Fantasy world - 17. kapitola

Elanor přitáhla Rochelle otěže a užasle se rozhlížela po nádvoří. Nikdy si neuvědomila, kolik obyvatel, tedy spíše obyvatelek, Imladris má. Ty se teď vyhrnuly ven, aby přivítaly své milované. Trochu ji bodlo u srdce, když zahlédla plavovlasou Elfku, jak se objímá se svým milým. Na okamžik si představila sama sebe a místo toho vojáka Glorfindela … Z těchto ne nepříjemných představ ji vytrhl Lindir, který k ní přistoupil a zlehka se dotkl jejího lýtka. „Arwenamin, lord Elrond nás očekává!“ upozornil ji tiše. „Ano … Už jdu!“ Elanor se marně pokoušela skrýt svoji nejistotu. „Nevěřím, že vy, jež sama Legolase k boji vyzvala jste a jemu statečně čelila, obav ze setkání s dědem svým máte!“ Elanor se na něho překvapeně zadívala. Neměla ani tušení, že o jejím souboji s Legolasem věděl. „To bylo snadné!“ povzdechla si. „Toho jsem nenáviděla, ale dědečka mám ráda! A navíc má plné právo být na mě naštvaný …“ Lindir pokýval hlavou. „Toho vskutku má, arwenamin! Však vězte, že lord náš přísným však spravedlivým jest!“ uchopil ji kolem pasu a bez námahy sundal z koně. Elanor otevřela ústa, aby protestovala, ale sotva se nohama dotkla země, tak se jí podlomila kolena. „Cesta naše dnešní dlouhou velmi byla, arwenamin! A svaly vaše poněkud ztuhly!“ sdělil jí klidně. „A já nerad bych, byste na zem zřítila se! To bojovnice jako vy hodno nebylo by!“ Elanor jen zamrkala. „Diola lle, Lindir!“ vypravila ze sebe po chvíli dojatě. Rozhodně to od něho nečekala. Během jejich jízdy na ni nebral žádné ohledy a měla dokonce dojem, že ho její přítomnost vyloženě rozčiluje! Místo odpovědi se na ni jen pousmál a pustil ji ze svých paží. Přejel ji kritickým pohledem, upravil pouzdra s dýkami na zádech a spokojeně přikývl. „Již připravena jste! Dovolte, bych vás doprovodil!“

Elrond udiveně sledoval, jakou péči věnuje Glorfindelův zástupce Elanor. Nicméně mu přišlo, že i ona sama je tím poněkud zaskočena. Její zmatený výraz, když jí pomáhal dolů z koně, se nedal přehlédnout. Zdalipak Glorfindel z tohoto nadšen byl by? prolétlo Elrondovi hlavou. Pak ho ale napadlo, že by bylo jen dobře, kdyby zlatovlasý kapitán měl nějakou konkurenci. To oběma jen prospělo by! Elanor by si aspoň uvědomila, že je žádoucí dívkou a Gorfindel by se musel konečně rozhodnout, co s tím vším udělá! Vládce Imladris bolelo vidět svoji vnučku a svého přítele takhle se trápit! Vždyť řešení tak prosté jest! Cožpak nevědí, že požehnání svého jim bez váhání dal bych?

Lindir s Elanor mezitím došli až k verandě, kde se zastavili. Elfský válečník se uctivě poklonil svému lordovi, zatímco Elanor se jen rozpačitě usmála, protože nevěděla, jak by se měla zachovat. Nejraději by se vrhla dědečkovi do náruče, ale jeho přísný pohled ji od toho zrazoval. „Heruamin!“ oslovil Lindir formálně svého vládce. „Situace v Mirkwoodu stabilizovanou jest a z rozkazu lorda Elladana část vojska našeho zpět do Imladris navrátila se! Dále pozdravů jeho vám vyříditi mám …“ Elrond mu naslouchal a naprosto ignoroval svoji vnučku. „Diola lle, Lindir! Sobě odpočinouti běž a dne zítřejšího hlášení tvého očekávám!“ Lindir přikývl a bez otálení se vydal k ubytovně vojáků. Po jeho odchodu se Elrond konečně podíval na Elanor. Nezdálo se mu, že by byla nějak zraněná, i když jeho bystré oči zaznamenaly sotva viditelnou jizvičku na jejím krku. Zamrazilo ho z toho. To blízko velmi bylo! Beze slova si svoji vnučku přeměřoval. Ta na něho prosebně upírala oči. Bylo mu jasné, že s obavami očekává jeho reakci. Nakonec se beze slova otočil a vešel dovnitř.

