Forsaken - 119. díl

Prudce jsem se od Riela odtáhla a přeměřovala jsem si ho zkoumavým pohledem.
„Dělala jsem si jenom srandu. Tohle jsi fakt nemusel…“ zamumlala jsem a snažila se nedat najevo, jak moc na mě ten jeho polibek zapůsobil.
„Ale musel,“ odpověděl Riel rázně a palcem mi přejel po spodním rtu. „A rád bych to udělal zas.“
Potřásla jsem hlavou. „Nejsem holka, se kterou si můžeš pohrávat, rozumíš? Na to si najdi někoho jinýho!“ zaprotestovala jsem, protože jsem tušila, že po další puse už nebudu mít sílu vzdorovat. Radši jsem taky vyskočila na nohy, i když mě to stálo dost námahy, jenom abych od něho byla trochu dál. Stříbrnovlasý pokušení s očima jako nebe před bouřkou… Ve vzduchu teď bylo cejtit skoro úplně stejný napětí… elektrizující… nabitý energií… vášní…
„Myslíš si, že je to jenom hra?“ zeptal se mě Riel pomalu a beze spěchu se také zvedl. A postavil se těsně ke mně. Měla jsem pocit, že mý srdce v tu chvíli nejspíš zešílelo, protože začalo bušit zuřivějš než bubeník rockový kapely.
„A ne snad?! Pro tebe je všechno hra!“ odvětila jsem prudce, protože se mi nelíbila atmosféra, která mezi náma tak nečekaně zavládla. I když… nečekaně… Napětí mezi náma bylo téměř od začátku… Možná že tohle bylo prostě nevyhnutelný…
Potlačila jsem nutkání aspoň o krok ustoupit a podezíravě jsem ho sledovala, co hodlá dělat dál.
„Izabel…“ hlesl jenom a jeho ruka mi zajela do vlasů a obratně stáhla gumičku, která mi je až doteď poutala. „Víš, jak je to těžký? Bejt neustále s tebou a přitom se muset držet zpátky? Myslel jsem, že po Erice… no… že už radši zůstanu sám… Ale pak jsem potkal tebe… A i když jsem se tomu bránil, přiměla jsi mě změnit názor…“
Poslouchala jsem jeho váhavý přiznání a připadala si jako v pohádce. Páni! Kdo by to do toho chladnýho upíra řekl!
Natáhl ruku a zlehka se dotkl mý tváře. „Řekni přece taky něco… Začínám si připadat jako děsnej pitomec…“ zaprosil a v jeho očích bylo najednou něco zranitelnýho.
„Myslíš to vážně?“ ujišťovala jsem se dřív, než ze sebe pro změnu udělám naprostýho blbce já tím, že mu přiznám, jak mi na něm záleží.
„Jo. Proč mi nevěříš?“
Pokrčila jsem rameny a připadala si stejně jako blbec. „Protože týpci jako seš ty nestojí o holky jako jsem já,“ svěřila jsem mu sebekriticky.
„Ale ale…“ pronesl káravě a pohladil mě po vlasech. „A co přesně myslíš těma holkama jako seš ty?“
„Však víš,“ odbyla jsem ho.
Udělal na mě psí oči a v kombinaci s pramenem vlasů, kterej mu spadal do tváře, tomu nešlo odolat.
„Prostě šedý myši,“ upřesnila jsem to nakonec a pro jistotu jsem se odvrátila, protože jsem si byla jistá, že jsem rudá až za ušima.
Zasmál se. „Ty a šedá myš? To teda těžko! Spíš mi připomínáš zelenookou kočku!“
Popadnul mě něžně za bradu a přinutil mě se na něho znovu podívat.
„Můžu strávit večer tím, že ti budu skládat lichotky, a nebo můžem dělat něco…“ Žádostivě si mě prohlížel a jeho smyslnej výraz mě nenechával na pochybách, co přesně má na mysli. „… dospělejšího…“
Krátce jsem se zasmála, protože jsem netušila, jak jinak na to reagovat. „To jako tady?“ vypravila jsem ze sebe nevěřícně.
„Klidně… ale měl jsem v úmyslu tě vzít na hezčí místo.“
„A myslíš si, že je to vůbec dobrej nápad?“ zapochybovala jsem na okamžik, než si mě přitáhl do svý náruče.
„Znáš nějakej lepší? Každej den může bejt náš poslední, tak proč ještě čekat?“ zeptal se a jakmile mě opět začal hladově líbat, musela jsem mu dát za pravdu. Kdybych dneska měla zemřít, tak až potom, co poznám milování s ním.
Mlhavě jsem vnímala, jak mě bere do náruče a nese ven. Nevěděla jsem kam a bylo mi to srdečně jedno, hlavně že jsem byla s ním...