Srdce bojovnice - 94. díl

Znepokojený šepot se náhle ozval všude kolem mě skoro jako kdyby se znenadání zvedl poryv větru. Zachytila jsem strach... vztek... nenávist... A já ty pocity plně sdílela.
Muži se postupně shromáždili kolem těla svého někdejšího druha a nevěřícně zírali na to, co se z něho stalo. Potrava pro pavouky. Nic víc jsme pro ně nebyli. Zaznívaly tu zlostné výkřiky, které detailně popisovaly, co s těmi osminohými monstry uděláme, ale jakmile se do popředí prodral princ, utichly.
„Copak je to tady?!“ otázal se natolik ostře, že nikdo zprvu nenašel odvahu mu odpovědět.
Až po chvilce promluvil jeden z vojáků. „Našli jsme tohle, pane...“ vypravil ze sebe a nejistě ukazoval na tělo na zemi.
Princ tam zběžně pohlédl a pak se opět zadíval na dotyčného. „A kvůli tomu je tohle pozdvižení? Není přece neznámou věcí, že pavouci si svou kořist omotávají vláknem a schovávají na později! Kvůli tomu však nebylo nezbytné rozbíjet naši formaci!“
„Kořist?!“ vydechl jiný voják. „Tenhle voják byl jedním z nás, pane!“
Ostatní souhlasně zamručeli.
„Výborně, pokud se tu hodláte nadále zdržovat, pak se k němu můžete připojit! Jistě to ocení!“ odvětil princ odměřeně. „Přišli jsme sem, abychom něčemu takovému učinili přítrž, ne tu oplakávat padlé, to je přece úkolem ellith!“
„My tu přece s sebou jednu máme!“ ušklíbnul se další z vojáků a následoval trochu váhavý smích. „Můžeme tedy zvládnout obojí!“
Cítila jsem, jak se mi vytrácí krev z obličeje, a snažila jsem se přinutit se ke klidu. Nepomohla bych si, kdybych se proti této poznámce ohradila, ale stálo mě to dost úsilí.
„Možná je to proto, že si ellyn přivykli klevetit jako staré lidské ženy, a tudíž je zapotřebí ellith v našich řadách, abychom vůbec byli bojeschopní!“ odvětil princ rázně a onen voják se zatvářil, jako kdyby dostal pěstí do břicha.
I pár dalších, co se předtím smáli, zabořili nyní rozpačitě pohled do země. Thranduil si jejich zahanbení ale nevšímal.
„Na své pozice!“ zavelel a vojáci se neochotně vrátili na svá původní místa a pokračovali vpřed.
I já jsem si pospíšila, abych se zařadila, ale princ mě pevně uchopil za paži a zadržel mne tak.
„Máš střílet na pavouky, Riel, ne do stromů!“ napomenul mne rozladěně.
„Nic hrozného jsem neprovedla, pane! Jenom jsem chtěla zjistit, co to je!“ namítla jsem dotčeně.
„Máš kolem sebe plné pavučiny mrtvých tvorů a potřebuješ vidět ještě něco víc?! Narušuješ mi tu morálku, Riel, a to ti trpět nebudu!“
„Omlouvám se, pane!“ odvětila jsem prudce.
Pustil mne a kývnutím hlavy mi naznačil, že se můžu vrátit k ostatním. Zaznamenala jsem, že na mě Amras zkoumavě hledí, a tak jsem se na něho pousmála, abych ho uklidnila.
Následující hodinu jsme pokračovali dál lesem směrem, kterým nás vedl Elurín. Stále více jsem měla pocit, že si zřejmě pomýlil cestu, neboť jsme dosud nezahlédli nic jiného než husté pavučiny a sem tam nějakého nešťastného tvora, který v nich uvíznul. Přestala jsem je už dávno vnímat a brala jsem je jako součást okolní krajiny. Pak se ovšem přihodilo něco, co mě poněkud probralo z mého lehkého otupění. Záchvěv.
Okamžitě jsem se zastavila a lučištník, který kráčel kousek za mnou, jen taktak stihnul se mi vyhnout. Vysloužila jsem si za to od něj dost nevlídný pohled.
„Copak? Rozmyslela sis to snad? Dostala jsi strach?“ ušklíbnul se zlomyslně.
Přiložila jsem si ukazovák na rty a opatrně jsem poklekla. Vzhledem k těm lepkavým vláknům to nebylo nic příjemného, ale na druhou stranu jsem v životě okusila už i horší věci, takže jsem si z toho nic moc nedělala. Přitiskla jsem tvář k zemi a zaposlouchala jsem se.
Mlhavě jsem vnímala, že se ten voják přestal uštěpačně usmívat a nyní mě sledoval s něčím, co se skoro podobalo bázni.
A já se jí také neubránila. Protože ten hluk, který se ozýval z podzemí, mohl znamenat jenom jediné...