Elanor ztěžka polkla, když se k ní obrátil zády a odešel. „Ada ata (dědečku) …“ zašeptala zoufale a hodnou chvíli váhala, než se rozběhla za ním. Dostihla ho u jeho pracovny, kde se zastavil a chladně na ni pohlédl. „Čehož žádáš si, tinu en´tinuamin (dcero dcery mé)?“ otázal se jí ostře. „Prosím, nezlob se na mě, ada ata … Amin hiraetha (Odpusť mi) …“ Elanor se bála, že jí ten útěk neodpustí a nedokázala si představit, že by se na ni už nikdy neusmál. Děsilo ji pomyšlení, že by tu žila jako naprostý cizinec, ke kterému se sice chovají s úctou, ale naprosto neosobně … „Ada ata …“ nejistě k němu natáhla ruku. „Je mi to líto … opravdu …“ špitla provinile. „Očekáváš, že omluva tvá postačí?! Že neposlušnost tvá zapomenuta bude, pokud lítost svoji projevíš?!“ dostalo se jí sarkastické odpovědi. „Ne … to ne!“ Elanor rozhodně potřásla hlavou. „Potrestej mě, jak chceš, ada ata, já to přijmu!“ dodala pevným hlasem.

Elrond se v duchu potěšeně usmíval. Elanor se zachovala přesně, jak očekával. Měla větší strach z toho, že ji od sebe odežene, než z toho že ji ztrestá. To, že by ji nedokázal poslat pryč, ji zřejmě nenapadlo. „Vskutku?“ výhrůžně přimhouřil oči. „A … ano!“ trochu se zajíkla, ale neuhnula pohledem ani o píď. „Dobrá tedy! Nyní do komnat svých odeber se, bys osvěžiti se mohla a též sobě řádně odpočinula! Rána zítřejšího tebe v pracovně své očekávati budu, bych tobě rozhodnutí své ohledně trestu tvého oznámil!“ Všiml si, jak se jí vytratila barva z tváří, ale statečně přikývla. „Manke lle merna (Jak si přeješ), ada ata!“ s hlavou hrdě vztyčenou zamířila do svých pokojů. Elrond se za ní díval, dokud mu nezmizela v knihovně, kterou se procházelo do východního křídla, kde byly jejich soukromé prostory. Přemítal, jaký trest jí zítra udělí. Kdyby ji dostal do rukou těsně po jejím útěku, tak by ji bez milosti nařezal, aby si to pamatovala, ale teď, když uběhla poměrně dlouhá doba od jejího provinění, si tím už nebyl tak jist. Navíc, jak si všiml, tak si Elanor odnesla z boje nějaké šrámy. Znovu si vybavil tu tenkou linku na jejím hrdle a opět mu přeběhl mráz po zádech. Jen Valar vědí, jak málo stačilo, bych i ji ztratil! Ale na druhou stranu jí nehodlal tak snadno odpustit, jak ho vyděsila! Elrondovi nikdy nečinilo radost někoho trestat, zvláště když se jednalo o jeho děti, ale věděl, že se musejí naučit odpovědnosti za své činy a také nést za ně následky …

Erestor potichu přistoupil ke svému příteli. Sotva si všiml jeho odmítavého chování k Elanor i jejího spěchu, s jakým ho následovala, tak se vydal za nimi. Měl nejasné tušení, že by se Elrondovi mohla hodit jeho podpora. „Ona sama dobře vědoma si jest, že trestu zasluhuje, meldir! Netrap tedy mysl svoji a srdce své promluviti nech …“ Elrond na něho s povzdechem pohlédl. „Srdce mé mi však radí, bych ji k sobě pevně přivinul a na vše ostatní zapomněl, Erestore!“ Nejvyšší z imladrijských rádců se pousmál. „Ty jistě na něco přijdeš!“ povzbudivě stiskl Elrondovo rameno. „Nyní mne omluv, já na věcí několik ještě dohlédnouti musím!“

