Až za hrob (19.)

Celou cestu busem mě An zasypávala výplodama svojí přehnaně akční fantazie, a tak nám to cestování celkem rychle uteklo. I když musim přiznat, že po půl hodince jejího neutichajícího žvatlání, jsem měla hlavu jako dýni a křeč v čelistech od smíchu, takže jsem ze všeho nejvíc připomínala kostlivce Jacka.
S touhle vizáží jsem doputovala až do jejich domu, kterej by každej normální člověk nazval spíš „zámeckým sídlem klanu Vrbových“, vyšplhala jsem se po schodech až do Annina poněkud temňáckýho pokoje a než přiskotačila i ona s colou a skleničkama pod paží, roztáhla jsem se přes obě její postele s bezchybně melodickým zakřupáním v zádech.
„Máma tu ještě není.“ oznámila An a natančila ke skříni, odkud neuvěřitelnou rychlostí vyházela spoustu oblečení, než našla co hledala. Zatímco se převlíkala, hrabala jsem se jí v cédéčkách a knížkách, kde to stejně byl samej metal, nebo upírskej románek, kterej bych u sebe našla taky, a tak jsem se jen znaveně zadívala z okna.
Obloha se podezřele rychle zatahovala, a mně padla hlava na složený ruce. Byla jsem absolutně mrtvá, což značilo jediný. Poslední dobou jsem si trochu víc všímala, co se semnou děje, a tak se mi povedlo vypozorovat, že se moje mysl na nějaký nepřirozený vjemy celkem pečlivě připravuje někdy i s hodinovým předstihem. Každá otupělost, kdy se mi myšlenky prohání hlavou bez uzdy i sedla, (teda jen tak aniž bych o to stála) může znamenat přípravu na další malý kouzelný výlet do dálek. Moc nadšená jsem z toho teda nebyla, ale na druhou stranu, aspoň mě pani Vrbová, Annina Máma, uvidí v akci.
„Nad čim dumáš?“ optala se An a v úchyláckým tričku s podivnou žonglující rybou přistála těsně vedle mě s balíčkem polomáčenejch sušenek v ruce.
„Ale jen tak….víš, nepřijde ti to divný?“
„Co? Že se mi válíš v posteli a zasněně čučíš z okna, nebo fakt, že každoročně v aquaparcích vystupuje spousta kosatek, který nemaj podepsanou smlouvu?“ zeptala se s vážnou tváří.
„Pako!“ zhodnotila jsem její přístup a přetočila se na záda. „Já nevim, ale až když jsme s Gertem vytáhli paty od lidí, až když jsme byli úplně sami, začali se mi promítat ty blbosti, který nás pak vlastně daly dohromady. Prostě je divný, že se mi nic podobnýho předtim nestávalo, až teď. Bojim se, že to má na svědomí to naše randění, že se toho nezbavim, dokud se nazbavim Gerta.“ došpitala jsem i poslední větu a natočila hlavu, abych viděla, jak se Anna tváří. Upřímně řečeno, už jsem jí viděla i s chytřejším výrazem, ale tak já jsem asi taky zrovna neozařovala okolní stěny úsměvem z plakátu, takže jí to její svraštělý čelo nakonec prošlo bez poznámek.
„Tak abych si to ujasnila,“ spustila a já jen bezradně zaúpěla. Radši bych si ukousala nohu, než abych vyslechla její shrnutí situace, který se stoprocentně neobejde bez vtípků, nebo stupidních narážek, kterým se stejně nevydržim nesmát, a tak moje malá depkařská chvilka nepřežije ani tón Annina hlasu. Co naplat, užila jsem si dost.
„Tak spusť…jak je libo.“ mávla jsem rukou a radši jsem si na tu ukázku jejího břitkého humoru sedla, aby to se mnou mohlo patřičně fláknout.
„Tákže…ty máš dojem, že bys s Gertem neměla bejt, protože ti nějaký magoři jen tak z hecu lezou do hlavy a buší ti na šedou kůru mozkovou malejma pěstičkama podivný signály…“
A sakra, znělo to ještě hůř, než jsem čekala.
