlouhou cestu sem, než aby sis nestřelila aspoň jednoho pavouka, ne?“ dodal s nádechem veselí. „Hlavně si pamatuj, aby zas nedošlo k nějaké mýlce... Princ má dvě nohy, pavouk osm. A stejně je to i s očima. Mimochodem, zatímco jsi byla pryč, tak poučoval Elurín lučištníky, že nejjistější je, trefit se právě tam. Hned mě napadlo, že to bude výzva pro tebe.“
„Tak Elurín poučuje, jak zabít velitele, jo?“ prohodila jsem pobaveně. Bylo prostě nemožné se na Amrase dlouho zlobit. Už jen proto, že to byl tak dobrosrdečný a milý ellon. „Výborně... zamlouvám si ty oči a ty si můžeš hrát pro změnu s nohama.“
„S tím nemám problém,“ oznámil mi Amras a náhle zvážněl. „Hlavně se drž z dosahu jejich kusadel, ten jed prý účinkuje strašlivě rychle,“ varoval mne naléhavě. „A buď připravená použít své dýky... Pokud se náhodou chytneš do jejich sítí, pak je to jediný způsob, jak se opět osvobodit.“
Už jenom z jeho slov mi přeběhl mráz po zádech. Začínala jsem mít silné obavy, jestli vůbec dokážu čelit tomu, co máme před sebou.