Fantasy world - 15. kapitola

Aredhel na okamžik zavřela oči. Do provizorní ošetřovny se valily zástupy raněných.Och, Valar! Proč jen tohoto dopouštíte?! Odhodlaně namočila kousek plátna do chladivé vody a jemně jím otřela čelo vojáka, kterého sem před chvílí přinesli. „Pít ...“ zašeptal sotva slyšitelně a ona mu vyhověla. Poděkoval jí slabým úsměvem a upadl zpět do bezvědomí. Aredhel cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. On mlád tak jest ... Někdo jí položil ruku na rameno a ona k němu polekaně vzhlédla. Měla sice královo svolení zde být, ale stále se obávala, že jí řeknou, že tu nemá co pohledávat, protože na to jako žena nestačí. A jakou lepší záminku by jim mohla dát, než že tu brečí jako malá holka?! „Jemu již pomoci není! Raději jiným věnuj se!“ Tvář hlavního léčitele byla bez výrazu, ale v jeho hlase bylo slyšet hluboký smutek. Nejprve mu chtěla odseknout, že mu může přinejmenším ulevit od bolesti, ale pak se poslušně zvedla a přešla k vedlejšímu lůžku, kde na ni čekal další pacient s krvácející ránou na boku, tentokrát však v barvách Imladris. Má toto snad zkouška nějaká býti?! Zaraženě pohlédla na svého učitele. „Bitva tato ke konci chýlí se a my ji vyhráti nemůže, tedy moudrým jest, o vojáky jejich též postarati se!“ dostalo se jí pragmatické odpovědi, jež jí málem vyrazila dech. Tohoto přec vážně mysleti nemůže! Zůstala na něho zírat s ústy téměř dokořán. „Léčitelé by na zřeteli pouze blaho nemocných míti měli ...“ začala váhavě, ale on ji přerušil. „Ty ještě mladou velmi jsi! Takto by tomu ve světě ideálním býti mělo, však svět náš do dokonalosti daleko má!“ s těmito slovy od ní odešel, aby se věnoval skupince nově příchozích, která se objevila ve dveřích. Aredhel za ním šokovaně hleděla. Až do teď žila v domnění, že pro něho, stejně jako pro ni, není nic důležitějšího, než pomáhat trpícím ... Cožpak v něm tak velmi mýlila jsem se?!

Elladan udeřil svého protivníka pěstí do brady a ten se skácel k zemi jako podťatý. Po tom všem dnešním zabíjení byl z hloubi duše rád, že aspoň tento Elf nezemře jeho rukou. Pozorně se rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, zda mu hrozí další útok, ale k jeho úlevě tomu tak nebylo. Přišlo mu, že bitva se pomalu chýlí ke konci. Stále ještě se bojovalo, ale, jak si všiml, už ne tak zuřivě. Zahlédl nějaké mirkwoodské vojáky, kteří odnášeli své zraněné druhy z bojiště. Ke svému úžasu dokonce zaznamenal Elfy, jež se pohybovali mezi bojovníky a poskytovali raněným první ošetření rovnou na místě. Zamyšleně sledoval, jak se jeden z nich, nepochybně nějaký mladší léčitel, sklonil nad imladrijským válečníkem a hbitě mu přiložil provizorní obvaz. Elfský princ si musel přiznat, že tato skutečnost ho nutí změnit názor na obyvatele Mirkwoodu. Po tom, co Legolas udělal, je všechny považoval za kruté barbary, zhruba na úrovni skřetů, ale teď byl nucen uznat, že někteří z nich si přece jen zaslouží označení civilizované bytosti Z rozjímání ho vytrhl Elrohirův zoufalý výkřik, který se mu zařízl do mysli jako nůž. „Gweniaur (bratře starší)!“ Vnímal jeho bolest a pokoušel se s ním spojit, ale jeho bratr neodpovídal. Bez rozmýšlení se rozběhl směrem, kde tušil své dvojče ...

Glorfindel očima přelétl okolí a skryl svůj meč v pouzdře. Podle jeho názoru bylo dobojováno. Sice se ještě odehrávaly menší střety, ale i ty ztrácely na své síle a četnosti. Jeho muži si vedli zdatně a, jak si povšiml, zabíjeli jen, když to bylo nezbytně nutné, což ho potěšilo. Nikdy nebyl přítelem zbytečného zabíjení, i když mu vzít někomu život nečinilo žádné potíže. Byl koneckonců válečník a tohle bylo součástí jeho práce. Chtěl se jít podívat po Elrondových synech, ale pak mu zrak padl na dveře pokojíku, kde zanechal Elanor. Byly pootevřené! Sice jen nepatrně, ale o to děsivěji to působilo ... Rozrazil je a cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Místnost byla prázdná! „Elanor?!“ zavolal zkusmo, i když věděl, že je nemožné, aby v tak malém prostoru unikla jeho pátravému pohledu. Nebyly tam žádné stopy boje, takže došel k jasnému závěru. Odešla! Bez ohledu na jeho příkaz! Cítil, jak v něm narůstá zlost. Měl té její neposlušnosti právě dost! Chápal její touhu po pomstě a obdivoval její odvahu, ale musí se naučit, že jsou meze, které si prostě nesmí dovolit překročit! Otočil se na podpatku a s výrazem, jenž nevěstil pro Elanor nic dobrého, se vydal k paláci. Mezi zuby drtil kletby, kterými proklínal její svéhlavost, a přísahy, co s ní udělá, až se mu dostane do rukou. Tedy jestli! Doufal, že ji najde živou, neboť nepochyboval o tom, že proti Legolasovi nemá v boji nezkušená dívka žádnou šanci!