„Na druhou stranu…seš z něj totálně hotová. Půl dne jsi mě nevnímala, takže je to vážně tragický a bezvýchodný.“ zkonstatovala a gestem jako z Matrixu si prohrábla vlasy.
„ Jo, to máš asi pravdu, nějak mi soustředění dělá problém“ připustila jsem celkem neochotně.
„Holka…ty ho miluješ!“ zaječela a vylítla do sedu. „Tak povídej, je to tak jak jsi chtěla? Proč vám to vlastně trvalo tak nehorázně dlouho?! Ááá, moje malá holka…“ zařehtala se.
„Sakra, An, jsou to asi tak dvě hodinky, co jsem ti všechno vybreptala. Copak jsi mě neposlouchala?!“ Nebylo mi dost jasný, proč se nejdřív vyptávala na každej detail, a teď dělala překvapenou, když si konečně správně vydedukovala moje duševní i citový pochody.
„Já vim,“ zazubila se a trochu se přitopila ve skleničce s colou, „jen….já myslela, že jste jen spolu, ne, že se milujete.“
„Tys zase sjížděla bílou čokoládu, že jo?!“ zavrčela jsem nakvašeně.
„Taky trochu, ale myslim, že to už nemůže mít vliv…Prostě mi přišlo, že je jen otázka času, kdy se vy dva dáte dohromady, ale nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo bejt…vážný.“ Dořekla a zamračila se nad tim, jak blbě to znělo.
„No, to seš šikulka, ale tohle je vážný…to bys koukala, pokaždý když sebou seknu, jak je náš vztah vážnej, nebo když se topim, nebo když mě Gert táhne dvě hodiny lesem, nebo naposled, když jsem sebou flákla na přechodu, to byl opravdu vážnej okamžik!“ musela jsem zavřít pusu a zadívat se z okna, abych nebyla sprostá. Ani jsem nevěděla, proč se tak vztekám, poslední dobou jsem byla jako nášlapná mina a nedokázala jsem s tim nic dělat. O důvod víc, proč se potřebuju zase vyladit na normál.
„Seš labilní, víš to?“ zeptala se Anna naprosto vážně a já musel kejvnout. „Takže váš vztah asi radši vynecháme, protože se tě bojim a protože tě do matury potřebuju živou, takže jestli tě znova vytočim a rupne ti cévka, budu v háji, ale když mi ještě jednou řekneš co ses dozvěděla při tom tvým posledním tripu, na škodu to snad nebude. Trochu mi tam něco uchází.“
Byla jsem ráda, že ze mě nepáčí informace o Gertovi, a tak jsem sebou mrskla mezi hromadu plyšovejch zrůdiček a spustila
„Nemůžeš ho hledat, nemůžeš ho přivést. Není jako ty, teď už spolu nemáte nic společného.“ vykoktala jsem a s každou slabikou jsem pohladila po ocase vypelichanou plyšovou kozu.
„Perfekt, umíš to nazpaměť…to seš vážně šikovná.“ poznamenala An. „Co bylo pak?“
„Pak..“ zamyslela jsem se.. „pak mluvil ten druhej hlas, přemlouval toho prvního týpka, aby ho nechal jít, že už mu nemůže bejt stejně platnej jako dřív, a že má pořád ještě syna, kterej ho potřebuje, že se…“
„Moment!“ zarazila mě Anna s výrazem zmatenýho lumíka. „Musíme jim dát jména, jinak se z toho nevymotám. Tak ten nadřízenej bude Čuk a ten druhej Geg, co ty na to?“
„Čuk a Geg?! Děláš si srandu?!“ zavřískala jsem a trochu jsem se při tom přidusila polomáčenkou, jak jsem se jí snažila chroupat a zároveň se smát, to vše v poloze ležmo.
Anna se jen tak nedbale pohihňávala, takže ze všeho nejvíc připomínala zmagořenou kudlanku, na kterou někdo posvítil mega silným reflektorem. Ty její rozšířený zorničky by odpovídaly…Radši jsem se jen nadechla abych zklidnila tep a pokračovala jsem.