Elanor vstoupila do svého předpokoje a jen stěží byla schopná dojít do ložnice. Najednou ji přepadla obrovská únava. Až do teď ji dovedně skrývala, ale jakmile se dostala do bezpečí svých pokojů, tak už to nedokázala. Veškeré zbytky sil ji opustily. Vyčerpání z cesty a z toho, čím prošla v uplynulých měsících, si vyžádalo svoji daň. Elanor doslova doklopýtala do své ložnice, kde se zhroutila na pohovku. Chtěla se opřít, ale vadila jí v tom pouzdra s dýkami. Sundala si je a pomalu položila na stolek před sebou. Prohlížela si je, jako by je viděla poprvé v životě. Napadlo ji, zda je ještě někdy použije. Jen při tom pomyšlení se jí dělalo špatně. Nechci znova zabíjet! Už nikdy!! Přivřela oči a před sebou viděla tváře mrtvých ... tolik zabitých … a to všechno jen kvůli ní! Zvedl se jí žaludek a ona to jen tak tak stihla do koupelny …

Artanis váhavě přešlapovala přede dveřmi do Elanořiných komnat. Což jestli zde mne někdo spatří?! A čehož jí říci mám? Nakonec se odhodlala, potichu zaklepala a zdvořile čekala na odpověď, které se jí ovšem nedostalo. Nejistě vešla dovnitř a zarazila se. Slyšela podivné tlumené zvuky z koupelny, a tak se tam rozběhla. Lady Elanor klečela na podlaze, před sebou měla plechové umyvadlo a nadavovala se. „Arwenamin!“ Artanis k ní ihned přiklekla a jemně jí zastrčila za ucho několik pramenů, které jí spadly do obličeje. Ten byl bledý jako stěna. „V pořádku jste, arwenamin?“ zeptala se jí starostlivě. Elrondova vnučka jen pozvolna zavrtěla hlavou. „Ne … nejsem …“ vydechla sotva slyšitelně. „Pořád je vidím, víš? Nemůžu zapomenout … prostě nemůžu …“ Pak se s hrůzou zahleděla na své ruce. „Je na nich krev … a nedá se smýt … nedá …“ Zbytek věty zanikl v jejím vzlykotu. Artanis ji k sobě pevně přitiskla. „To opět dobrým bude, arwenamin! Jen co se vykoupete, převléknete a prospíte, tak lépe cítiti bude se!“ Pomohla plačící dívce vstát, otřela jí ústa i tváře navlhčeným ručníkem a odvedla ji zpět do ložnice, kde ji usadila do křesla u krbu, ve kterém hbitě podpálila připravené dříví. „Okamžik malý zde posečkejte!“ Artanis se nezdálo se, že by ji Elanor vnímala, ale ta naštěstí nejevila známky, že by někam chtěla odejít, tak ji tam nechala a rychle vyběhla na chodbu ...

Elanor jen mlhavě vnímala, jak jí někdo rozepíná přezky na vestě. Jako z velké dálky slyšela konejšivý hlas, kterým na ni ten někdo mluvil, ale nevnímala, co říkal. Chtěla otevřít oči, aby mohla protestovat, ale víčka měla jako z olova. Tak je nechala zavřené a bez dalšího odporu se nechala svléknout, vykoupat a nakonec uložit do postele. „Diola lle …“ zašeptala vděčně, když ji ten neznámý starostlivě přikryl.

Artanis tázavě pohlédla na svého vládce. „Lady Elanor v pořádku bude?“ Tmavovlasý lord přikývl. „Dozajista, Artanis! Jen znavenou velmi jest a zážitky její nedávné též mnoho jí neprospěly! Však tobě poděkovati chtěl bych, žes pro mne zašla! Jen řekni mi, proč vnučku moji vyhledala jsi?“ otázal se mladé Elfky znenadání. Ta okamžitě zrudla jako pivoňka. „Já … jen jsem chtěla … tedy vlastně nechtěla …“ koktala Artanis rozpačitě. Jak jen mu tohoto vysvětliti mám? Připadala si jako naprostý hlupák. Dobře přeci věděla, že jako děvče z kuchyně nemá v tomto křídle co pohledávat, ale nemohla si pomoci. Elladan byl už tak dlouho pryč a ona o něm neměla žádné zprávy. Palácem se jako požár šířila zvěst, že jeden z Elrondových synů je vážně raněný, ale nikdo přesně nevěděl který, ani jak vážné to s ním je. Nejraději by se zeptala rovnou jejich otce, ale to nepřipadalo v úvahu. Tak se rozhodla navštívit Elanor. Doufala, že ji pochopí …