Elladan doběhl skoro bez dechu k otevřeným dveřím, z nichž se valil hustý dým. „Kam vchod tento vede?!“ zařval na opodál postávajícího mirkwoodského vojáka. Tomu se vytratila barva z tváří. „Do sklepení, pane! Však ničehož zajímavého tam není ...“ koktal rozpačitě a uhýbal očima, jak jen mohl. Elladan věděl, že mu dotyčný něco tají, ale bylo mu to v tu chvíli jedno. Ať už tam dole bylo cokoliv, cítil tam svého bratra a to bylo nejdůležitější. Zhluboka se nadechl, zatajil dech a rychle vběhl dovnitř. *Elrohire, kde jsi? Ozvi se!!* Snažil se o mentální kontakt, leč marně ...
Dole bylo horko a kouřem probleskovaly rudé jazyky. Elladan zpozoroval dvě ležící těla, jež byla ozařována mihotavým světlem ohně. Ke své hrůze v jednom z nich poznal Elrohira! „Tororamin (bratře můj)!“ vydechl zhrozeně a ihned k němu přiklekl. Nedbal vlastní bolesti a začal mu rukama bušit do nohou, aby uhasil plameny, které nenasytně stravovaly Elrohirovy nohavice, což se mu po chvíli, jež mu připadala jako celá věčnost, podařilo. Elladan nadzvedl svého bratra, přehodil si ho přes rameno a spěšně ho vynesl ven, kde ho jemně položil na trávu. „Elrohire! Probuď se přec!“ poručil mu chraplavě, ale Elrohirovy oči stále zůstávaly zavřené. Přinutil ke klidu a přiložil mu prsty na krkavici. Vydechl úlevou. Elrohirovo srdce bilo. Sice sotva znatelně, ale bilo! Po tomto zjištění přejel jeho tělo pohledem a ke svému zděšení si všiml sečné rány na stehně, ze které stále ještě prýštila krev. Utrhl kus haleny z mrtvého vojáka, který ležel jen kousek od nich, trochu cynicky si při tom pomyslel, že ten už ji stejně potřebovat nebude, a pevně ovázal Elrohirovo zranění. Jeho bratr pootevřel oči a bolestivě zasténal. „Vydrž, tororamin, brzy již ošetření řádného tobě dostane se!“

Elrohirovi se ulevilo, když nad sebou spatřil Elladanovu tvář. Jako z velké dálky vnímal jeho konejšivý hlas a trvalo mu pár vteřin, než si uvědomil, co mu jeho bratr říká. „Ne .. ten ... druhý ... najdi ... ho ...“ zašeptal Elrohir namáhavě a jeho dvojče zmizelo v temnotě, do které se opět ponořilo jeho vědomí.

Elladan se zamračil. Nejraději by Elrohira hned dopravil k léčitelům, ale nemohl dost dobře ignorovat jeho přání. Zvláště když to vypadalo, že jeho bratr byl zraněn při záchraně toho druhého, ať už to byl kdokoliv! S polohlasnou kletbou se tedy zvedl od svého dvojčete a vydal se zpět do podzemí. Tato jeho druhá výprava proběhla tentokrát bez dramatických okolností a Elrondův mladší syn se zanedlouho objevil zpět s dalším bezvládným Elfem, kterého složil vedle svého bratra. Zbytečně se nezdržoval a jen zběžně ho prohlédl. Byl naživu a to mu zcela stačilo.
„Hej, ty!“ křikl elfský princ na kolem běžícího Elfa, kterého tipoval na sloužícího. Ten při pohledu na zakrvácenou zbroj a špinavý obličej toho neznámého lorda zbledl jako stěna a roztřásl se strachy. „A ..ano?“ vypravil ze sebe třaslavě. „Kde léčitelé vaši sídlí?“ otázal se ho Elladan ostře. „T ... tamhle ... pane!“ sloužící mu ukázal rukou k bočnímu křídlu paláce, očividně rád, že z jejich setkání vyvázl tak lehce. Elladan mu poděkoval strohým pokývnutím hlavy, popadl svého bratra a zamířil naznačeným směrem.

Glorfindel vyběhl po schodech do prvního patra a ráznými kroky se vydal do královské pracovny. Kde jinde by taky měl hledat krále, ne? Ale nikdy tam nedošel, protože jeho pozornost upoutal Legolasův hlas vycházející z nedalekého pokoje. Glorfindel tam okamžitě vešel a málem by se v něm krve nedořezal. Před sebou spatřil Legolase, jak drží Elanor za vlasy. A té po krku stéká krev ... Dýka v ruce elfského krále nenechávala žádný prostor pochybnostem, co se tu stalo. Glorfindelovi se na okamžik zatmělo před očima, ale pak se vrhl kupředu. Popadl Legolase kolem pasu a vší silou s ním mrštil na druhou stranu pokoje. Při tom si všiml Ectheliona ležícího nehybně opodál. Koutkem oka zaregistroval, jak se Elanor sesunula k zemi. Neměl ani ponětí, jestli je naživu nebo ne.

Legolas jen stěží potlačil bolestivé zaúpění, když tvrdě narazil do zdi. Potřásl hlavou, aby se trochu vzpamatoval. Vyskočil na nohy a upřeně se zadíval na svého nového soka. Ke své malé radosti v něm rozpoznal Glorfindela, který si ho nenávistně prohlížel. „Zdá se, že konečně v boji setkáme se!“ pronesl k němu chladně imladrijský kapitán. „Věz, že po chvíli této již dobu dlouhou toužil jsem!“ Legolas místo odpovědi tasil meč a zaujal šermířský postoj. „A důvodu jakého k tomu měl jsi, Glorfindele?“ otázal se ho posměšně. „Přesvědčen jsem, že důvodů mých, tobě dobře známo jest!“ odvětil starší Elf klidně. Legolas se pousmál. „Tedy kvůli Gondoru přicházíš? Či spíše kvůli děvce té, jež dcerou Aragornovou jest?“ zeptal se výsměšně, protože mu neuniklo, jak se Glorfindel po Elanor starostlivě ohlédl, zatímco on se sám sbíral z podlahy. „Urážkami jejími jen situaci svoji zhoršuješ, pen-neth! Zemříti způsoby mnoha dá se! A jen na mne záleží, zda bolestivě či nikoliv!“ Legolas pohodil hlavou. „Proč o čest její takto staráš se? Ona stejně již žádné nemá! Kdybys jen viděl, čehož všeho činila, jen by život svůj bídný si zachovala! Jak ochotně nohy své roztahovala ...“

Elanor se s námahou posadila, když slyšela, co o ní Legolas říká, a vyhrkly jí slzy. „To ... není ... pravda! Já ... chtěla ... umřít ... prosila jsem ... abys ... mě zabil ... ale ... tys ... to neudělal ...“ šeptala přerývavě a zoufale upírala oči na Glorfindelova záda. Nevěř mu, prosím tě, nevěř mu! Pokoušela se vstát, ale byla příliš slabá a nohy jí neposlouchaly.

Glorfindelovi při zaslechnutí jejího tichého hlasu spadl kámen ze srdce. Aspoň k něčemu řeči tvé hnusné byly! pomyslel si s úlevou. „Seděti, kde jsi, zůstaň, Elanor! Jen čehosi zde vyřídím a hned tobě věnovati se budu!“ ubezpečil vnučku svého vládce rezolutně a prudce zaútočil na Legolase.

Elanor si vyčerpaně opřela hlavu o zeď a zavřela oči. Mlhavě vnímala zvuky jejich zápasu. Ať se mu nic nestane! Prosím ... prosila v duchu bohy. Nechci ho ztratit ... Najednou uslyšela slabé zadunění, jak když něco dopadne na zem, a pohlédla před sebe. Zhrozeně zírala na zkrvavenou hlavu, která se k ní dokutálela. Sípavě se nadechla a hlasitě se rozkřičela.

