Forsaken - 120. díl

„Přestaň si konečně hrát na Šípkovou Růženku a koukej se postavit na nohy nebo s tebou praštím o zem a nechám tě tady!“ ozval se Rielův otrávenej hlas a já se neochotně probrala ze svýho snění.
Ha! Naletěli jste mi, co? Je vidět, že jste stejný beznadějně romantický duše jako já. Jenže naneštěstí objekt mýho pobláznění na tohle očividně netrpěl. Takže abychom se vrátili zas do reality, stalo se akorát to, že na mě Riel zavrčel, že je to teda pokrok, a pak mě prostě bez další diskuze popadl a přehodil si mě přes rameno. Nebylo to vůbec romantický, spíš jsem si připadala jako nějaká skolená zvěř. Dokráčel se mnou až k motorce a po tom něžným upozornění mě nešetrně postavil na zem.
„Auto by nebylo?“ zakvílela jsem procítěně. Svaly se chudinky ještě po tom včerejšku nestačily vzpamatovat a hned dostaly dneska další nakládačku. Žádnej div že se klepaly jako v posledním tažení.
„Můžeš ještě klusat za mnou, jestli ti to přijde pohodlnější,“ zavrčel Riel, kterej se mezitím už usadil, a teď mě sledoval, zřejmě aby zjistil, co si teda vyberu.
„Fajn nabídka,“ ušklíbla jsem se znechuceně, ale dlouho jsem neváhala. Umístila jsem svůj omlácenej zadek za něj a automaticky jsem ho objala kolem pasu. „Mám hlad,“ postěžovala jsem si a jako na důkaz mi hlasitě zakručelo v břiše. Bodejť by taky ne, když mě nikdo dneska nezásoboval koláčema.
„To máš blbý.“
„Stavíme se někde na jídlo?“ nenechala jsem se odradit.
„Ne.“
Povzdechla jsem si. To bude teda zas příjemnej večer...
Riel vyrazil k výjezdu a já se přestala pokoušet o nějakej rozhovor. Před závorama ještě zastavil, protože na něj zuřivě mával Tom.
„Co se děje?“ zeptal se ho.
„Zejtra tu máme návštěvu od hlavounů, tak radši nejezděte, fakt netuším, jak dlouho tu budou,“ oznamoval mu Tom a se zájmem si mě prohlížel.
Přikrčila jsem se ještě víc za Rielovýma širokýma zádama a doufala, že jsem takřka neviditelná. Nepotřebovala jsem, aby mi zas vynadal za to, že ničím jeho drahej maskáč. Jako kdybych za to snad mohla já!
„Fajn,“ řekl Riel, nezdálo se, že by s tím měl nějakej problém. Což mi zabránilo v tom, abych začala jásat, že budu mít konečně nějak den voraz. Jak jsem ho už mezitím stihla poznat, tak si bez obtíží připraví nějakej náhradní program jenom aby mě zabavil.
„Tak buďte mezitím hodný, děti,“ loučil se s náma Tom. „Ty, dámo, zkus trochu omezit spotřebu oblečení, a Rieli, ty se laskavě už nesprchuj s mobilem. Dalo mi celkem fušku sehnat ti úplně stejnej a to radši ani nemluvím o tom, jaký fígle jsem musel použít, abych z toho utopenýho zachránil tvý data!“ Po týhle svý přednášce nám celkem zvesela zamával, zřejmě byl dost rád, že nás vidí odjíždět.
A já zas byla ráda, že mi teď Riel nevidí do obličeje, protože mi bylo fakt trapně. Když jsem si vzpomněla na to, jak jsem ho obvinila, že ohledně svýho mobilu kecal a že během tý naší společný koupele neutrpěl žádnou újmu, tak jsem si říkala, jestli bych se mu neměla omluvit. Ale ne. Radši to nebudu vytahovat, jemu na tom beztak nejspíš vůbec nesejde. Navíc se už stejně stručně rozloučil s Tomem a znovu nastartoval.
Přitiskla jsem se k jeho zádům a na chvíli zavřela oči. Vnímala jsem, že už jsme zas vyrazili, ale bylo mi celkem jedno, kam má Riel namířeno. Teď mě trápily docela jiný starosti. A to, že doba, kterou s ním ještě strávím, se pomalu ale jistě chýlí ke konci… Když budou výsledky těch testů pozitivní, pak jeho péči už zřejmě nebudu potřebovat. A pokud ne… no, pak už mi zřejmě nepomůže vůbec nic.
Sakra, kdybych se aspoň dokázala rozhodnout, co vlastně k Rielovi cejtím. Jenže chvíli mi leze na nervy a mám pocit, že ho fakt nenávidím, a pak jsou zas okamžiky, kdy mi je s ním opravdu moc hezky. A to líbání a objímání s ním byla ta nejúžasnější věc, kterou jsem až doteď zažila. Jenže vypovídá to něco? A nebo to jenom prozrazuje, jak moc potřebuju něčí pozornost a blízkost? Jsem jenom zoufalá a nebo doopravdy zamilovaná? A záleží na tom vůbec, když jsem Rielovi naprosto ukradená?