Melien Edhel - XLVIII. kapitola - část 1/2

XLVIII. KAPITOLA
Saeros kráčel chodbou k Erestorovým komnatám a sám sebe se ptal, k čemu se to vlastně propůjčil. Nejspíš udělal obrovskou chybu, jenže si nemohl pomoct. Když viděl velké smutné oči lady Lidianny, nedokázal ji zklamat. Jenže co teď s tím?
Z dobrého zdroje věděl, co se stalo u průchodu, i o tom, koho z toho král viní. A stejně tak si byl vědom toho, že podezírá Lidiannu, že se pokusí za Erumaxem utéct. Samozřejmě by žádné mimořádné hlídky nezahlédla, neboť ty měly nařízeno zasáhnout teprve až se s ním setká. Pokud to opravdu měla v úmyslu, pak zcela zhatil jak králův plán tak i její. Ovšem její slova zněla tak upřímně, že neměl důvod o nich pochybovat. I když možná to bylo tím, že jim prostě věřit chtěl...
Došel až ke dveřím, kde krátce zaváhal, než zlehka zaklepal, a po vyzvání vstoupil dovnitř.
„Ano?“ Erestor k němu vzhlédl od jakési listiny. Bylo zřejmé, že ho toto vyrušení rozladilo, což mu na odvaze příliš nepřidalo.
„Lorde Erestore, mohu na okamžik?“ začal nesměle.
Králův pobočník se na něho zamračil, nicméně ho vybídl, aby se posadil. Sám se zvedl od stolu, u něhož pracoval, a oběma jim nalil víno.
„Toť pouze pro jistotu jest. Ze zkušeností svých vím, že když někdo o okamžik žádá, většinou z toho hodin bývá.“ Pohodlně se uvelebil ve svém křesle a pokynul mu, aby spustil.
„Já ubezpečuji Vás, že Vás příliš nezdržím, lorde Erestore. Já před chvílí u lady Lidianny byl, bych zranění jejího zkontroloval. Při příležitosti té jsme se do řeči dali a ona prozradila mi, že ráda by opět do Imladris zavítala, by se ještě s lordem Glorfindelem rozloučiti mohla. Já přislíbil jí, že zjistím, zda by toho možno bylo.“
Tady se Saeros odmlčel a dopřál si lok vína, aby svlažil své vyprahlé hrdlo. Ještě štěstí, že s Erestorem nikdy moc do styku nepřišel, nedalo se říct, že by s ním byla snadná komunikace. Navíc v něm bylo cosi, co přímo odrazovalo od toho ho byť jen oslovit. I teď si ho Erestor zkoumavě prohlížel svýma studenýma šedýma očima, jako kdyby chtěl vyčíst všechna tajemství skrytá v jeho nitru. Nervózně polkl. Doufal, že tohle si pouze namlouvá, neboť to, co tajil, by mu nepochybně zajistilo hodně přísný trest. Věděl, jak vratká je hrana, na které balancuje, avšak co mohl dělat? Nemohl s tím přestat, i kdyby mu za to měli seřezat záda do krve. Což by bylo to nejmenší, co by ho v případě, že by byl prozrazen, postihlo. Vždyť král neušetřil ani vlastního syna a to bylo jeho provinění v porovnání s tím jeho skoro zanedbatelné. Chudák Finrod! Slyšel, jak těžko se vyrovnával s tím, že musel ublížit princi, jenž byl pro něho jako mladší bratr. Jenže neměl jinou možnost. Kvůli jeho urozenému původu nepřicházelo v úvahu, aby ho trestal někdo menší než kapitán. Tedy pokud by se toho nechopil sám král.
Saeros se znovu napil. Netušil, jestli si z toho Erestor něco nevyvodí, ale on potřeboval něčím zaměstnat ruce, aby se mu netřásly. Připadalo mu, že jeho pohled je ještě pronikavější než oko Saurona, že dohlédne až na dno jeho duše...
Po době, jež se zdála být věčností, konečně Erestor promluvil. „Do Imladris? Cožpak tobě známo není, že venku nyní bezpečno není?“ pronesl tónem jako kdyby mluvil s malým dítětem.
„Však by ji oddíl vojáků doprovázel a já též, kdyby, Ilúvatar nedopusť, služeb mých zapotřebí bylo,“ snažil se ho Saeros přesvědčit.
Erestor nevěřícně zakroutil hlavou. „My války očekáváme a ty bys armády naší ještě oslabovati chtěl?“
„Pár Goblinů přec ještě války nečiní!“ odvětil Saeros nečekaně rázně a Erestor překvapeně nadzvedl obočí.