Elladan donesl své břemeno na ošetřovnu a opatrně ho složil na nejbližší volnou postel. K jeho nelibosti tam nikdo nebyl, takže začal dosti nevybíravým způsobem prohlížet skříně, aby našel něco, čím by mohl ošetřit svého bratra. Polohlasně klel, protože mu to na jeho vkus trvalo příliš dlouho ... „Tady cenného ničehož nenajdeš! Raději komnaty královy zkusiti měl bys!“ Trhl sebou a prudce se otočil. Ve dveřích stála světlovlasá Elfka, která se na něho pohrdavě dívala. „Jak již řekla jsem, zde zlato ni klenoty nenalezneš! Ty u léčitelů jsi a já pochybuji, že účinky bylin našich léčivých kdosi jako ty za poklad považovati mohl by ...“ Elladan se konečně probral ze svého překvapení. „Tedy dobře jsem, neb těch právě hledám!“ odsekl jí ostře a, protože ji nepovažoval za nebezpečnou, otočil se k ní zády a pokračoval ve svém hledání.

Aredhel udýchaně vběhla na ošetřovnu, aby tam na tác připravila další zásoby hojivých mastí a obvazů a donesla je ostatním léčitelům do přízemí paláce, kde menší sály už od začátku boje fungovaly jako malé ošetřovny. Při pohledu na toho rabujícího vojáka v ní však vzkypěla krev. Čehož si to jen dovoluje?! Aniž by uvažovala o možných následcích pro svoji osobu, ho zpražila studenými slovy. On se po ní hrozivě ohlédl a jí se na několik vteřin zastavilo srdce. Pak se od ní ale odvrátil a vrátil se ke své původní činnosti. Aredhel jeho chování mátlo. Neměl by jinak správati se? Měla o tom sice jen matnou představu, ale rozhodně by měl hledat spíš cennosti jako zlato a tak a ne bylinky. K čemu budou mu?!
Teprve teď si všimla bezvědomého Elfa ležícího na lůžku. Rázem zapomněla na přítomnost toho cizího vojáka a bezmyšlenkovitě přistoupila k raněnému, aby se na něho podívala. Neušla jí krev prosakující obvazem na jeho levém stehně. Co ji však vyděsilo, byly ošklivé mokvající popáleniny na jeho nohách. Do nosu ji udeřil pach spáleného masa a jí se z toho zvedl žaludek. Jen stěží se ovládla. Beze slova si začala shledávat vše potřebné ...

Elladan zpozorněl, když ta neznámá přešla k Elrohirovi. Okamžitě vyrazil k ní, ale pak se zarazil. Její chování se změnilo. Nebyla v něm ani stopa po předcházejícím nepřátelství, to vystřídaly starostlivost a něha. Z toho, jak se pohybovala po místnosti, vyzařovala zkušenost, která ho trochu uklidnila. Zatímco si ta dívka připravovala věci, tak Elladan svlékl svého bratra a ustoupil ke stěně, aby jí nepřekážel. Nepřestával ji však sledovat ...

Aredhel se neubránila překvapenému vydechnutí, když se pohlédla do tváře svého nyní zcela nahého pacienta. Toť přece on jest! Nemýlila se. Byl to ten vyjednavač, který sem přijel, než tahle hrůza začala! Proti své vůli klouzala očima níž a níž ... a cítila, jak rudne. „Hodláš něčehož dělati? Či snad muže ještě nikdy neviděla jsi?“ přivedl ji zpět do reality hlas toho druhého, jenž se opíral o zeď jen pár metrů od ní, a lehce pobaveně ji pozoroval. „Ovšemže hodlám! Jen zranění jeho jsem si prohlédnouti potřebovala!“ odpověděla mu povýšeně, ale raději si sedla na okraj lůžka, aby vyčistila tu sečnou ránu. „Chm ... však na místě, jenž tak bedlivě zkoumala jsi, on zcela jistě raněn není!“ zaslechla ještě sarkastickou poznámku, ale rozhodla se na ni nereagovat. Stejně měla pocit, že by to k ničemu nevedlo ...

Glorfindel schoval meč a rychle přiklekl k hystericky ječící dívce. Pevně ji uchopil za ramena. „Elanor, iluve naa tereva (Všeho v pořádku jest)!“ snažil se ji uklidnit, ale bez úspěchu. „Faina amin (Pusť mě)!“ zmítala sebou a pokoušela se osvobodit z jeho sevření. „Ta naa amin (To já jsem), Glorfindel!“ ale ona ho nevnímala. Skelnýma očima hleděla skrz něho a vřískala nepřirozeně vysokým hlasem. „Elanor!“ Glorfindel s ní trochu zatřásl, ale ona ho ani tentokrát nevzala na vědomí. Zlatovlasý Elda si tiše povzdechl a lehce ji udeřil dlaní přes levou tvář. „Faarea (Dosti), Elanor! Dina (Ticho)!“ okřikl ji rázně. Okamžitě zmlkla a vyděšeně na něho upřela své smaragdově zelené oči. „Glorfindele?“ hlesla nevěřícně a natáhla k němu ruku, aby se ho dotkla, jako by se bála, že je to jen sen. „Jsi to opravdu ty?“ Uchopil její prsty do své dlaně a povzbudivě je stiskl. „Ovšemže, aier! Přec nemyslela sis, že on by mne poraziti schopen byl?“ otázal se jí zvesela. K jeho údivu se jí oči zalily slzami. „Já jsem to nechtěla ... opravdu! Věř mi ... prosím ...“ Glorfindel se zatvářil zmateně. „Čehož nechtěla jsi, aier?“ zeptal se jí laskavě. „Spát s ním ...“ Elanor sklopila hlavu a vzlykla
Glorfindelovi se sevřelo srdce. Myslel jsem, že tohoto již překonala jsi, aier! Vzal ji něžně za bradu a opatrně pozvedl její tvář. „Aier ... on toho říkal, by mne v zuřivosti chybu udělati přiměl! Vím, že nic z toho pravdou nebylo! Ty ničím nijak neprovinila ses a všem tohoto dobře známo jest! Jasně vyjádřil jsem se?“ Váhavě přikývla. „Dobrá tedy! Však nyní mne nech, bych na zranění tvé podíval se!“ Nečekal na její souhlas a sklonil se k ní. Pozorně si prohlédl ránu na jejím krku a zamrazilo ho v zádech. Kdyby jen o trochu hlubší byla ... Sice dost krvácela a byla bezpochyby bolestivá, avšak k jeho úlevě nebyla životu nebezpečná. „Tula (Pojď), aier! Potřeba jest léčitele vyhledati, by tobě obvazu řádného přiložili!“ s těmito slovy jí pomohl na nohy.