Elrond si pozorně prohlížel hnědovlásku před sebou. Samozřejmě tušil, o co tu jde. Jen ho zlobilo, že ani jeden z nich nepovažoval za nutné mu to říct. Nebo aspoň naznačit! Artanis z toho nevinil. Chápal, že za ním nemohla dost dobře přijít a sdělit mu, že miluje jeho mladšího syna, ale od něho očekával větší upřímnost! „Artanis, do pokojů mých se mnou pojď!“

Artanis cítila, jak jí buší srdce, když poslušně následovala svého vládce do jeho komnat. Očekávala, že ji nechá stát a sám se posadí za stůl, ale on ji k jejímu překvapení vybídl, ať se usadí do křesla u krbu a poté, co jim nalil číše vína, si sedl naproti ní. „Nuže, citů jakých k synu mému chováš?“ Artanis na něho šokovaně vytřeštila oči. Naprosto nečekala, že se jí zeptá takhle přímo. „Já …“ odkašlala si. Co jen odpověděti mám?! Pak se ale rozhodla pro pravdu. Koneckonců, jestli se mu to z nějakého důvodu nebude líbit, tak bude lepší, aby si na to, že se budou s Elladane brát, začal zvykat co nejdříve. „Dražším než život můj vlastní mi jest, heruamin!“ zadívala se upřeně do tváře elfského lorda, i když v ní byla malá dušička. Čehož učiním, pokud na mne rozhněvá se? „Toho rád slyším, Artanis, neb i on k tobě náklonnosti stejné chová! Muselo pro tebe hrozné býti, když zpráv žádných o něm neměla jsi! Věz tedy, že zdráv zcela jest a dle zprávy, jež mi zaslal, vbrzku domů vrátiti se hodlá!“ Artanis na okamžik zavřela oči. Valar díky vzdán budiž! „Jen mi řekni, zda již Elladan vyjádřil se?“ Klid, který se Artanis rozhostil v duši po Elrondových laskavých slovech, byl rázem ten tam. „Heruamin?“ předstírala, že mu nerozuměla. „Táži se, zda Elladan tebe již o ruku požádal?“ zopakoval Elrond pomalu svoji otázku. „Nemyslím, že tohoto věcí vaší bylo by!“ odvětila mu studeně. Měla dohodu s Elladanem a v žádném případě ji nehodlala porušit! „V tom mýlíš se, Artanis!“ dostalo se jí klidné odpovědi. „Elladan synem mým jest a, když fakt, že vládcem jeho i tvým jsem, pominu, skutečnost tato pouhá z toho věc moji činí!“
Nejprve mu chtěla ostře odseknout, ale pak se zarazila. V jeho hlasu zaslechla záchvěv lítosti, která se odrážela i v jeho očích. Možno jest, že rozhodnutí naše správným nebylo! prolétlo jí hlavou. Na okamžik ji napadlo, že mu to řekne, ale nakonec přece jen pevně stiskla rty. „Amin hiraetha, heruamin, však s Elladanem na čemsi dohodli jsme se … “ pronesla omluvně.

Elrondovi neušlo, jaký naproti němu sedící dívka sváděla vnitřní boj. Sice ho trochu zabolelo, že ho přece jen odmítla, ale vážil si její věrnosti k Elladanovi. „Vděčen Valar jsem, že kohosi jako tebe našel, kdo slibu, jehož mu dal, dodržeti chce! Tázati se tedy dále nebudu! Nicméně, i mlčení tvé mi odpovědí dostatečnou jest!“ pozvedl svůj pohár a připil jí. Artanis jako ve snách opětovala jeho gesto. „Již pozdě jest a ty strachem o Elladana jistě zemdlena jsi! Běž tedy a nechť Lórien tobě snů příjemných sešle!“ Artanis se zvedla a vydala se ke dveřím, kde se zastavila a otočila se na svého vládce. „Diola lle, heruamin!“ pak rychle vyšla ven a spěchala do svého pokoje.

