Melien Edhel - IL. kapitola - část 1/2

IL. KAPITOLA
„Arwen Lidianna (Lady Lidianno),“ pozdravil ji ten ellon zdvořile, jako kdyby nezaznamenal, že na něho zaraženě zírá, a lehce sklonil hlavu.
„Saesa omentien lle, shaalth Rúmil (Ráda Vás poznávám, pobočníku Rúmile), zareagovala rychle a vrhla nejistý pohled na Saerose, který ovšem nevypadal, že by si jejího šokovaného výrazu všimnul.
„Vskutku rád jsem, že nás ty osobně doprovázeti budeš, Rúmile, když se lesů okolních Gobliny hemží,“ pronesl místo toho s lehkým úsměvem.
„Pouze mrtvými a těl jejich jsem již spáliti kázal,“ odvětil Rúmil chladně.
Lidiannu v tu chvíli napadlo, že by jí společnost Goblinů byla snad milejší. Na Rúmilovi bylo něco... znepokojivého... Možná za to částečně mohla černá kápě, kterou měl staženou hluboko do obličeje. Ovšem ani ta nedokázala úplně zakrýt ošklivou jizvu, jež se mu táhla přes levou tvář, ani to, že je jeho pokožka takřka popelavá. Na rukou měl natažené tmavé kožené rukavice, které spolu s mečem u pasu ještě umocňovaly jeho podobu s masovým vrahem, jenž se zrovna chystá na svou další oběť.
Ne, tohle určitě nemůže být ten, koho pro ni Saeros zamýšlel jako ctitele! Jenže proč s ním potom právě tiše hovoří o tom, že potřebuje někoho, kdo by se jí dvořil?!
„Saerosi, nemyslím si, že bychom s tím měli Rúmila obtěžovat! Netušila jsem, že je to zástupce kapitána, jistě má spoustu práce!“ skočila mu do řeči zpanikařeně.
Rúmil k ní otočil hlavu. „Vy obáváte se mě, arwenamin (paní má)?“ optal se nezvykle chraplavým hlasem.
„Ne... Jenom... Nejste jako ostatní Eldar tady...“ hlesla a připadala si přitom jako naprostý idiot.
„Hmm... To zřejmě jako kompliment míněno nebylo...“ konstatoval klidně.
„Omlouvám se...“ zamumlala provinile. To je opravdu tak povrchní, že někoho odsuzuje jen podle jeho vzhledu? Jenže si nemohla pomoct. Mezi sličnými ellyn vyčníval Rúmil tak jako krkavec mezi sněhobílými hrdličkami. A na tohohle že by měl Legolas žárlit?
„Chápu, arwenamin. Věřte, že reakce Vaše ojedinělou není. I mně samotnému trvalo, než-li jsem si tomu přivykl.“
Lidianna se zmateně zamračila. „Odpusťte, že se ptám... Ale jak to, že... No... Myslela jsem, že Eldar se zranění hojí dobře.“
Rúmil se nevesele pousmál. „To obvykle ano. Však toto památky na pobyt můj nedobrovolný v Barad-dúru jest. A rány, jež tam získáte, se jen pomalu zacelují...“
Saeros se neubránil, aby k němu při těchto slovech nepocítil obdiv. Dobře znal jeho příběh a nepřestávalo ho zarážet, jak zdánlivě s nadhledem dokáže o tomto zážitku hovořit...

Událo se to během války se Sauronem, kdy byla skupinka vojáků krátce po bitvě na Pelennorských polích zajata jeho přisluhovači a dopravena do Mordoru. Tam ti, jež měli tu smůlu, že nezemřeli cestou, poznali, jakých krutostí jsou Orkové schopni. Rúmil strávil v kobkách Sauronovy pevnosti několik nekonečných týdnů, během kterých byl téměř neustále trýzněn a mučen a musel sledovat, jak jsou jeho spoluvězni postupně brutálním způsobem zabíjeni.
