Srdce bojovnice - 95. díl

„Co se děje?“ naléhal ten voják, který stál kousek ode mne, a já se kvapně zvedla a ještě pevněji jsem sevřela svůj luk. Ale i tak jsem si připadala zoufale zranitelná.
Oči se mi rozšířily strachem, když mi postupně docházel plný význam mého zjištění. Otevřela jsem ústa, abych křikem varovala ostatní, ale než jsem vůbec stačila hlesnout, půda všude kolem mě se náhle propadla a ven se vyrojilo mračno obrovských pavouků.
Zděšeně jsem sledovala, jak spousta vojáků, včetně mého společníka, s řevem sklouzla do vzniklých děr a marně se dovolávala pomoci. Většinou ne dlouho. Hrůzou jsem byla natolik ztuhlá, že jsem se na několik okamžiků nebyla vůbec schopná pohnout. V duchu jsem si opakovala, že musím zvednout luk a začít střílet, snažit se trefit ty odporné tmavé oči, které se zdály, že mě odevšud potměšile pozorují, ale nedokázala jsem se k tomu přimět. A to ani tehdy, když několik těch oblud zamířilo přímo ke mně.
Mlhavě jsem vnímala, jak princ svolává zbytek mužů k sobě, aby se shromáždili a mohli tak lépe čelit tomuto nenadálému útoku, ale já byla příliš daleko, než abych se tam mohla dostat živá. Pavouci byli najednou snad všude... kolem nás... mezi námi... Byly jich celé desítky... A já bezmocně sledovala, jak svými drápy trhají své oběti. Několik vojáků se včas nevyhnulo nebezpečně vyhlížejícím kusadlům a nyní se ve strašlivých bolestech svíjeli na zemi. Jejich utrpení ale naštěstí nemělo většinou dlouhého trvání.
Odevzdaně jsem klesla na kolena a dívala se, jak se ke mně ta monstra blíží. Na svou velikost dokázali našlapovat neuvěřitelně tiše a když jsem se dívala na jejich chlupatá ohavná těla, odmítala jsem se nechat něčím takovým zabít. S novým odhodláním jsem pozvedla luk a pečlivě jsem zamířila do jednoho z mnoha očí té bestie, která kráčela vpředu, a vypustila šíp.
Ozval se bolestivý ryk a po chvilce křečovitého tance na zemi to mohutné, k zabíjení stvořené monstrum ztichlo a zůstalo ležet docela bez hnutí. Zřejmě jsem tím ovšem rozlítila jeho druhy, protože snad ještě zrychlili, a já spěšně vyskočila a snažila se couvnout do dostatečné vzdálenosti, abych mohla znovu použít svůj luk. Koneckonců s dýkami jsem dosud příliš sebejistá nebyla, nemluvě o tom, že jsem neměla vůbec chuť se k těmhle stvůrám dostat nějak zvlášť blízko.
Natolik jsem se soustředila na nebezpečí před sebou, že jsem nezaznamenala, že se jeden pavouk vynořil ze země za mnou, dokud jsem do něho nenarazila. Chtěla jsem okamžitě uskočit do strany, abych se dostala z jeho bezprostředního dosahu, ale nohou jsem se zamotala do jedné proradné pavučiny a natáhla jsem se na zem jak široká tak dlouhá. Ani jsem se nezdržovala marnými pokusy se osvobodit jen tak a rovnou jsem sáhla po jedné ze svých dýk. Jenže sotva jsem stihla sevřít její rukojeť, další z pavouků, kteří se o mě tak dychtivě zajímali, po mně vystřelil silné lepkavé vlákno a připoutal mi ruku k zemi. Pohotově jsem se natáhla k pouzdru levačkou, ale ta téměř vzápětí skončila úplně stejně.
Procítěně jsem zaklela. Tohle opravdu nebyla příznivá situace! Svázaná na zemi, široko daleko nikdo kromě pěti obrovských pavouků, kteří už se zřejmě nemohli dočkat, až si ze mě udělají svou svačinu. Do očí mi vyhrkly slzy vzteku. Ještě že jsem tuhle vydařenou výpravu nepropásla, do smrti by mě to jistě mrzelo! Nejraději bych to celé ukončila sama, jenže nebyl způsob, jak se dostat byť k jedinému svému noži. Chlupatá monstra se kolem mě pomalu semkla, nyní už tolik nespěchala, jako kdyby tušila, že jsem docela bezbranná.
Raději jsem zavřela oči a poslala prosbu k Valar, abych to měla brzy za sebou. Nebyla jsem si jistá, jestli chci raději zemřít jedem a nebo pod strašlivými údery jejich drápů, ale rozhodně jsem nechtěla skončit jako zámotek někde na stromě.
Říká se, že těsně před smrtí myslíte na toho, koho máte nejraději. A já myslela na Thranduila. Byla to sice vůči Saerosovi neodpustitelná zrada, ale nemohla jsem si pomoct. Litovala jsem toho, že jsem nepřijala jeho nabídku, když jsem měla příležitost, možná to bylo právě proto, že to byla nabídka a já nikdy nebyla příliš dobrá ve svých volbách.
Amras měl nejspíš pravdu... I na zemi se dá zakopnout... Ale nemělo by se kvůli strachu z pádu přestal létat.