Elanor vděčně přijala jeho pomoc. Pak zahlédla mrtvého Ectheliona. „Počkej, prosím!“ požádala Glorfindela o strpení a zamířila k Legolasovu pobočníkovi. „Ty Elfa tohoto znáš?“ Glorfindel ji udiveně sledoval. Elanor mu věnovala hořký úsměv. „To je Ecthelion. Přivezl mě sem, když Le ...“ zajíkla se. „ ... zničili Gondor! A taky byl manželem mé kamarádky ...“ zapotácela se a Glorfindel k ní rychle přiskočil, aby ji podepřel. Nemínil jí teď vysvětlovat, kdo ve skutečnosti Ecthelion byl. „ ... a bil ji, víš? Stejně jako Legolas mě ...“ dodala unaveným hlasem. Informace ohledně Ecthelionova chování k jeho manželce Glorfindela poněkud zaskočila, ale nehodlal se tím v tuto chvíli zabývat. „Nemysli na to, aier!“ vzal ji přes její chabé protesty do náruče a vyšel na chodbu. „Víš, kde léčitelé jejich nalézají se?“ Unaveně si položila hlavu na jeho rameno. „Touhle chodbou, na konci po schodech dolů a pak doprava ...“

Aredhel připevnila poslední obvaz a s povzdechem se narovnala, aby si protáhla záda, která měla celá zdřevěnělá. „Kterak on na tom jest?“ Při zvuku jeho hlasu sebou polekaně trhla. „Zranění jeho vážná jsou ...“ pozvedla k němu hlavu, aby mu odpověděla, ale po chvíli udiveně ztichla. Měla dojem, že hledí na přesný obraz muže, který ležel na lůžku. Zmateně mezi nimi těkala pohledem. „No tak!“ pobídl ji netrpělivě. „Kterak stav bratra mého vidíš?!“ Několikrát zamrkala, než znovu promluvila. „Myslím, že za dobu nějakou zdráv opět bude ...“ Tedy bratři! Také mne tohoto napadnouti mohlo! Rázně se zvedla a pohlédla na toho cizince. „Pokud tobě na něm vskutku záleží, přenésti mi ho pomož!“ ukázala rukou na dveře vedoucí do jednoho z přilehlých pokojíků. „Tam klidu většího míti bude ...“ Ani ji nenechal domluvit a snadno ho donesl, kam ukazovala. Mlčky sledovala, jak ho jemně položil na lože a pohladil po čele. *Proč jen pozoru lepšího nedával jsi?!* vyčetl mu lehce. *Doufám, že brzy procitneš, gweniaur, neb léčitelka tato zcela jistě za zhlédnutí stojí! A celou jen tvojí jest!* sdělil mu ještě, než se zase vztyčil do své plné výšky. Aredhel se kolem něho protáhla a starostlivě ho přikryla. Pak se vydala ke dveřím.

Elladan se zamračil, když mu došlo, že je ta dívka hodlá opustit. Několika rychlými kroky ji dohonil a drsně ji uchopil za paži. „Kam jdeš?! Tady zůstaneš, neb pacient tvůj péče tvé potřebuje!“ hrubě ji postrčil zpět k lůžku. To byla pravda. Jak si stačil všimnout, Elrohirovi se, i v jeho špatném stavu, očividně líbily její doteky.

„Čehož to dovoluješ si?!“ vykřikla Aredhel hněvivě. „Vše, čehož v silách mých bylo, pro něho učinila jsem! A další též pomoci mé potřebují! Navíc manžel můj chováním tvým by zcela jistě nadšen nebyl!“ Uvědomovala si, že dovolávat se Ecthelionovy ochrany není právě nejstatečnější, ale zvyk je železná košile, jak se říká, a na mirkwoodské dotěry to fungovalo naprosto spolehlivě. Ale na tohoto černovlasého cizince to neudělalo žádný dojem, právě naopak. Pohrdavě se ušklíbl a založil si ruce na prsou „Zda manžel tvůj nadšen byl by či ne, to zcela nedůležitým pro mne jest!“ pronesl mrazivým tónem. „Ty u bratra mého zůstaneš!“ Aredhel jen zalapala po dechu nad jeho drzostí. „Práva žádného mi rozkazovati nemáš!“ vylétlo z ní a zamířila kolem něho ke dveřím. Polekaně vyjekla, když ji popadl za ramena a hrubě s ní zatřásl. „Trpělivost moji raději nepokoušej, děvče!“ křikl na ni ostře. „U něho setrváš, i kdybych tebe s ním zde zamknouti měl!“
Aredhel se vzteky zatmělo před očima. Měla už dost toho, jak jí všichni jen rozkazují! Od tohohle přivandrovalce si to nemusí nechat líbit! „Do Mordoru táhni a již více nevracej se!“ zařvala na něho na oplátku a vztáhla pravou ruku, aby ho udeřila. On ji ale bez problémů zachytil. „Neprovokuj mne, děvče!“ výhružně se k ní naklonil. „Již dosti řečí těchto planých mám!“ Aredhel se ho pokusila udeřit čelem do obličeje, ale on ji od sebe oddálil na vzdálenost paže a mocně s ní zacloumal. „Ty učiníš, čehož tobě přikázal jsem, sic vzpurnosti své litovati budeš ...“

Glorfindel bez námahy nesl Elanor, která mu usnula v náručí, chodbami pustými mirkwoodského paláce. Zjihle si prohlížel její bledou tvář, jež nesla stopy přestálé námahy. Bezděky ji k sobě pevněji přitiskl. Povzdechl si a nepatrně zavrtěl hlavou. Když zjistil, že ho neposlechla a utekla z pokoje, kde ji ukryl, tak by ji nejraději roztrhl jako hada, ale jakmile spatřil, jak ji Legolas trýzní, tak zapomněl na všechny své sliby a hrozby. Zůstala jen jeho nezměrná náklonnost k ní. „Kaima (Spi), aier! Amin varuva lle oio (Vždy tebe chrániti budu)!“ zašeptal a vtiskl něžný polibek do jejích rozcuchaných vlasů.