Elanor otevřela oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Ke svému údivu se nacházela ve svých komnatách a co víc! Ležela ve své posteli a měla na sobě noční košili! Vůbec si nepamatovala, že by se převlékala! Poslední, co si vybavovala, byl její rozhovor s dědečkem … Prudce odhodila deku a vyskočila z postele. Přikázal jí přece, aby k němu ráno přišla do pracovny a, jak letmým pohledem z okna zjistila, už se blížilo poledne! Panebože! Určitě si bude myslet, že jsem to udělala schválně!! Rozběhla se do koupelny, kde se opláchla a pak prošla do šatny, aby se ustrojila. Vybrala si prosté tmavě hnědé šaty se šněrováním na bocích vlasy si na temeni svázala stužkou a pomalým krokem se vydala vstříc svému osudu. Nepochybovala o tom, že se jí nebude ani trochu líbit …


Lord Elrond seděl ve své pracovně, upíjel čaj, jenž mu před chvílí přinesla Artanis, a přemýšlel o své vnučce. Jak se obával, její dobrodružství se na ní dosti podepsalo a on teď váhal, jak postupovat dál. Pokud by ji potrestal, jak původně zamýšlel, tak by jí mohl ublížit více, než si zasloužila, ale na druhou stranu, bez trestu by také zůstat neměla … Z myšlenek ho vyrušilo tiché zaklepání. „Tula e´ (Vstupte)!“ vyzval neznámého návštěvníka. „Amin hiraetha, ada ata!“ Elanor se na něho nejistě dívala. Mlčky jí pokynul, ať přijde blíž. Sledoval, jak beze slova došla až k jeho stolu, kde zůstala stát se sklopenou hlavou. „Odpusť mi, ada ata …“ zašeptala s očima upřenýma na podlahu. „A čehož, tinu en´ tinuamin?“ otázal se jí zachmuřeně. „Nedochvilnosti či neposlušnosti tvé?“

Elanor ztěžka polkla. Byla si vědoma toho, že to nebude snadné, ale jakmile uslyšela jeho mrazivý hlas, tak ztratila veškerou naději. Měla dojem, jako by na ni dopadla veškerá tíha světa. Ramena jí poklesla a dalo jí hodně práce, aby se nerozplakala. „Mohu se zeptat, jaký trest mi udělíte, heruamin?“ zeptala se tiše.

„To vše jest, co tebe zajímá?“ Elrond se pohodlně opřel a upřeně pozoroval dívku před
sebou. Neušlo mu, jak se při jeho příkrých slovech schoulila, jako by ji udeřil. Zůstala ticho, ale trochu se třásla. „Nuže dobrá, tedy rozhodnutí mého slyš! Ty dnem dnešním počínaje komnat svých neopustíš, vyjma případů kdy tebe já či lord Erestor doprovázeti budeme! Zákaz tento samozřejmě i na terasu tvoji vztahuje se! Dále vzdělávání svému věnovati budeš se a zvláště tomu, kterak dívka postavení tvého vhodně správati se má! Nadále zbraní svých Lindirovi odevzdáš, totéž oděvu tvého mužského týká se …“

Elanor cítila, jak se jí do očí derou slzy. Počítala s tím, že jeho trest bude přísný, ale tohle ji nenapadlo ani v nejhorších snech! „Ava care (Nedělej to), ada ata! Zbij mě, jestli chceš, ale tohle ne … saes …“ vyhrkla zoufale a prosebně na něho upírala oči. Nikdy ji nenapadlo, že bude žadonit o výprask, ale bylo to tak. Raději by, kdyby ji zbil do krve, než aby jí vzal její těžce nabitou a nade vše ceněnou svobodu. Zvláště ne po té, co ji okusila plnými doušky.

„Ne, Elanor!“ Elrond rezolutně zavrtěl hlavou. „Zvykem mým není dívky způsobem tímto trestati!“ To ovšem nebyla tak docela pravda. Arwen občas také přehnul přes koleno, stejně jako její bratry, ale u Elanor to nepřipadalo v úvahu. Pochyboval, že by kdy její otec na ni použil tuto výchovnou metodu a Arwen také jistě volila jiné prostředky k ukáznění své dcery. A Legolas ji naučil znát bití jen jako způsob jak někoho ponížit a zlomit. „Ada ata … saes … neber mi svobodu …“ Elanor po tvářích začaly stékat slzy. „Udělám všechno, co budeš chtít … Budu sedět doma a učit se etiketu … a vyšívat … nebo si číst … nebo malovat … jen mi dovol dál trénovat …“ Elrond se zamyšleně pohladil bradu. „Vskutku, Elanor?“ Okamžitě přikývla. „Uma (Ano), ada ata!“ Gestem ji vyzval, ať se posadí. Poslechla ho, ale stále na něho hleděla. „Elanor, předpokládám, že říkati tobě nemusím, kterak činem svým mne zarmoutila jsi a taktéž zklamala! A kterak o tebe strachoval jsem se, v silách tvých představiti si není!“