„Takže ten nadřízenej, říkejme mu třeba Lojza, …/ menší záchvat smíchu, pojmenovávat svoje halucinace je fakt divný./…nechtěl toho druhýho…hm…třeba…Franta….tak teda nechtěl Frantu pustit za tim synem, o kterým byla řeč, no, trochu se pohádali, Lojza křičel, že Franta přísahal a nakonec z toho vylezlo malý svěřování a klucí si vykecali, jak moc je štve život, kterej maj teď, že je to vlastně živoření, no a podobný kecy, který už mě ani moc nebavily, takže jsem se snažila probrat a moc jsem nevnímala. Ale vim, že poslední, co Lojza řek, bylo: ´Stvořil jsem tě, abys mi dělal přítele, nemůžeš mě opustit, porušil bys přísahu!´ To je celý, co vim.“ Dopověděla jsem a chňapla jsem po Annině kytárce, abych si mohla jen tak bezmyšlenkovitě drnkat.
„Hm…pěkný, no…“ An si zamyšleně přejížděla nehtama po bradě a já začínala mít pocit, že jestli rychle nepřestane, proškrábe se až na čelisti. „Myslíš, že jsou to nějaký nadpřirozený buzny?“ zeptala se a nevnímala, že jsem si podivným pohybem omotala prsty jejíma strunama.
„To jako, že si Lojza stvořil Frantu, aby si s nim teď užíval, jenže Franta o to nestojí, Lojzovy city jsou raněný a Franta se chce trhnout, poněpáč mu tu někde po světě pobíhá syn?!“
„No, i takhle by to šlo…“ kejvla s hlavou trochu natočenou k rameni, „Podezřele často se tam objevovalo slovo ´přítel´, nezdá se ti? Prostě je to divný…“ řekla zamyšleně.
/Tak ono je to divný, jo? Já mám asi v hlavě dvě buzny, který žijou v italský domácnosti a Anně to přijde divný…/ skousla jsem si ret, abych nezačala řvát a znova jsem se dala do brnkání. Pomaličku jsem hrála melodii, kterou Gert stvořil, jakmile jsem se vrátili z našeho malýho čundru. Sice jsem ho musela přemlouvat a vyhrožovat mu dalším podobným výletem bez gáblíku, ale nakonec čistě ze svý vlastní vůle popadnul kytaru a zopakoval mi mojí ryze soukromou písničku i s akordickým doprovodem.
„Co to hraješ?“ zeptala se An, když si všimla, že jsem zase trochu mimo.
„Ale, to je taková Gertovina..“ zasmála jsem se a okamžitě jsem pustila struny.
Anna zvedla obočí. „Gertovina? To jako, že to Gert napsal? Jako pro tebe?!“
„Je to romantik, proč se tak divíš? “
„Ale já jen tak..“ zasmála se, jako by nadměrně dopovala vitamín C, „asi vám tak trochu závidim.“
Nic jsem neříkala, nemělo to smysl. S pokrčením ramen jsem zase zabrousila do strun a začala pokládat prsty, jak mě zrovna napadlo. Ani jsem si nevšímala, co dělá Anna, jen jsem se tak komíhala jako malej autista a snažila se utřídit myšlenky. Dost mě udivilo, když jsem v hlavě zase poznala nepatrný tepání a hlas nabírající na intenzitě. Zmateně jsem se rozhlížela, ale všechno bylo jako předtim, prsty mi pořád ještě automaticky drnkaly, Anna ležela na břiše, brejlila do nějakýho časopisu a kopala si nohama ve vzduchu, jen mně se hlava zase rozdělila na dva tábory. Zrak a sluch se zase každej věnovaly něčemu jinýmu.
„Tak dost!“ ozval se nadřízenej-Lojza celkem nesmlouvavě, až jsem nadskočila.
„On mě potřebuje!“ zařval ten druhej-Franta a přinutil mě automaticky přimhouřit oči a ještě víc se soustředit. Hrany věcí v Annině pokoji se trochu rozostřily, ale momentálně to byla celkem nepatrná oběť, jen když uslyšim dost jasně každý slovo, který si ti dva vymění.