Elanor otevřela oči a s obavami na něho hleděla. Konejšivě se na ni usmál. „Iluve naa tereva (Všeho v pořádku jest), aier!“ ubezpečil ji znovu. „Zlobíš se na mě?“ hlesla tak tiše, že ji sotva slyšel. „Toho vskutku sám nevím, Elanor!“ odpověděl jí podle pravdy. „Zvyklý nejsem, by někdo příkazů mých jasných nedbal!“ To, že ho tím k smrti vyděsila, si nechal pro sebe. „Amin hiraetha (Omlouvám se)! Opravdu …“ omluvně se pousmála, ale on ji ihned přerušil. „O tomto později pohovoříme si! Až zdráva budeš a já času více míti budu! Však nepočítej, že jen s pokáráním pouhým z tohoto vyvázneš!“ varoval ji vážně.

Elanor nešťastně přikývla. Nijak se na ten rozhovor netěšila, ale věděla, že mu neunikne. Najednou zatoužila, aby byla doma v Imladris a čelila jen svému naštvanému dědečkovi. Měla nejasný dojem, že Glorfindel bude mít k jejímu chování jisté výhrady, po kterých bude mít několik dní potíže se sezením ...

Glorfindel otevřel dveře a vešel na ošetřovnu, kde jeho pozornost upoutaly rozčilené hlasy, které sem doléhaly z vedlejšího pokoje. Svraštil obočí, když v jednom z nich poznal Elladanův a zjistil, že jeho majitel právě někomu vyhrožuje. Položil Elanor na lůžko a vydal se zjistit, co se tam vlastně děje.

Elladan ztratil trpělivost. Přitáhl si tu dívku k zády k sobě a zprudka jí mrštil zpět k lůžku, kde spočíval jeho bratr. „Hnouti od něho ni na krok neopovažuj se ...“ vyštěkl na ni. „Elladan! Ed´i´ear ar´elenea, mani naa lle umien (U všech moří a hvězd, čehož to činíš)?!“ pokojem se rozlehl přísný hlas, který způsobil, že se oba zadívali směrem, odkud přišel. Tam, k Aredhelině překvapení, stál další cizí Elf, tentokráte světlovlasý a oděný ve tmavě modré zbroji. Tak modré jako jeho oči, ve kterých nyní měl směsici údivu a lehkého pobavení. Překvapilo ji, jaký účinek mělo jeho objevení na toho černovlasého hrubiána. Jako mávnutím kouzelného proutku se uklidnil a zatvářil se provinile. Jako chlapec malý, když při čemsi špatném přistižen jest! napadlo ji okamžitě.
Sotva Elladan ustoupil od té dívky, tak si Glorfindel zraněného povšiml Elrohira. Spěšně přistoupil blíž. „Mani marte (Čehož stalo se), Elladan?“ otázal se Elrondova mladšího syna. „On zraněn byl a ona ...“ Elladan ukázal na u postele stojící dívku. „ ... ho ošetřila.“ Glorfindel se na ni zpytavě zadíval. „Nyara amin, sut naa ro (Pověz, kterak na tom jest)?“ Aredhel se automaticky napřímila, když ji ten neznámý oslovil. „Zdráv brzy bude, heruamin!“ odpověděla uctivě a jen stěží odolala, aby se mu nepoklonila. Autorita, jež z něho vyzařovala, ji k tomu nutila. "Proč tedy hněv tvůj vzbudila, pen-neth?" obrátil se Glorfindel zvědavě zpět na toho černovlasého. „Neb ho opustiti hodlala, meldir!“ odvětil Elladan suše a hodlal pokračovat ve výčtu jejích prohřešků, ale Aredhel mu do toho bez jakýchkoliv okolků skočila. „Heruamin, jistě služeb mých i někde jinde zapotřebí jest a jemu již ničehož dalšího nehrozí. Jen odpočívati potřebuje, by spánek léčivý ...“ Elladan se na ni zlostně obořil. „Ty léčitelkou nazýváš se?! Jak pacienta svého opustiti můžeš, když péče tvé mu třeba jest?!“ Aredhel si dala ruce v bok. „Jak kdos takový jako ty léčitele souditi může?! Ty, jenž jen zabíjením čas svůj trávíš ...“

Glorfindel viděl, že toho obvinění Elladana rozlítilo. Ten se nadechl se, aby jí řízně odpověděl. Ačkoliv by si Glorfindel za jiných okolností tento jejich slovní duel užíval, neboť to děvče se co do ostrosti jazyka Elladanovi vyrovnalo, raději je zarazil zdviženou pravicí. „Již dosti toho bylo!!“ okřikl je rázně. „Kterak jméno tvé zní?“ zeptal se raději rychle té Elfky, protože se obával, že brzy vzplane další hádka. „Aredhel, heruamin ...“ „Dobrá! Tedy věz, že na tebe pacient další čeká! Jdi a dobře o něho postarej se!“ Aredhel se zatvářila skepticky, ale využila nabízené příležitosti a s vítězoslavným pohledem na Elladana odešla z místnosti.

Elladan rozhodně nebyl potěšen Glorfindelovým zásahem. Zachmuřeně pozoroval zlatovlasého Eldu, jak přistoupil k lůžku a starostlivě si prohlížel Elrohira. „Čehož mu stalo se, pen-neth?“ Elladan se k němu připojil. „To těžko říci jest! Během boje času nebylo, bychom spolu hovořili! Když konec nastával, tak volání jeho zoufalé zachytil jsem a ve sklepení hořícím o chvíli později ho nalezl jsem. On v bezvědomí byl, tak ven ho vynesl jsem a zběžně ránu na stehně jeho ošetřil. On však i popálenin hlubokých na nohách měl. Když k léčitelům ho dopraviti chtěl jsem, tak na okamžik probral se a žádal, bych dolů ještě pro Elfa jednoho vrátil se. Já žádosti jeho bez meškání vyhověl. A poté jeho sem odnesl jsem ... a dívku onu ... Aredhel zde střetl jsem. Proč ji pryč poslal jsi, meldir?! Elrohir péči nejlepší potřebuje a ona osobou tou nejvhodnější jest ...“ vyčítavě hleděl na svého někdejšího učitele. Ten se ale nad jeho výtkami jen pousmál. „Tedy nechceš, by o Elanor stejně dobře postaráno bylo?“
Elladanovi chvíli trvalo, než mu došel plný význam těch slov. „Cože?! Ona zde jest?!“ Dostalo se mu souhlasného přikývnutí. „Jak sem do ...“ pak se mu vytratila barva z tváří. „Ona zraněna jest?“ hlas se mu zachvěl a oči měl plné obav. Valar, toho nedopusťte! Zlatovlasý Elda mu konejšivě stiskl předloktí. „Ano, avšak ničehož vážného toho není! Ujistiti tebe mohu, že vbrzku zdráva bude! Rána její sice bolestivou a jistě nepříjemnou jest, však na životě nijak ji neohrožuje!“
Elladanovi spadl kámen ze srdce. „Kterak sem tedy dostala se, meldir?“ otázal se už mnohem klidněji. „Tohoto netuším, pen-neth!“ pokrčil Glorfindel rameny. „Během boje ji zhlédl jsem a dojmu měl, že zrak můj mne šálí. Později přesvědčil jsem se, že to vskutku ona jest! Mimo bojiště ji odvedl jsem a jí tam zůstati přikázal, však ona mne neposlechla a sotva já z dohledu jejího zmizel, tak za Legolasem vydala se ...“ Elladan cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. „Střetla ho?“ zeptal se tiše. „Ano, toho však život skorem ji stálo! Naštěstí včas dorazil jsem ...“ „Tedy Legolas mrtev jest?!“ skočil mu Elladan do řeči. „Ovšemže, pen-neth! Osudu jiného nezasloužil si a ty i bratr tvůj smůlu měli jste!“ neodpustil si Glorfindel škodolibou poznámku. Elladan se zatvářil kysele. „Aspoň, že za činy své zaplatil! Nyní však rád neteř svou zhlédl bych!“ dodal ponurým hlasem. „Jen do toho, pen-neth! Snad již hotovy budou!“ povzbudil ho Glorfindel a v těsném závěsu ho následoval do sousední místnosti.