Elanor tato možnost nepřišla na mysl. Domnívala se, že jí to zakázal, protože je dívka. Sice cestou pochopila, že to asi nebyl ten jediný důvod, ale to, že se o ni bál, ji nikdy ani na okamžik nenapadlo. Ale při pohledu do jeho laskavých očích se hluboce zastyděla. „Amin hiraetha …“ hlesla a zahanbeně sklopila hlavu. „Zdá se, že toto dnes věta tvá nejčastěji používaná bude!“ Elrond jen stěží potlačil úsměv. „Nicméně, rozhodnutí svého změniti nehodlám, tinu en´tinuamin, a toho, čehož prve řekl jsem, platí!“ Elanor se zatočila hlava. Ne! Prosím … „Avšak pokud prokážeš, že slibům svým schopna dostáti jsi, já ochoten jsem později věcí i práv tvých tobě navrátiti!“ Elanor se rozzářily oči radostí. „Dokážu, ada ata, uvidíš, že dokážu …“ Elrond ji zarazil zvednutou pravicí. „Tedy měsíce dva v komnatách svých strávíš a když s chováním i pokrokem tvým spokojen budu, vše ke starému navrátí se! Nyní odejdi, bys věcí svých k předání Lindirovi připravila! A dříve, než do pokojů svých dojdeš, u Erestora materiálů pro studium své vyzvedni si!“ Elanor se poslušně zvedla a s lehkou úklonou za sebou zavřela dveře.

Elanor se těžko ovládla, aby na chodbě nevykřikla radostí. Co na tom, že dostala domácí vězení, a že před sebou má vyhlídku na pěkně nudné a nekonečné dny! Hlavně že má jistotu, že to není na věky. V duchu si umínila udělat všechno pro to, aby s ní byl dědeček spokojený … Její nadšení ovšem značně ochladlo, když jí Erestor předal zmiňované knihy. Byla jich spousta a už na první pohled vypadaly nesmírně nezáživně! „A výpisků řádných udělali si nezapomeň!“ dostalo se jí také Erestorova suchého příkazu. „Sám jich zkontroluji si!“ Už si jí více nevšímal a vrátil se zpět ke své práci, zatímco Elanor se prohýbala pod vahou těžkých svazků.

Jak dny v Mirkwoodu plynuly, tak se stav jeho vládce i zraněného Elrondova syna zlepšoval. Thranduil se už dokonce začal objevovat na veřejnosti. Zpočátku se jen sporadicky účastnil formálních zasedání, jejichž vedení přenechával Elladanovi, ale jak získával svoje bývalé sebevědomí, tak pozvolna přebíral i své povinnosti. Nutno říci, že se to dělo k Elladanově nebetyčné radosti. A také Elrohir dělal značné pokroky …

Aredhel s obavami sledovala Elrohira, jak se unaveně posadil na lavičku. Byla to první procházka, kterou mu dovolila, a měla dojem, že přecenila jeho síly … Byl pobledlý a bylo na něm vidět, že mu pohyb působí značné potíže. „Již vrátiti bychom se měli …“ navrhla nesměle, ale on po ní jen bleskl pohledem.

„Dobře mi jest!“ Elrohir si byl vědom jejího nesouhlasného výrazu, ale rozhodl se ho ignorovat. Věděl, že se o něho bojí, ale nedokázal si pomoci. Už byl tak dlouho zavřený uvnitř a celou svou bytostí toužil zase cítit vánek ve tváři … nechat ho pohrávat si se svými vlasy ….