Když už zbýval jen on a ještě jeden ellon, podařilo se jim využít zmatku, který tam zničehonic vypukl, a oba utekli. Jelikož se Imladris nacházela nejblíž, bylo nasnadě, aby šli tam. Jenže Rúmil byl přesvědčen, že právě tohle jejich nepřátelé očekávají, a že by tudíž bylo bezpečnější zamířit do Mirkwoodu, jak se tehdy Eryn Lasgalen nazývala. S tím však nebyl jeho společník srozuměn, a tak se posléze jejich cesty rozdělily. Později se ukázalo, že byl Rúmilův úsudek správný... A on si do dneška vyčítal, že kdyby ho neopustil, pak mohl ještě žít.
Nakonec po mnoha útrapách přece jen dospěl do Mirkwoodu, kde se o něho postarali. Saeros byl jedním z těch, kteří o něho tehdy pečovali. A jakmile byl opět dost silný, aby pozvedl meč, zahalil se do černých šatů a přihlásil se do králových služeb. Postupně se osvědčil natolik, že to dotáhl až na zástupce kapitána.
Jen pár Eldar vědělo o tom, kým byl předtím, než se z posledních sil dovlekl do Thranduilovy říše, a co skrývá pod svou kápí...

Saeros patřil k té hrstce vyvolených a snad právě pro ta tajemství si Rúmila tak oblíbil. Obdivoval jeho ducha, který i přes všechno, co vytrpěl, zůstal nezlomený. Jiní by museli odjet do Amanu, neboť by se s takovým utrpením nedokázali vyrovnat, ale on ne. Byl to rozený bojovník, a právě proto Saeros věděl, že je tím pravým pro jeho plán. Vždyť kdo jiný by bez obav čelil Legolasovu hněvu než ten, kdo stanul proti samotnému Sauronovi?
Ale Lidianna o ničem z toho neměla tušení a bylo zjevné, že vyhlídkou na to, že by měla s Rúmilem strávit nějaký čas, vůbec nadšená není. I když musel uznat, že se opravdu snaží být milá.
„To byla Sauronova pevnost v Mordoru, že?“ zeptala se se zájmem. „To jste měl štěstí, že jste se odtamtud dostal živý.“
„Toť vskutku ano,“ odvětil, i když si ve slabých chvílích myslel něco docela jiného.
„A Vy s námi pojedete do Imladris? Není Vás víc třeba tady?“ nadhodila se špatně maskovanou nadějí.
Rúmilovi to neuniklo. „Já v Imladris úkolů nějakých mám, o něž se raději osobně postarám, arwenamin. Však ujišťuji Vás, že o přítomnosti mé téměř věděti nebudete.“
Zrudla. „Tak jsem to nemyslela, Rúmile. Jenom mi přišlo zbytečné, aby mě doprovázel zástupce kapitána. Nerada bych působila nějaké problémy...“
Přikývl a ten jemný pohyb způsobil, že mu zpod kápě vyklouzl pramen vlasů, jenž ihned nemilosrdně zastrčil zpět. Ale i tak si stihla povšimnout, že má podivný šedobílý odstín. „Lady Lidianno, já a muži mí za úkol bezpečnosti Vaší zajistiti máme. Toť přáním lorda Erestora bylo a krále též. A vzhledem k tomu, že Vy očividně ode mne ničeho jiného si nepřejete, pak tvářiti se můžeme, že to, oč mě Saeros před chvílí žádal, nikdy vyřčeno nebylo.“
Lidianna předpokládala, že pocítí úlevu, ale místo toho byla spíš zklamaná. A znechucená sama sebou. Vždyť Rúmil neudělal nic, čím by si její nepříjemné chování zasloužil! Jediné, čím se provinil, bylo, že je jiný než ostatní, a kdo byla ona, aby ho za to odsuzovala? Vždyť na rozdíl od něho sem ani nepatří, k ničemu tu není a každému, kdo s ní přijde do styku, akorát zkomplikuje život. Copak se to s ní děje? Mění se snad už na rozmazlenou princezničku? Nikdy neměla vůči nikomu předsudky, tak proč s tím začíná zrovna u někoho, kdo jí byl ochoten pomoci?
