Forsaken - 118. díl

Seděli jsme v útulným boxu jedný kavárničky a já se cpala už asi pátým vdolečkem. Riel naproti mně pokojně popíjel kafe a mlčel.
Jídlo tu měli vážně dobrý, ale pravej důvod mýho přecpávání se bylo, že jsem chtěla co nejvíc oddálit náš nadcházející rozhovor. Rielovi to zřejmě po chvilce došlo, protože mi sebral talířek se zbývajícím vdolkem a odsunul ho do bezpečný vzdálenosti.
„Surovče!“ zaprotestovala jsem, ale nestálo mi to za to, abych se ho snažila vybojovat zpátky.
„Je to pro tvý dobro. Snad sis nemyslela, že tě dneska ušetřím tréninku?“
„Spíš jsem doufala, že už jsi mezitím pochopil, že je to marný.“ Udělala jsem na něho obličej.
Zatvářil se jako trpitel, jenom ho přibít někam na kůl. „To jsem tušil hned od začátku, ale mám svý příkazy.“
„Tak to se mi vážně ulevilo,“ poznamenala jsem kysele.
„Trochu víc nadšení, Izabel. Na večer mám pro tebe přichystaný příjemný překvapení. Ale musíš bejt přes den hodná nebo nedostaneš nic,“ zkoušel to na mě s pozitivní motivací.
Jestli on si během volnýho večera nečetl příručku Stávám se matkou, jinak fakt netuším, odkud by podobný metody pochytil. Musím nicméně přiznat, že při slově překvapení jsem div nestříhala ušima zvědavostí, ovšem snažila jsem se tvářit, že to se mnou ani nehnulo. Přece se sebou nenechám manipulovat jako malý dítě!
„Pokud to není soukromej masér, tak to neberu,“ předstírala jsem nezájem a doufala, že rozpoutám nějakou diskuzi, která by mohla ten zatracenej trénink aspoň o něco pozdržet.
Mimoděk jsem si vzpomněla na video k jedný písni od Captain Jack a skoro jsem se poprskala kafem, když jsem si představila, že by náš výcvik probíhal takhle. Musela jsem ocenit, že se mě Riel zatím nesnažil narvat do maskáčový minisukně a trička v tak asi kojenecký velikosti. Ale to je asi tak všechno, za co jsem byla vděčná.
„Myslím, že masáž by neměla bejt problém,“ odvětil Riel stručně a tím zas jednou naprosto zhatil mý plány. „Ale teď už dopij a jedem.“
Aniž by počkal na mou reakci, vyrovnal účet a zvedl se k odchodu. S procítěným povzdechnutím jsem ho následovala k motorce.
„A co mě čeká dneska?“ dotazovala jsem se, zatímco jsem se uvelebovala za ním.
„To samý co včera. Až na to kuře,“ prozradil mi Riel milostivě.
„To má bejt to příjemný překvapení, jo?“ ohrnula jsem znechuceně ret. „Doufám, že tentokrát aspoň vynecháš nějaký svý debilní pokusy!“
Mý označení ho zřejmě nepotěšilo, ale rozhodl se to nekomentovat. „Možná,“ odbyl mě pouze a rychle nastartoval, nejspíš aby se vyhnul dalším postřehům z mý strany.
Následující hodiny se odvíjely úplně stejně jako den předtím, akorát jsem nejdřív musela nafasovat u Toma novej mundúr. To už se začínal lehce čílit, jestli si myslím, že ty hadry v mý velikosti krade nebo co. Díky tomu jsem taky dostala oblečení o minimálně dvě čísla větší, ale Riel mi ho ihned ochotně pomohl přizpůsobit na míru svým nožem.
Když už jsem byla dle jeho názoru dostatečně omlácená a mý výkony na střelnici ho zřejmě uspokojily a nebo naopak přivedly do takovýho stavu zoufalství, že se rozhodl to pro dnešek vzdát, tak se ze mě opět pokoušel vyloudit nějaký blesky. Tentokrát mi to ani tolik nevadilo, prostě jsem se posadila vyčerpaně na beton a asi půl hodiny jsme na sebe koukali. Tomu se říká parádní terapie!
„Ty se vůbec nesnažíš!“ nařknul mě Riel, zatímco si mě shora přeměřoval zamračeným pohledem.
„Ale jo,“ zamumlala jsem a snažila se potlačit zívání. „Ale je těžký se soustředit na něco, o čem nejsem přesvědčená, že to umím.“
„Neštvi mě nebo budeš dneska v noci spát na ulici!“
„Hm.“ Nebejt ta zem tak studená, schoulila bych se do klubíčka a usnula už tady. Byla jsem fakt hotová. Znovu jsem zazívala a jelikož se mi to teď nepodařilo zamaskovat, vysloužila jsem si za to od Riela ještě nedůtklivější pohled než prve.
„A co jako čekáš? V noci jsem blbě spala a k obědu jsi mi šoupnul jenom nějakej ubohej sendvič. Mám toho dost. Po krk. Končím,“ prohlásila jsem a svalila jsem se na záda a na protest zavřela oči.
„Fajn.“
Riel se nejspíš posadil vedle mě, protože jak teď promluvil, tak to znělo blíž než předtím.
„Je tu něco, co by tě přimělo změnit názor?“
„No, za hubičku bych možná ještě jednou otevřela oči,“ odsekla jsem uštěpačně a neodpustila jsem si ani malý ušklíbnutí.
„Výborně, to je vážně pokrok...“ poznamenal lehce sarkasticky.
Že jo... chtěla jsem ještě poznamenat, ale k tomu už jsem se nedostala, protože jsem na svých rtech náhle ucítila příjemně měkký a teplý dotyk těch Rielových a o chviličku později mi jeho jazyk drze vklouzl do úst a zbavil mě tak nejen řeči ale i jakýkoli souvislý myšlenky.