Beze cti - 1. kapitola

Kroužil jsem kolem svého protivníka a v duchu proklínal osud, který způsobil, že jsme nyní stáli proti sobě. Ale tak už to chodí, když je jeden žoldnéřem. Sice ne obyčejným, který propůjčuje svoji čepel tomu, kdo dá nejvíc, ale co naplat. Přátelé byli luxus, který jsem si jen těžko mohl dovolit. O vděčnosti ani nemluvě. Sir Benedek patřil k nejlepším šermířům rynského království a shodou náhod mně kdysi jako malému klukovi zachránil život. A další protivnou souhrou okolností býval i mým učitelem. „Sakra!“ polohlasně jsem zaklel, když mi jeho ostří proseklo koženou vestu. Nemít pod ní drátěnou košili, tak bych měl velký problém. Takhle jsem jen přišel o kus svého šatníku. Kontroval jsem výpadem na jeho pravou stranu, o které jsem věděl, že ji má kvůli starému zranění méně pohyblivou. Já vím, fér to zrovna není, ale tady nejsme v salónku. Tady jde o život! O můj život, abych byl konkrétní. Byl jsem úspěšný a jeho dýka skončila v prachu ulice. Ustoupil o krok a pozorně se na mě zadíval. „Vzdej to, Randale!“ poprvé od začátku souboje mě oslovil. „Dobře víš, že proti mně nemáš šanci!“ Přehodil jsem si meč do levé ruky a potřásl jsem hlavou. „Hezký pokus, Bene, ale dneska ti to nevyjde!“ Pousmál se, ale tak nějak hořce. „Považoval jsem tě za čestného chlapa!“ Znovu jsme zkřížili zbraně. „Ty mě? To spíš já tebe!“ odsekl jsem naštvaně a sekl po něm. Sehnul se a můj meč mu neškodně prosvištěl nad hlavou. „O co ti jde, Dale?“ odskočil vzad, ale nepřestával být ve střehu. „O co? Ty se ještě ptáš?“ I já jsem uvítal chvilku oddechu. „Ty ses spřáhl s Temnými!“ Úžas v jeho očí mě poněkud zaskočil. „Co to plácáš za nesmysly?“ zeptal se vyjeveně. „To ty to s nima táhneš, ne?“ Jeho nařčení mě dopálilo. „To tedy ne!“ popřel jsem to rezolutně. Mlčky jsme na sebe hleděli a mozky nám pracovali na plné obrátky. „Hele, Bene, mě najali na tvoje zabití, protože pomáháš Temným!“ promluvil jsem po chvíli ticha. „Chm, a já mám zabít tebe, protože pro ně děláš!“ Zíral jsem na něj v šoku. „Já?“ Zase jsme zmlkli. „Asi bychom se měli zeptat zaměstnavatelů, co říkáš, Dale?“ nadhodil po několika minutách Benedek a já přikývl. „A hezky rychle!“ Rozhodně se mi nelíbilo, že si se mou takhle někdo pohrál. A taky to nedělalo dobrou reklamu v branži. Nerad bych byl za blbce! Zastrčil jsem meč do pouzdra a Ben učinil totéž. „Dale, jestli jsi kecal, tak si tě najdu a nepřej si mě!“ „Nápodobně!“ ujistil jsem ho. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale vzápětí se s tichým zachroptěním poroučel k zemi. Něco mě zasáhlo do hrudi a mé instinkty mě poslaly dolů taky. Ležel jsem bez hnutí několik minut a snažil se očima proniknout tmu, která mě obklopovala. Napínal jsem sluch, abych zjistil, zda je tu ještě někdo, ale nic jsem neslyšel. Opatrně jsem vstal a přiklekl k Benovi. Kousek pod srdcem měl zabodnutou opeřenou šipku. Nevybíravě jsem zaklel. „Proč sis nevzal košili, blázne stará?“ Otevřel oči a upřel je na mě. „To je … pro vás … mladý, Dale! Já jsem … ze starý školy … víš?“ vypravil ze sebe s potížemi. „Jasně! Čest a to ostatní!“ Usmál se na mě. „Jo … a abys to neměl … tak snadný, tak tě o něco … požádám! A … ty to …splníš, že … ano?“ mluvil přerývavě a mně se z toho sevřel žaludek. „Najdu ty hajzly, Bene, to ti přísahám!“ řekl jsem temně. Chlapi jako on takhle končit neměli. Měli vidět svému sokovi do tváře. Neměli je zastřelit z temného kouta jako krysu. „To … udělej … to je … dobrej … nápad … ale je tu … ještě něco …“ celý se napjal v křeči. Zamrazilo mě v zádech. Co ještě po mně mohl chtít? „Mám … dceru … Magdalenu … najdi ji, ano? A … postarej se o ni …“ Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. „Dceru?“ Bylo to neskutečné! Co se s tímhle světem dělo? „Je v klášteře … prosím …“ Světlo v jeho očích pohaslo a já věděl, že je s ním konec. Zatlačil jsem mu oči a vyslal krátkou modlitbu za jeho duši. Nic světoborného, jen pár vět, ale o to vroucnějších. Rychle jsem vstal, zahalil se do svého pláště a opustil tu smradlavou uličku. Nešel jsem rovnou do hostince, kde jsem měl pronajatý pokoj, ale vzal jsem to pěknou oklikou. Když jsem si byl jist, že mě nikdo nesleduje, tak jsem se vydal do svého přechodného domova. Cestou jsem přemýšlel o jeho posledním přání. Dcera? To je snad vtip, ne? Kde nechal ty svoje zásady, že muži jako my nemají mít rodiny, protože kvůli nim jsou zranitelní? Asi pod něčí sukní, řekl bych. Jen jsem doufal, že aspoň stála za to!