„Rúmile, já... Strašně moc se omlouvám, opravdu. Jenom... jste mě trochu zaskočil... Samozřejmě nemám nic proti tomu, že také jedete do Imladris. Já se jen bála, že celý tenhle... oddíl... tam pojede jenom kvůli mně...“ A Lidianna krátce zalétla pohledem ke skupince asi dvaceti jezdců, kteří postávali opodál a zjevně čekali na ně.
„Čehož by na tom tak hrozného bylo?“ zeptal se Rúmil nechápavě.
„Že bych nerada kvůli svému... impulzu... hnala tolik vojáků na cestu... Zvlášť v tomhle počasí...“ A zamračeně se zadívala na ocelově šedé mraky, z nichž se bez ustání sypal sníh.
Rúmil se musel pousmát. „Oni vojáky jsou, lady Lidianno, jist si jsem, že toho přežijí.“
Pohlédla mu do tváře, tedy aspoň do té spodní poloviny, která nebyla skrytá jejímu zraku. „Jeden přežije leccos, když musí. Ale to neznamená, že ho to těší...“ poznamenala významně.
„Pravdy díte, lady Lidianno. Však vězte, že výletu menšího jim pouze prospěje. Oni již přespříliš dlouho zde v nečinnosti setrvávali.“
„Toť pravdy jest! Několikráte jsem šrámů ošetřovati musel, jež oni při soubojích sobě vzájemně způsobili!“ ušklíbl se Saeros.
Lidianna bezděčně sklouzla pohledem na svou ovázanou ruku a vzápětí na vojáky, kteří je měli doprovázet. To ona se ani nemusela účastnit souboje, aby potřebovala Saerosových služeb! Připadala si nyní hloupě, že s sebou vzala své zbraně. Vždyť s nimi ani neumí pořádně zacházet! Jediné, co dokáže, je zranit sama sebe!
„Omluvte mě, zaskočím ještě rychle do svých komnat...“ zamumlala a pomalu couvala zpět do síně.
„Něčeho jste snad zapomněla, lady Lidianno?“ zeptal se jí Rúmil podezíravě. Skoro se zdálo, že si myslí, že má v úmyslu se pokusit o útěk.
„Ne, spíš bych řekla, že mám něco navíc...“ hlesla rozpačitě.
Saeros na její poznámce očividně neshledal nic divného. „Nu, já zatím půjdu věcí Vašich naložiti,“ prohodil a rovnou zamířil ke koním určeným pro nošení nákladu. Jeden voják stál u nich, avšak když ho spatřil přicházet, přidružil se zpět ke skupině.
„Pokud zbraní svých míníte, lady Lidianno, pak sděliti Vám musím, že pošetilým by bylo, jich zde zanechati,“ promluvil opět Rúmil a zlehka přejel po ozdobném rytí na ostří její dýky. „Nikdy nevíte, kdy se Vám hoditi mohou...“
Trpce se pousmála. „Pošetilé by spíš bylo je brát s sebou. Saeros Vám asi neprozradil, že mě musel ošetřovat, protože jsem se pořezala.“
Zamyšleně se na ni zadíval, přinejmenším jí to tak připadalo. „Tedy jste výcviku žádného neprodělala? Toť nepravděpodobným se mi zdá, neb jsem Vás během turnaje lukostřeleckého stříleti viděl.“
Při té vzpomínce se jí na rtech objevil náznak úsměvu. „Když Vám řeknu, že sami Valar tehdy vedli moji ruku, uvěříte mi?“
Zaznamenala, jak mu v čelisti zacukal sval. „Ovšemže! Oni s oblibou se do životů cizích vměšují! Však když jednou jich potřebujete, pak k prosbám veškerým hluší jsou!“
Lidiannu překvapil jeho nenávistný tón. „Obviňujete je z toho, že Vás nechali trpět v Barad-dúru?“
Odvrátil se. „Nikolivěk, toho jsem si za pýchu svou zasloužil! Však mnohých jiných trpěti nechali, ač zcela bez viny byli! A toho jim nikdy neodpustím!“
Odhodlání, se kterým pronášel svá slova, naznačovalo, že to myslí skutečně vážně. A právě tohle ji přesvědčilo. Pokud se tenhle ellon nebojí otevřeně kritizovat Valar, pak si jistě nebude nic dělat z Legolasova hněvu.
