Srdce bojovnice - 93. díl

Koně jsme raději nechali v bezpečné vzdálenosti a dál jsme pokračovali lesem pěšky. Povšimla jsem si, jak se vojáci obezřetně rozhlížejí kolem, a když se na stromech a v trávě začaly objevovat první malé pavučiny, postupovali vpřed ještě o něco pomaleji.
I nyní se držel princ v čele a já ho proto musela obdivovat. Být na jeho místě já, pak jsem tu čest nejspíš už dávno ochotně přenechala někomu jinému. Znamená to snad, že nejsem bojovník? Styděla jsem se za to podivné rozechvění, které probíhalo mým tělem, jenže jsem si nemohla pomoct. Napjatě jsem očekávala, odkud na nás ti strašliví pavouci zaútočí, ale všude bylo ticho a klid. Až příliš velký klid. Byla bych raději, kdyby se už konečně něco dělo, tahle nejistota byla ubíjející.
Kráčela jsem nyní ve volném hloučku s dalšími lukostřelci, občas jsem zahlédla Amrase kdesi před sebou, ale většinou jsem spíš prozkoumávala okolní stromy, jestli z nich náhodou nehrozí nějaké nebezpečí. Luk jsem držela v rukou, připravený k výstřelu, stejně jako ostatní.
Princ se tentokrát nechtěl pokoušet o nějaké obklíčení, když netušil, jakého nepřítele vlastně máme před sebou, dával přednost tomu, abychom měli aspoň jeden směr volný pro ústup v případě, že by se něco pokazilo. Bojovníci s meči kráčeli vpředu v nepříliš velkých rozestupech a klestili cestu a my lukostřelci jsme je následovali, abychom je v případě potřeby kryli střelbou.
„Zpropadená pavučina!“ zaklel tiše voják vedle mě a jako už několik mužů předtím, vytáhnul nůž a několika rychlými pohyby se vysvobodil z lepkavé pasti a poté si pospíšil, aby se přidružil opět k nám.
Ani jsem se mu nedivila, já bych v tomhle ohavném lese také nechtěla zůstat příliš pozadu. Vysoké jehličnany tu byly doslova obalené pavučinami, někdy se tyhle odporné krajky rozpínaly dokonce mezi několika stromy a nezřídka bylo možné v nich spatřit zbytky nejrůznějších ptáků a hlodavců. Živé jsme ovšem zatím nezahlídli ani jedenkrát. Buď se mezitím ti ostatní odstěhovali do bezpečnějších koutů lesa a nebo padli za oběť těm nenasytným monstrům.
„Tohle vyhlíží jako část srny!“ syknul znepokojeně jeden z vojáků přede mnou a hleděl přitom kamsi nahoru.
Radši jsem jeho pohled nenásledovala, stačilo mi bohatě to, co jsem spatřila dosud. Zčásti obrané a zčásti shnilé mrtvolky zvířat visely na vláknech podobně jako to dělávají krůpěje rosy, jenže v tomhle výjevu nebylo možné nalézt žádnou krásu, pouze zhoubu. Vzduch tu byl dusivý, prosycený smrtí a panovala tu podivná melancholie. Trochu to tu připomínalo les v zimě, jenom místo sněhu bylo téměř vše pokryto tou odpornou lepkavou hmotou.
Při pohledu na zčernalé větve stromů jsem se nemohla nepodivit, jaké štěstí tu vůbec pohledávám. Protože takhle jsem si svou poslední výpravu rozhodně nepředstavovala. Když princ líčil, co nás čeká, připravila jsem se na pár velkých pavouků a samozřejmě také nějaké ty pavučiny. Ale na něco podobného jsem připravená nebyla ani zdaleka. A hlavně jsem neočekávala tak pochmurnou atmosféru. Nikdo nám ani nemusel připomínat, že máme být raději potichu, každý se snažil pohybovat tak, aby působil co nejméně hluku, a do řeči tu nebylo už zřejmě vůbec nikomu.
„Proč už se ty potvory neukážou?“ hlesnul ten voják, co se předtím chytil do pavučiny, a zdálo se, že je ještě nervóznější než já.
Kupodivu mě to uklidnilo, protože jsem poznala, že jsme na tom všichni stejně. Každý si přál, abychom to tu co nejdříve vyřídili, a mohli se odsud opět ztratit. Kromě pavouků jsme ostatně neměli žádný další důvod pro to tu setrvávat, neboť neexistovalo nic, co by mohlo této části lesa navrátit jeho bývalou podobu. I když ty stvůry vyhubíme a pavučiny strhne vítr a odplaví déšť, beztak tohle místo zůstane už navždy bezútěšným pohřebištěm.
Vlastně jsem se v jakémsi zvráceném uchvácení pásla na bolesti a beznaději, jejichž známky byly patrné všude kolem, možná proto, že v porovnání s nimi se ten můj zármutek z nevyhnutelného odchodu zdál spíše nicotný. Ale to trvalo jen do té doby, než jsem na jednom ze stromů spatřila podivný zámotek. Jistě... mohlo to být cokoli, ale ten tvar ve mně vzbuzoval neblahé tušení.
V náhlém popudu jsem pozvedla luk a přesně mířenou ranou jsem přeťala silné vlákno, za které ten bílý kokon visel z větve dolů. S tlumeným žuchnutím dopadl na zem a polekal tak několik bojovníků v bezprostřední blízkosti. Otočili se ke mně, nepochybně proto, aby mě za to napomenuli, ale než tak stihli učinit, v bázni ztuhli.
Sluneční paprsky, které se občas tvrdošíjně prodraly do tohohle Valar zapomenutého lesa, totiž na okamžik dopadly na můj úlovek, a odrazily se od čepele meče, který zpod těch mnoha vláken částečně vykukoval.