Až za hrob (18.)

„Dělej Mai, nebo přijdeš pozdě!“ zařvala od dveří Klára a vylítla z pokoje. Líně jsem se překulila na záda a stočila oči k oknu. Vypadalo to na docela hezkej den, ale mně se nechtělo nic dělat. Tyhle intrácký rána byly všechny stejný, šedivý, naprosto jednotvárně nudný a utahaný. S rozviklaným odhodláním jsem dopajdala do koupelny a bez jedinýho pohledu do zrcadla jsem si nacákala do obličeje kvanta ledový vody. Trochu mě to probralo, a tak jsem se kupodivu trefila i pastou na kartáček, kterej celkem plynulým pohybem zamířil do mojí pusy. Zatimco jsem se věnovala očistě, natančila do koupelny z vedlejšího pokoje Sabina s rukama plnýma různých nebezpečně vyhlížejících šminek.
„Čau Markéto!“ vybafla na mě, aniž by si uvědomovala, že mi málem zaskočil kartáček. Abych nezaprskala jí i její děsivej dekolt, zvedla jsem jen dlaň a nedbale jsem mávla.
„Slyšela jsem, že prej máš nějakýho borce,“ nadhodila celkem bez ostychu nejpalčivější téma včerejší intrácký šuškandy a zabodla do mě svoje podmalovaný černý oči. „Znám ho?“
Jen jsem zavrtěla hlavou. /Radši si ošubruju zuby až na dáseň, než abych mluvila, když se mě někdo zeptá na Gerta./ Těhle drbáren jsem ho chtěla ušetřit. Bohužel, má milá spolubydlící Klára moje tajnůstkářství nijak zvlášť nepodporovala, a tak jsem radši většinu věcí vybalila, než aby pak kolovaly intrem nějaký prasácký domněnky.
„A jakej je?“
Sabina si pro výslech vybrala opravdu parádní chvilku. Zvednutým palcem jsem naznačila, že dobrej a začala jsem si vyplachovat pusu, i když bych takhle po ránu potřebovala spíš výplach mozku. Byla jsem štěstím bez sebe, když si Sabina konečně domatlala xicht a se slovy: „Za deset minut začíná škola.“ odkráčela pryč.
Bleskurychle jsem se nasoukala do nějakýho černýho oblečení, ve kterým se odpoledne nejspíš usmažim, a jen tak nedbale jsem si píchla do vlasů čelenku. Anna už na mě určitě čekala dole, a tak jsem nechtěla krášlení v rámci prvního školního dne nijak protahovat. Sjela jsem výtahem z osmýho patra až do přízemí a zezadu se přikradla k povědomý slečně, která si nervózně, se sluchátkama v uších, střídavě podupávala nohama obutýma v sockách.
„Chcípni, Maio!“ ozvalo se dostatečně znuděně, aniž bych stihla něco provést a slečna se ke mně otočila.
„Dobré ráno i tobě.“ zazubila jsem se a na chvilku jsem se jí pověsila na krk, což mi oplatila.
„Tak kámo, můžem? Podle postavení slunce bych si tipla, že už zvonilo.“
S nechutí jsem kejvla a následovala jsem An na čerstvej vzduch. Do školy to byl kousek, takže jsme za necelý tři minutky seděly vedle sebe a znuděně jsme si podpíraly hlavy, aby nám nepráskly o lavici, kdybysme náhodou z těch proslovů třídního usnuly. Ty dvě hodiny, kterýma se nás dneska rozhodli mučit, jsem strávila skládáním lodiček z nějakejch lejster, co jsme dostali k vyplnění a tichým rozhovorem s An, která pocítila neodolatelnou touhu, vědět úplně všechno o mně, Gertovi a o mým omdlívání. Vypadala docela zaraženě, když jsem jí popsala můj poslední mimosmyslovej zážitek, ale nic neříkala.

Konečně se učitel rozhod, že je nejvyšší čas, abysme táhli domu, a tak nás pustil. Bezmyšlenkovitě jsme se poflakovaly městem a nakukovaly do výloh, ve kterých stejně nic novýho nebylo.
„A…Gert o tom ví?“ zeptala se An po poměrně dlouhým mlčení.
„Jo, právě že ví, to je na tom snad to nejhorší.“ Povzdechla jsem si.