„Rúmile...“ začala váhavě, ale posléze to ze sebe spěšně vysypala, snad aby si to nestačila rozmyslet. „To, co řekl Saeros. Víte, o tom dvoření... Vy byste to byl ochotný udělat?“
Opět byla nucena čelit jeho zakuklené tváři. „A Vy soudíte, že toho k čemus bude?“ opáčil chladně. Příliš se mu nezamlouvala představa, že by měl na sebe takhle hloupě upozorňovat. A navíc Legolase, jednoho z mála, kteří by mohli jeho tajemství odhalit. Už jeho pozice zástupce kapitána byla dost velkým rizikem...
Lidianna si povzdechla. „Já vlastně ani nevím. Ale Saeros si myslí, že by to mohlo zabrat.“
Rúmil si znechuceně odfrkl. „Saeros tím posledním jest, koho bych o radu v záležitosti takové požádal! Vždyť ni sám sobě pomoci nedokáže!“
„A co má být?! To mu přece nebrání v tom, aby pomohl někomu jinému!“ odsekla Lidianna rozhořčená jeho soudem.
Její výbuch ho nijak neohromil. „Ono však záleží na tom, kterak dobrými ty rady jsou!“
„Jistě! Ono je vždycky jednodušší někoho kritizovat, než něco udělat sám, že jo?“ ohradila se ostře.
Zasmál se, ten zvuk působil skoro výhružně. „Jest jazyk zbraní Vaší jedinou? Či snad se i jinou oháněti dokážete?“
Její bojovnost poněkud polevila. Nemělo smysl Rúmila zbytečně provokovat, rozhodně netoužila po tom, aby jí mečem dokázal svou převahu.
„Do toho Vám nic není!“ odbyla ho, ale přece jen se rozhodla ponechat si zbraně u sebe. S někým jako je on v družině, je možná bude potřebovat. I když by je leda mohla použít k tomu, aby si zkrátila utrpění, neboť tenhle ellon zrovna nevypadal, že by se od ní nechal dobrovolně bodnout!
Ovšem Rúmil se tak snadno odradit nedal. „Však já skupiny této vedu, a proto bych o členech jejích toho co nejvíce znáti měl!“ odůvodnil svůj dotaz.
„Jo? A kde je to Vaše, že o Vaší přítomnosti nebudu ani vědět?!“ připomněla mu sarkasticky.
„Toho změnilo se, když jste mne o dvoření požádala!“
„Už teď toho lituju!“ vyhrkla rozčileně.
„Možná. Však možná pouze sebe litujete. Chápu, že obtížným býti musí jako Adan mezi Eldar dlíti, však toho Vám omluvy nedává, byste života svého jen tak promarnila! Kterak dlouho tu již pobýváte?“
Musela se nejprve zamyslet, než byla schopná odpovědět. „Něco přes dva měsíce...“ odhadovala. Jako kdyby si snad dělala křížky v kalendáři!
„Výborně. A čehož jste za dobu tu dokázala?“
Ačkoli tato slova byla pronesena neutrálně, přesto v nich zaslechla kritiku. „Co byste dokázal Vy, kdybyste byl skoro pořád zavřený v knihovně?!“ zaprotestovala ihned.
„A pokoušela jste se snad toho změniti? A nebo jste se pouze podřídila a toho činila, čeho Vám nakázáno bylo?“
Zamračila se na něho. Žádný div, že má na tváři tak hlubokou jizvu, nejraději by mu na té druhé vytvořila něco podobného!