„Toť spíše jako poznámky vojáka než léčitele znělo!“
Saeros pokrčil rameny. „Navíc by Imladris o potížích našich s Gobliny zvěděti měla, by připraveni byli.“
Erestor si také dopřál doušek vína. To, co tu Saeros navrhoval, ho již dávno napadlo, jenže Thranduil to rázně odmítl.
„Král důvodů pro to nevidí. Beztak brzy Imladris zcela opuštěna bude.“
Saeros se odvrátil. Zatím to vypadalo, že prohrává na plné čáře! Pak si však na něco vzpomněl...
„Toho přec dopustiti nesmíme! Imladris chráněna býti musí, vždyť ve sklepích jejích se stroje Manwëho nalézá!“ zaprotestoval.
Erestor se zachmuřil. „A kterak o tomto víš?! Pouze Eldar pár do tohoto zasvěceno bylo!“ zjišťoval podezíravě.
„Jednoduše toho vím. Navíc pokud se Erumaxo tam venku vskutku skrývá, pak se jistě s lady Lidiannou sejíti snažiti bude. Postačí, když ji občas jen lehce chráněnou zanecháme, a uvidíme, zda se toho využíti nepokusí....“ Saeros si byl vědom, že se chytá stébel trávy, ale kupodivu jeho argumenty zabraly.
„Ty mne dnes vskutku překvapuješ, Saerosi! Možná, žes spíše vojákem než-li léčitelem býti měl!“ zvolal Erestor téměř uctivě. „Dobrá tedy, já krále o plánu tomto zpravím. Předem soudím, že se mu zamlouvati bude. Však nejlepším by bylo, byste hned časně zrána vyrazili.“
Saeros se zvedl k odchodu. „S tím potíží by býti nemělo. Pokud ovšem do doby té oddílu pro nás najdete, jenž by nás tam doprovoditi ochoten byl.“
Erestor také povstal. „Toť již na Rúmilovi ponechám, by mužů vhodných vybral. Tedy pokud se mezitím kapitán nenavrátí.“
Saeros přikývl. „Dojednáno tedy,“ řekl a s lehkou úklonou se vzdálil.
Než však za sebou zavřel dveře docela, Erestor zachytil jemný náznak úsměvu, jenž se mladému léčiteli objevil na rtech. A nebyl by to on, aby se nepodivoval nad tím, co ho asi způsobilo.

Lidianna se neklidně převalovala na posteli a co chvíli zalétla pohledem k oknu, aby se přesvědčila, jestli už nesvítá. Ani nevěděla, jestli se jí vůbec během noci podařilo usnout, připadalo jí, že převážnou část strávila zíráním do stropu.
Aspoň že se jí podařilo najít Astaldera! Po marném prohledání snad půlky paláce ho nakonec našla v princových komnatách schouleného na loži, které s ním tak krátce sdílela. Když tam vešla, vlče zvedlo hlavu a teskně zakňučelo, jako kdyby mu Legolas také chyběl. S povzdechem se k němu natáhla a aniž by tušila jak, usnula tam s rukou položenou na jeho hebkém kožíšku a s tváří zabořenou do Legolasova polštáře, ze kterého byla dosud cítit jeho vůně. Netušila, jak dlouho tam ležela, probudilo ji až lehké pohlazení přikrývky. Rozespale se posadila a pro jistotu si ještě promnula oči, neboť nemohla uvěřit tomu, že by ji král Thranduil opravdu starostlivě zakryl dekou. Jenže nikdo jiný v místnosti nebyl a on se dosud skláněl nad ní, oděn v dlouhé tmavé róbě. Trojramenný svícen, jenž někdy předtím položil na zem, ho slabě osvětloval, a tak zaznamenala, že se mezitím stihl i umýt.
„Amin hiraetha, haranamin (Omlouvám se, můj králi)...“ hlesla provinile a okamžitě se snažila vyškrábat z postele.
„Toť v pořádku jest, Lidianno,“ ubezpečil ji. „Pouze jsem se přesvědčiti chtěl, zda se již neobjevil.“ Jeho hlas zněl nečekaně smutně.
Potřásla hlavou. „No, stejně odsud radši zmizím. Určitě by ho nepotěšilo, kdyby mě tu našel.“
Lidianna popadla Astaldera do náruče a chystala se rychle opustit Legolasovy komnaty.
„Jistě by ho to potěšilo, však on umíněným příliš jest, než aby si toho přiznal,“ podotkl Thranduil, aniž by se na ni podíval.
„To bude nejspíš rodinný rys...“ zamumlala tiše, ovšem podcenila přitom jemný elfský sluch.