„A na to jsi přišla jak?“
„No, vzhledem k tomu, že se známe fakt dlouho a Gert mě má přečtenou i se všema mýma neurózama a psychopatickejma stavama, neměla jsem v plánu dokazovat mu, že jsem vyšinutá víc, než ze začátku tušil. Snaží se mi pomoct, což je fajn, pokaždý, když sebou někde švihnu, stará se o mě, ale já začínám mít pocit, že ho to unavuje.“ Dořekla jsem tu litanii a sklopila jsem oči jako přehnaně cudná jeptiška.
I když jsme s Gertem strávili snad každej den, až do včerejška, měla jsem pocit, že je tak nějak křečovitej. Ať už to bylo způsobený čímkoli, moc po chuti mi to nebylo. Milovala jsem toho Gerta, kterej se mě snažil povzbuzovat vtípkama, ne tohohle vážnýho magora s jeho dlouhejma starostlivejma pohledama, kterýma mě zasypával, když si myslel, že se nedívám.
„Nechceš jet dneska semnou?“ vypálila na mě Anna a trochu do mě loktem šťouchla, aby si pojistila, že jí poslouchám.
Jen jsem vykulila oči. Tak já se jí tady svěřuju, a ta frajerka je odvařená maximálně tak z vidiny blbnutí u nich doma. Asi jí došlo, že se vyjádřila blbě, a tak to koukala celkem rychle napravit. „Myslim, že bys měla mluvit s mojí mámou.“
„S tvojí mámou?!“ tak teď je mi to vážně jasnější, víc tajemná už tahle bláznivá holka bejt snad nemůže.
„Jo, kdysi do těhle věcí docela fušovala, takže by ti možná mohla aspoň přibližně říct, co se s tebou děje. Když jsem byla malá, pořád jsem omdlívala a mamina pak bláznila s tim, že vidim do budoucnosti, a že se zatím mdlobama jen připravuju na opravdový vize, jenže jsem jí trochu zkazila radost, když jsem šla k doktorovi, a tam mi řekli, že mám prostě jen nízkej tlak.“ Pousmála se trochu, „Teď zkouší podobný věci na ségru, která v noci nemůže spát.“
„Tvoje máma…“ ujišťovala jsem se.
„Jo, moje máma.“
„Tak fajn, přinejmenším bude prča.“
Moc se mi nelíbila představa, že by mi zrovna Annina máma měla pomáhat z toho sajrajtu, ve kterým jsem zrovna plavala, ale zatím to byl jedinej uskutečnitelnej nápad, jak mi vyhnat z hlavy vidění, kterých jsem začínala mít po krk. Naštěstí se mi úvahy rozutekly, jakmile mi v tašce zaječel mobil, a na displeji zasvítilo Gertovo jméno se spoustou infantilních smajlíků. Omluvně jsme mrkla po Anně, a vzala jsem to.
„Ahoj vílo, co teď děláš?“ zaptal se Gert vesele a já se musela usmát jeho optimismu.
„Jsme s An ve městě, co ty v práci? Ještě tě nevyhodili?“ zeptala jsem se rejpavě a rozhlížela se po přecpaný ulici.
„Ne, ale vzal jsem si volno…“ na chvilku se odmlčel, „dneska ti to moc sluší.“
„Díky,“ špitla jsem, aniž by mi pořádně došel smysl jeho slov.
Chvilku bylo slyšet, jak se stupidně směje, než ze sebe vymáčknul: „Koukni se před sebe!!!“
Zašvidrala jsem do davu naprosto nudnejch lidí a uviděla ho, jak stojí opřenej o lampu s mobilem u ucha.
„Gerte!“ zařvala jsem s úsměvem a rozběhla jsem se k němu. Zatimco jsem ho drtila v náručí, mrzoutsky si mumlal. „Tos do toho musela tak zařvat?! Slyšim teď stejně jako pyrotechnik po zvlášť náročnej šichtě.“
„Jen se nezblázni flákači, radši vyklop, co tu děláš.“
„Tak různě….balim holky, čas od času se s nějakou zašiju ve křoví a než zase zmizim, udělám nějakou banku. Klasickej postup, jako tenkrát, když jsme spolu jeli do Vegas“ zasmál se a chytil mi obě zápěstí, abych mu nemohla moc vážně ublížit. Asi chlapec zapomněl, že mám ještě dvě nohy. Zatimco se celkem směšně svíjel, došourala se k nám An, zjevně dost mrzutá z faktu, že mě tu Gert přepadnul.