Aredhel nevěřícně zírala na Elanor, která seděla se skloněnou hlavou na kraji jedné z postelí. Ta, když zaslechla blížící se kroky, vzhlédla a oči se jí rozšířily radostným překvapením. „Aredhel!“ vyskočila na nohy a vrhla se k plavovlásce. Cestou ale klopýtla a kdyby ji Aredhel pohotově nezachytila, tak by jistě upadla. „Elanor ... tys naživu?“ vyjekla Aredhel. „Proč bych neměla být?“ Elanor se tázavě zadívala na svoji kamarádku. „Ecthelion řekl, že tebe mrtvou nalezl!“ Elanor se jen pohrdavě ušklíbla. „Tak se mu mě asi nechtělo hledat a vymyslel si tohleto! Hlavně, že to není pravda, ne?“ Aredhel se její vysvětlení nezdálo moc pravděpodobné, ale nepřela se s ní. „Elanor, kterak zraněna jsi?“ pátravě přelétla očima její drobnou postavu. Zamračila, když zahlédla krev na její hrudi. „Zde posaď se, ať na zranění tvé podívati se mohu!“
Aredhel zatajila dech, když si prohlížela ránu na Elanořině krku. Byla blízko tepny a pořád slabě krvácela. „Kdo tohoto tobě učinil?“ zeptala se bezděky. „Legolas ...“ Elanor se neubránila zachvění při vyslovení toho jména. Světlovláska ji chlácholivě pohladila po rameni. „Již dobře jest, Elanor! On tobě jistě již nikdy více neublíží!“ ubezpečila třesoucí se dívku. „To máš pravdu, protože Glorfindel ho zabil!“ Aredhel sebou trhla. „Legolas mrtev jest?“ šokovaně hleděla na Elanor. Toho přec možno není! „To doopravdy je! Prostě tam vtrhnul a usekl mu hlavu, jako by to nic nebylo ...“ líčila Elanor s očima na vrch hlavy. „Elanor!“ zarazila ji Aredhel. „Kdo Glorfindel jest?“ Opravdu ráda by věděla, kdo dokázal zabít Legolase, který měl pověst vynikajícího bojovníka.

„Já Glorfindel jsem! A zvěděti chtěl bych, proč zde čas svůj klábosením planým marníš, místo bys ji ošetřila?!“ dodal zlatovlasý válečník se svraštělým obočím, když si všiml, že Elanořina rána je stále ještě bez obvazu. Obával se ztráty krve a problémů, které s tím pak Elanor bude mít. Aredhel se k němu otočila s uzardělou tváří. „Já ...“ začala nejistě, ale Elanor ji přerušila. „Glorfindele, nebuď na Aredhel tak přísný, jen jsme si trochu povídaly a vždyť mi nic není ...“ To nebyla tak docela pravda a Elanor si toho byla vědoma. Bylo jí mdlo a točila se jí hlava, ale odmítala to dát najevo. „Vskutku?!“ střelil po ní Glorfindel přísným pohledem. „Tedy vstaň a pokoj tento přejdi!“ vyzval ji nekompromisně. „Heruamin ...“ Aredhel se zhrozila. „Tohoto vážně nemyslíš ...“ ozval se současně s ní i Elladan. „Dina (Ticho)!“ okřikl je Glorfindel rázně a dál upíral zrak na pobledlou dívku. „Jak rozhodneš se, Elanor?!“ tvrdě si ji měřil. Měl už dost toho, jak se s ním dneska stále jen hádá a pokouší jeho trpělivost. A také byl naštvaný sám na sebe, že pokaždé uvěřil té její lítosti místo toho, aby ji ztrestal, jak zasluhovala.

Elanor se zoufale snažila přijít na způsob, jak se z toho dostat. Věděla, že jeho výzvu nemůže přijmout, protože by upadla hned po prvních krocích, ale zároveň jí bylo jasné, že ji Glorfindel nenechá uniknout. Viděla to v jeho modrých očí, které nyní byly jako led. Nebylo v nich ani stopy po tom hřejivém a milém světle, které tolik milovala. Věděla, že se na ni zlobí, to chápala, jen nevěděla, proč s tím začíná právě teď. Přece jí slíbil, že si o tom spolu pohovoří, až bude zdravá, ne?! „Nuže?! Odpovědi tvé očekávám, Elanor!“ I jeho hlas byl mrazivý. „Glorfindele ...“ další slova jí uvázla v hrdle. „Ty víš, že to nezvládnu ...“ hlesla tiše. „Nenuť mě k tomu ... saes (prosím)!“ dodala prosebně. „Tedy lhala jsi, když tvrdila jsi, že tobě ničehož není?!“ Elanor cítila, jak se jí derou slzy do očí. Neměla sílu mu vzdorovat. „Ano ...“ zahanbeně sklopila hlavu a odevzdaně očekávala jeho reakci. Naštěstí pro ni do dveří nakoukl jeden z nižších imladrijských velitelů.

„Heruamin?“ rozpačitě těkal očima mezi Elladanem a Glorfindelem. Jeho situace byla nezáviděníhodná. Dle všeobecných zvyklostí to byli Elrohir s Elladanem, komu se měli během tažení zodpovídat, neboť to byli synové jejich vládce, avšak lord Elrond všem jasně sdělil, že je to Glorfindel, jenž nyní velí. Dokonce mu podřídil i své dva syny, kteří měli hodnosti velitelů křídel. „Přítomnosti vaší na nádvoří potřeba jest, by kapitulace mirkwoodská oficiálně přijata býti mohla ...“ rozhodl se nechat na nich, kdo tam půjde.