Prsty se mi rozbíhaly po kytaře ve větším tempu, když Lojza promluvil smířlivým hlasem: „On tě potřeboval, než jsi zemřel, teď už má vlastní život, ty do něj nezapadáš, stejně jako nezapadáš do života nikoho ze smrtelníků. Teď jsi jen můj, copak ti nedochází, že nemáš nikoho, jen mě?!“
„Ale on je moje krev, můj syn, jedinej syn….to je snad málo?! Musím ho vidět, mluvit s ním a nikdo mi v tom nemůže zabránit, ani ty ne, Bergerone!“ vyhrknul Franta. Poslední slovo pronesl, jako by ho po tom druhým chlápkovi házel. Alespoň už jsem znala jedno jméno, i když mi na český poměry připadalo hodně originální. Bergeron….znělo to jako nějaká masožravá kytka z Brazílie.
„Jsi vázán přísahou, Filipe, na to nezapomínej. Jestli budeš zasahovat do dění v jejich světě, nikdy už nebudeš nikam patřit. Ani sem, ani tam. Rozhodni se, je to jen na tobě. Jestli se přece jen spojíš se synem, bude to nebezpečné pro oba. V jejich světě nevydržíš déle než měsíc, nemáš šanci ho najít a říct mu, kdo jsi. Pro něj je jeho otec mrtvý, tak jak to má být, nech to tak. Nevystavuj syna nebezpečí.“ Bergeronův hlas se zlomil. Trochu ukňouraně pronesl: „Prosím, zůstaň se mnou. Moje samota trvala přes třináct století, to je i pro můj druh příliš dlouho. Jsi můj jediný přítel, mysli na to. Tvůj syn už tě nepotřebuje, já ano. Prosím…“
S očima dokořán jsem pořád ještě zírala na jedinej bod na zdi před sebou. Bříška prstů mě začínaly bolet, jak jsem s co největší razancí tvořila psychopatickou melodii. Anna klečela přede mnou, něco říkala a třela mi spánky, jako by mi tim mohla pomoct. Neslyšela jsem jí, jen jsem s nehorázným úsilím zavrtěla hlavou a ona mě pustila. Bezmocně jí padly ruce na moje kolena a vyděšeně se dívala někam za mě. Do zornýho pole mi doputoval nejdřív stín a potom Annina máma. Podle jejího výrazu mi bylo jasný, že bleskově pochopila, co se tu děje. Teď držela An za ramena a něco jí říkala. Anna se tvářila pořád vyjukaně, ale už se nepokoušela se mnou třást, nebo mě jinak probírat, za což jsem jí byla vděčná. Kytara dál pod mýma prstama ječela melodii, která nabírala na tempu s každým úderem mýho srdce.
„Musím ho najít!“ vedl si svou ten, co byl oslovovanej jako Filip.
„Nenajdeš ho, a i kdyby, nedostaneš se k němu. Má ochranu, jakou jsem nikdy v životě neviděl. Ta síla je naprosto neproniknutelná.“ Zamumlal Bergeron s uznáním v hlase.
„Jaká síla? O čem to mluvíš?!“ vyzvídal Filip a podle zvuků přecházel po místnosti sem a tam.
„Je chráněn, jako většina lidí. Stejnou silou, jen o něco znásobenou. Nemůžeš se k němu dostat. Ne, pokud ti nepomůže někdo, kdo ví, jak tu sílu překonat. Musel bys požádat někoho, jako jsem já.“
„Tak mi pomoz! Jestli stačí někdo z tvýho druhu, proč ne ty?!“ zařval Filip
„Protože nehodlám podporovat zásah do světa smrtelníků.“ odpověděl Bergeron prostě. „Najdi někoho, kdo bude ochoten porušit svůj slib, ale upřímně by mě překvapilo, kdybys někoho takového našel. Není nás mnoho, máš zúžené možnosti.“
Filip vztekle zavrčel: „Když ne ty, najde se někdo jinej.“ Na chvilku se odmlčel, než dodal: „Vyrůstal bez táty, to nebylo fér. Je načase, aby dostal, co jako malej neměl! Zaslouží si to…můj syn….můj…můj Gert!“