Když po ní král šlehnul zamračeným pohledem, pobledla, ovšem on se hned vzápětí k jejímu údivu zasmál.
„Možná že pravdy máš.“
Beze spěchu přistoupil až k ní a zkoumavě si ji prohlížel. „Erestor sdělil mi, že do Imladris si odjeti přeješ, by ses s Glorfindelem rozloučila. Předpokládám, že toto důvodem tvým pravým není?“
Potřásla hlavou. „Doufala jsem, že kdyby si s ním Glorfindel promluvil...“
Thranduil přikývl. „Já jsem toho povolil, však varovati bych tebe měl, že cesta tvá zbytečnou bude.“
Nechápavě se na něho zadívala. „Co tím myslíte?“
„Já nerad iluzí tvých kazím, však pochybností mám, že tobě Glorfindel vyhoví. On starostí jiných nyní má...“
„Nevěřím, že by mě odmítl, až mu řeknu, co způsobil,“ řekla s přesvědčením.
Její víra ho očividně popudila. „Tys naivní, Lidianno! Však jeď si, sama ostatně vbrzku zvíš, kterak bláhovou naděje tvá v něho vložená byla!“ pronesl znechuceně a zamířil pryč.
„Proč nedokážete uvěřit tomu, že ne všichni se chovají sobecky?!“ vykřikla, podrážděná jeho samolibostí. Dovětek ´tak jako Vy´ skoro visel ve vzduchu.
Její výbuch ho nevyvedl z míry a ani nezpomalil jeho chůzi. „Neb jen málokdo se tak vskutku chová,“ odvětil a brzy jí zmizel z očí.
Pro jistotu ještě chvíli počkala, než popadla svícen, který tam zanechal, a vydala se zpátky do svých komnat. Jenže spánek se jí od té doby vyhýbal.
Rozmrzele se obrátila na bok a posléze zase na záda. Astalder jí tyhle manévry toleroval asi hodinu, pak se ale přesunul na podlahu a okamžitě usnul na předložce vedle postele. Docela mu to záviděla. Nejraději by se vrátila do Legolasových komnat, kde by ji zcela určitě nespavost netrápila, ale připadalo jí, že tam nemá co pohledávat. Už takhle měla štěstí, že jí ta poslední návštěva prošla u krále bez následků! Teď jen doufala, že se mýlil a že jí Glorfindel pomůže. Nedokázala si představit, že by to mezi nimi mělo být takhle napořád...
Překulila se na břicho a povzdechla si.
Jenže co když se ukáže, že měl pravdu? Přece ho zná mnohem déle než ona!
Přetočila se na druhý bok a nepřítomně pohladila Astaldera po hřbetě.
Ne, Glorfindel ji určitě nezklame! Vždyť při těch pár příležitostech, kdy spolu byli, to opravdu vypadalo, že mu na ní záleží. Učil ji zacházet se zbraněmi a povídal si s ní o všem možném, dokonce jí vyprávěl o svém životě v Gondolinu, copak by tohle jinak dělal? Jenže... sama dobře věděla, jak neobyčejně na Nimloth lpí... Toho si všimla už tehdy, když po oné sněhové bouři, jež ji uvěznila v Lórienu, dorazila konečně celá vysílená do Imladris. Ale Legolas je pro něho přece také nesmírně důležitý, o tom neměla nejmenších pochyb. I když to, jak jim ublížil, to skoro popíralo. Jak jen si mohl dovolit s nimi takhle manipulovat?!
Lidianna nazlobeně vyskočila z postele a přešla k oknu.
Jak mohl tak klidně zneužít věci, se kterými se mu svěřila? Copak v tu chvíli nemyslel na nikoho jiného než na svou sestru? Trpce zavzpomínala, jak byla ráda, že získala přítele, se kterým si může promluvit. A kam ji to akorát dostalo? Kdyby tenkrát mlčela, nic z tohohle by se nestalo! A Legolas by nyní nebyl někde venku zraněný!
Dobrá, tu teorii o tom, že se utkal se svým otcem, už definitivně pustila po rozhovoru se Saerosem z hlavy, ale stejně měla obavy o jeho zdraví. Stačilo se podívat, jak ti Goblini zřídili Thranduila! Proč se Legolas také nevrátil do paláce? Bylo to jen kvůli ní? To pomyšlení by prostě nesnesla!
S úzkostí se zadívala z okna a se znepokojením zaznamenala, že začalo hustě sněžit.
*Prosím vrať se...* vyslala k němu tichý vzkaz.
Ale okolí paláce bylo pusté, jen sněhové vločky tančily ve slabém světle loučí.