Ty štěstí vskutku nevídaného máš, Elanor! pomyslel si Glorfindel. Byl odhodlán udělit jí lekci, kterou dle jeho názoru již dávno zasluhovala, tady přede všemi, ale to teď muselo počkat. „Hned tam jsme!“ odpověděl svému podřízenému a kývl na Aredhel. „O ni dobře postarej se a též o Elrohira! Pokud jim něčehož stane se, tebe za to zodpovědnou činiti budu!“ s těmito slovy i s Elladanem opustil ošetřovnu.

Aredhel soucitně pozorovala Elanor, které se po tvářích koulely slzy. Nejraději by ji objala a utěšila, ale Glorfindelovo chování jí připomenulo, že i ona zde má nějaké povinnosti. Připravila si vše potřebné a přistoupila k plačící dívce. „Elanor?“ jemně se dotkla její ruky. „Necháš mne, bych zranění tvé ovázala?“ Elanor jí mlčky nastavila krk. Aredhel pracovala rychle a snažila se jí působit co nejmenší bolest. Po důkladném vyčištění, nanesla na ránu silnou vrstvu hojivé masti a celé to ovázala čistým plátnem. „Kterak cítíš se, Elanor? Neutáhla jsem to příliš?“ Elanor pomalu zavrtěla hlavou.
Světlovlasá Elfka si tiše povzdechla. Bylo jí Elanor líto. Chtěla jí pomoci a dostala se za to do sporu s tím Glorfindelem, ať už je to kdokoliv. Ten se k ní sice choval tvrdě, ale Aredhel přesto cítila, že mu na ní velmi záleží. Možná právě to bylo důvodem pro jeho příkrá slova! Aredhel si sedla vedle zdrcené dívky a jemně ji vzala za ruku. „Elanor, kdo Glorfindel onen jest?“ otázala se jí zvědavě. „Velitelem armády mého dědečka ...“ Elanor se na ni ani nepodívala. Najednou se před ní styděla. Bylo to o to nelogičtější, že Aredhel ji viděla v mnohem horších situacích. Zbitou a poníženou. „A Elf, jenž s ním zde byl?“ vrátila ji Aredhel do reality dalším dotazem. „To byl strýc Elladan ...“ najednou se zarazila. Vzpomněla si, že Glorfindel se zmínil i o ... „Co je s Elrohirem?! Kde je?!“ zprudka vstala a Aredhel měla co dělat, aby zabránila jejímu pádu. „Upokoj se! On zraněn jest ...“ Aredhel bodlo u srdce. „Proč však tebe osud jeho toliko zajímá?“ Snad přítelem tvým jest? problesklo jí hlavou, než si uvědomila, že je to Elladanův bratr. „Odpusť!“ omluvila se okamžitě. „Zapomněla jsem, že strýcem tvým také jest! Dovol, bych tebe k němu zavedla!“ ladně se zvedla a pomohla Elanor do přilehlé místnosti, kde ji pohodlně usadila na okraj lůžka.

Elanor si zděšeně prohlížela Elrohirovu tvář. Byla úplně bílá a vypadala jako bez života. Třesoucími se prsty mu přejela po čele. „Toror´en ataraamin (Bratře mé matky) ...“ zašeptala. „Bude v pořádku? Viď, že bude? Řekni, že ano ...“ prosila Aredhel se slzami na krajíčku. Ta se na ni povzbudivě pousmála. „Ovšemže bude! U něho počkej, než křesla sem donesu, bys u něho zůstati mohla ... pokud ovšem zájmu máš ...“ Elanor nadšeně přikývla, ale vzápětí znejistěla. „A ty tu nebudeš?“ Nechtěla, aby ji Aredhel opustila. „Zůstanu ...“ dál se nedostala, protože ji Elanor pevně objala kolem pasu a přitiskla se k ní. „Chybělas mi ... moc …“ Aredhel její objetí bez váhání opětovala. „Ty mne také ... Ty mne také, Elanor!“

Finrod stál zpříma mezi dvěma imladrijskými Elfy a ze všech svých sil se snažil skrýt nervozitu, jež v něm s každou minutou čekání narůstala. Obával se, že zbytky mirkwoodské armády mohou ztratit nervy a on při pohledu na okolostojící imladrijské vojáky nepochyboval o tom, že by to skončilo jediným způsobem. Smrtí všech, kteří na sobě měli barvy Lesní říše. A to by bylo více než nemilé. Zvláště když svého vládce zahlédl ležet u východu ze sklepení. Ihned ho svěřil do péče léčitelů a děkoval Valar, že útočníci jim nijak nebránili v jejich práci, a poté se vydal najít Ectheliona, aby ho o informoval o svém nálezu, neboť se domníval, že by to mohlo radikálně změnit situaci. Jeden z jeho mužů mu sdělil, že viděl tmavovlasého velitele odcházet do paláce. Finrod se tam s nadějí rozběhl, ale ke svému šoku našel v knihovně mrtvého Ectheliona a bezhlavého Legolase. S konečnou platností mu došlo, že pokud je v něčích silách to celé ukončit, tak je to on sám! Chvíli mu trvalo, než se trochu vzpamatoval, ale pak začal jednat. Vrátil se zpět na nádvoří, kde si vyhlédl zřejmě nejvýše postaveného velitele, a obezřetně k němu přistoupil. „Dovolte, bych vám představil se! Jméno mé Finrod jest a momentálně, jak zdá se, v čele jednotek mirkwoodských stojím. Rád s vámi podmínky kapitulace naší projednal bych!“ Cizí Elf na něho několik nekonečných vteřin hleděl. Bylo zřejmé, že nevěří, že někdo tak mladý může mít tak vysokou hodnost, ale nakonec mu přece jen odpověděl. „Dobrá tedy! Však já s vámi o tomto oprávněn jednati nejsem! Vyčkejte zde, než lorda Glorfindela najdeme, by o záležitosti vaší s ním pohovořiti mohl jste!“ a gestem přivolal dva vojáky. „Berte to, jako projev obavy mé o bezpečnost vaší!“ Finrodovi nezbylo, než zdvořile přikývnout a odevzdat jim meč i malou dýku, jenž měl ukrytou v botě ... A tak se stalo, že teď čekal na příchod lorda Glorfindela a připadal si jako nahý.