„Čau,“ mávla mu na pozdrav a otočila se ke mně, „Takže dneska asi se mnou nepojedeš, co?“
„No, víš,“ začala jsem, ale když jsem viděla její výraz, přehodnotila jsem situaci. „Moment, vyzjistim to.“ Mrkla jsem na ní a přehnaně mile jsem se usmála na Gerta.
„Máte už něco v plánu..“ zkonstatoval.
„Hm…tak trochu.“
„A já to asi narušuju.“
„Hm…tak trochu.“
„Něco hodně důležitýho?“ zeptal se.
„Hm…tak trochu.“ Připustila jsem a ignorovala jsem, jak se za mnou Anna tlemí. Kupodivu se jí líbily situace, kdy jsem z Gerta dělala blbečka. Vážně nechápu proč.
Gert se překvapivě taky usmíval, i když bylo znát, že je značně zmaten.
„A nechcete mi aspoň říct, kvůli čemu dostanu nejspíš košem?“ optal se a zadíval se na Annu, očividně s podezřením, že mě chce někde zavřít a udělat ze mě mrzáčka.
„noo…“ protáhla An, jako kdyby se bála vybalit pravdu, a tak za pochodu vymejšlela nějakou výmluvu.
„Anna chce, abych si promluvila s její mámou.“ Řekla jsem a ušetřila jí tak trápení.
„Aha… a můžu se zeptat, co vlastně budete probírat?“ Gert se začínal tvářit tak trochu naštvaně, což jsem zrovna teď nepotřebovala, a tak jsem ho vzala za ruku a odtáhla ho kousek stranou.
„Tak hele kámo, tohle si musíme asi vyjasnit.“ Spustila jsem celkem zostra, ale abych pravdu řekla, bylo mi momentálně docela putna, jestli se Gert naštve, nebo ne. Pro mě byl zrovna v tuhle chvíli mnohem důležitější rozhovor s Anninou mámou. Gert přijde na řadu, až budu vědět, jak odkráblovat ty hlasy v mojí hlavě.
„Jsou věci, který si prostě potřebuju vyřešit, a ty mi v tom pomoct nemůžeš, i když je mi jasný, že bys do zaječích nevzal, kdybych potřebovala někdy helfnout zrovna od tebe.“
Nááádech.
„Teď si potřebuju hlavně srovnat myšlenky, abych se dokázala zase chovat jako člověk, takže pojedu s An k ní, promluvim si s její mámou a zkusim při tom nevypustit duši.“
Nááádech…
„Možná by ses mohl přidat..teda, jestli nechceš pokračovat v balení holek, užívání si s nima a hlavně ve vykrádání bank…“
Chvilku si žvejkal jazyk a snažil se tvářit chápavě, ale když zjistil, že mu to moc nejde, jen se pousmál a vykoktal : „Já to chápu, Mai, ale nevim, jestli vám budu na vašich soukromých drbacích sedánkách něco platnej.“
/Aspoň že tak, moje řeč…/ Kdyby přece jen jel, musela bych ho celkem pomalu vykostit nejtupějším nožem z kuchyně Anniny mámy. Kdyby mi totiž pani Vrbová prozradila důvod mýho ne zrovna vyrovnanýho stavu, bylo by asi lepší, kdyby u toho Gert nebyl. Měla jsem tušení, že má s mýma moc pěknýma mimosmyslovýma výletama něco společnýho.
„Tak dobře, ty teď pojedeš k Anně a já se tu zatím porozhlídnu.“ Začal věcně a třel mi paže, aniž bych ho o to prosila. „Až se vrátíš, vyzvednu si tě a zajdeš semnou na něco k jídlu, protože zejtra už vážně do práce musim a kdybych tě dneska znova neviděl, těžko bych to v nejvyšší komnatě firmy vydržel bez tvrďáckýho tiku v oku. Platí?“
„Tak jo, ale musim uznat, že tik by ti slušel, k tomu nějaká machrovinovská kérka, nebo hošanskej pearcing a vzala bych tě do mýho malýho pouličního gangu jako leštiče glád a baseballových pálek.“ Vychrlila jsem na něj, zatímco jsem se po něm celkem neslušně plazila vzhledem k faktu, že se kolem poflakovala docela nehorázná část národa.
Anna si trochu moc hlasitě odkašlala, takže jsem se jen zazubila, čapla Gerta za ploutev a dotáhla ho až k ní, abych si za jejich vydatnýho přispívání naplánovala extrémně zážitkovej den.