Glorfindel s Elladanem vyšli na nádvoří a zamířili k hloučku stojících kapitánů, kteří na ně netrpělivě čekali. Elladan jen stěží potlačil pousmání. Štěstí vskutku jest, že Glorfindela ni mne si peskovati nedovolí!! „Heruamin!“ předstoupil nejstarší z nich, aby podal hlášení. „Elf mirkwoodský, jenž jako Finrod nám představil se, prohlašuje, že vojsku jejich velí ... Tohoto nám však podivným dosti zdá se, neb on zjevně velmi mlád jest!“ dodal lehce pohrdavě. „Kde jest?“ otázal se Glorfindel klidně, protože dobře věděl, že dva nejvyšší velitelé mirkwoodských sil jsou po smrti. A, jak ho znal, Ecthelion si určitě jako svého zástupce vybral někoho mladého a perspektivního. Zkoumavě si prohlédl Elfa, kterého před něho přivedli, a hned mu bylo jasné, že se nemýlil. Před ním stál mladík, který neměl radost ani ze své čerstvě získané hodnosti ani ze situace, ve které se ocitl, ale dovedně to skrýval. „Nuže? Čehož nám nabídnouti přicházíš, Finrode?“ oslovil ho Glorfindel jako první, aby to trochu urychlil.

Finrod cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Tak toto tedy on jest! Elda, jenž svojí odvahou zapůsobil na samotné Valar, kteří mu jako odměnu dali možnost žít ještě jednou ... A hned vedle něho ... Finrodovi se téměř podlomila kolena ... Stál tam ten černovlasý Elf, který sem přijel jako vyjednavač před bitvou ... Tedy naděje na smír zde žádné není! Vybavil si totiž jeho nenávistný pohled, když přijel, i hněv, se kterým odjížděl po nezdařeném jednání s Legolasem. „Ehm ...“ odkašlal si, když si uvědomil, že všichni na něho hledí a očividně očekávají, co jim vlastně chce sdělit. „Rád bych ...“ začal váhavě, ale něco v modrých očí toho zlatovlasého Eldy mu dodalo odvahy. „ ... boj tento ukončil! Myslím, že již dosti padlých na stranách obou jest ...“

Glorfindel ve vystupování toho mladého Elfa poznával Ecthelionovu školu a v duchu děkoval Valar, že tenkrát souhlasil s Elrondovým plánem, i když se mu zdál příliš riskantním. Dokázal si živě představit, jak by se teď události vyvíjely, kdyby na Finrodově místě byl někdo jiný. Jistě mrtvých mnohem více bylo by! „Kapitulace vaše bezpodmínečná býti musí! A správce mnou určený v čele říše vaší státi bude do doby, než lord Elrond rozhodne, kterak s vámi naloženo bude!“ Glorfindel si všiml, že Finrod nervózně přešlápl z nohy na nohu. „Námitek snad máš?“ otázal se překvapeně, neboť mu tyto podmínky přišly velmi mírné. „Nikoliv ... já ...“ Finrod se ošil, ale pak se k němu naklonil. „Mohl bych s vámi v soukromí hovořiti, heruamin?“ Glorfindel se zamračil. „Nač okolky a tajnosti takovéto?!“ Rozhodně nehodlal nic před svými muži skrývat. Finrod se zatvářil nešťastně, ale odpovědět musel. „Král Thranduil naživu jest ...“

Elladan vytřeštil oči na hnědovlasého Elfa. Stejně jako jeho otec i on předpokládal, že Thranduil je mrtvý. Koutkem oka zachytil nevěřícný výraz, který se na okamžik mihl na Glorfindelově tváři. „Kde tedy král Thranduil jest?“ dokonce i jemu samému zněl jeho vlastní hlas cize. „Legolas ho uvězniti dal ...“ Elladana zasáhlo poznání jako blesk z čistého nebe. „V kobkách tamtěch podzemních?!“ rukou ukázal směrem ke sklepení, kde nalezl svého zraněného bratra. „Tak jest ...“ Finrodovi se ulevilo, protože to vypadalo, že aspoň tento Elf mu věří. „Meldir, to pravda býti by mohla!“ obrátil se Elladan na zlatovlasého kapitána. „Jak tobě již řekl jsem, na žádost Elrohirovu pro vězně jakéhosi vrátil jsem se, než jeho na ošetřovnu dopravil jsem ...“

Finrodovi spadl kámen ze srdce. Byl více než jen potěšen, že ho ten neznámý podpořil. Snad v něm mýlil jsem se!

Glorfindel zamyšleně naslouchal Elladanovi. To vskutku situaci zcela změnilo by! Zjednodušilo i zkomplikovalo zároveň! Nebyl si jistý, jak Thranduil přijme zprávu o Legolasově smrti, ale na druhou stranu ten ho přece dal uvěznit ... Glorfindel se bezděky zachvěl, když si představil dobu, kterou musel mirkwoodský král strávit v podzemí s vědomím, že to takto rozhodl jeho vlastní syn! Thranduil byl znám jako přísný ale spravedlivý vládce ... „Dobrá tedy! Pokud ty pravdu hovoříš ...“ ostře se zadíval na Finroda, ten ale jeho pohled bez problémů vydržel. „ ... lorda Elronda o faktu tomto neprodleně informovati budu! Však nepochybuji o tom, že on souhlasiti bude, by Thranduil, sotva to stav jeho dovolí, místo své právoplatné znovu zaujal! Však do doby této o záležitosti správní lord Elladan starati se bude!“
„Za důvěru, jež rozhodnutím svým mi projevil jsi, tobě děkuji!“ pronesl Elladan pečlivě kontrolovaným hlasem, i když ve skutečnosti by svého přítele a někdejšího učitele nejraději praštil. Díky tobě během dnů příštích ni na okamžik nezastavím se ... „Rádo stalo se, pen-neth!“ odvětil Glorfindel s veselými jiskřičkami v očích. Podle toho Elladan poznal, že Glorfindel přesně ví, o čem přemýšlel. Jak rád by na něho vyplázl jazyk, jako když byl malý chlapec a Glorfindel mu nařizoval něco, do čeho se mu moc nechtělo ...
„Tedy kapitulaci naši přijímáte?“ vmísil se Finrod do hovoru a ihned se na něho upřely zraky všech přítomných. „Ovšemže, Finrode!“ ujistil ho Glorfindel. „Pokud ty námitek proti lordu Elladanovi co by správci vašemu nemáš?“ „To nikoliv, heruamin!“ vyhrkl Finrod s lehkým pousmáním. „Rád do pracovny královy ho doprovodím, by úřadu svého nového ihned ujmouti mohl se!“ Bylo mu ho líto, neboť si velmi dobře věděl, kolik práce ho čeká a byl ze srdce rád, že to nespadlo na něj. Lord Elladan se na něho hrozivě zamračil, ale ani to mu nezkazilo náladu.