Světlovlasá Elfka pevně stiskla rty při jeho příkré odpovědi. Cožpak rozumu nemá?! „V tom s vámi souhlasiti nemohu, heruamin, neb ještě sláb příliš jste!“ zamračila se na něho. „A já nepřeji si, byste sebe příliš vyčerpal!!“ dodala přísně. „A čehož přeješ si, Aredhel?“ Ze způsobu, jakým vyslovil její jméno, jí bylo podivně slabo. „Byste zpět na lože své vrátil se!“ musela se hodně snažit, aby to na jejím hlase nebylo poznat. „Hmm … však den krásným příliš jest, bych ho v paláci strávil …“ Elrohir se na ni pousmál a rukou poklepal vedle sebe. „Proč také neposadíš se, Aredhel?“ Znovu jí projelo to podivné zamrazení. „Již pozdě jest a …“ několik vteřin hledala vhodná slova. „ … vy unaven jste …“ Elrohir ji popadl za zápěstí. „Aredhel, věz, že poznati umím, kdy unaven jsem a kdy nikoliv!“
Aredhel polekaně vyjekla, když si ji bez ceremonií přitáhl na klín. „Heruamin …“ protestovala hlasitě a pokoušela se vstát, ale bez úspěchu. Nakonec to vzdala a mlčky mu hleděla do tváře. Stále ji nepřestávala udivovat síla, která se v něm skrývala. A co se jeho chování a povahy týkalo, tak na tom byla ještě hůře. Mátla ji rychlost s jakou dokázal změnit svoji zranitelnost v dominantnost. Pak byl více než jen podobný jejímu zemřelému choti a ona měla sto chutí utéct do bezpečí svého pokoje, ale něco jí v tom vždy bránilo … Och, Valar, proč jen čehosi snadným míti nemohu? Alespoň jednou jedenkráte …

Elrohir si Aredhel pozorně prohlížel. Moc se mu líbilo, jak si dnes učesala vlasy. Prameny kolem obličeje si stáhla dozadu a sepnula dřevěnou sponkou a zbytek kadeří jí měkce splýval po zádech. Bezmyšlenkovitě ji pohladil po spánku. „Aredhel …“ jeho hlas byl tišší než závan větru v korunách stromů kolem nich. Bezmyšlenkovitě se prsty dotkl jemné kůže na jejím spánku a pokračoval až ke rtům, jejichž linii opatrně objel palcem. „Lle naa vanima (Krásnou jste), arwenamin!“ S očima upřenýma do jejích se k ní začal pomalu sklánět …

Aredhel jako uhranutá sledovala, jak se k ní přibližuje. Rozum jí radil, ať se brání, ale srdce ji, ostatně jako vždy v jeho přítomnosti, zradilo. Trochu zvrátila hlavu, lehce pootevřela rty a zatajila dech v očekávání …

Elladan, jenž se právě objevil s Glorfindelem v zákrutu cesty, zmlkl uprostřed slova, bez váhání popadl svého společníka za paži a vtáhl ho do stínu mohutného dub. Na udivený Glorfindelův pohled jen ukázal před sebe. Zlatovlasý kapitán se podíval naznačeným směrem a nedokázal skrýt pousmání. „Zdá se, že Elrohirovi již lépe jest!“ okomentoval scénu, které se staly nechtěnými svědky. Elrondův dědic seděl na lavičce, oděn jen v lehkou róbu, ve které vypadal jako malý chlapec, který utekl z postele, a na kolenou mu seděla nějaká Elfka. On měl jednu ruku zabořenou v jejích vlasech a tou druhou jí přejížděl po zádech, zatímco ona ho pevně objímala kolem krku … Ani jeden z nich nevěnoval pozornost svému okolí … Elladan obrátil oči v sloup. „To zcela nepochybně, meldir! A také skvěle vybrati umí si, kdy zraniti se nechati! Já skorem nevím, kde hlava mi stojí a on …“ Mladší z dvojčat si jen rezignovaně povzdechlo. Glorfindel se vesele zachechtal. „Smuten nebuď, pen-neth, a trochu radosti mu dopřej! Navíc, neřekl bych, že o pozornosti dívek zdejších stojíš!“ To byla pravda. Jak mu Finrod sdělil, tak mnoho místních krásek by dalo všechno, co mělo, jen aby si jich dočasný správce Mirkwoodu všiml. „Snad důvodem toho jest, že srdce tvé již zadáno jest, pen-neth?“ Glorfindel si vážně prohlížel svého bývalého žáka. „Vskutku pravdu máš, meldir!“ přiznal Elladan rozpačitě. Glorfindel jen pokýval hlavou. „Otec tvůj o tomto již zpraven jest?“ Mladší Elf potřásl hlavou. „Nikoliv! My teprve před dobou krátkou o budoucnosti naší spolu hovořili … A neb těsně před odjezdem naším bylo, tak nechtěl jsem, by ona pak po zbytek života svého následky rozhodnutí našeho nesla, kdyby se mnou něčehož stalo se …“ Glorfindel ho chytil za předloktí. „Myslíš snad, že otec tvůj by čehosi jí vyčítal?“ zeptal se udiveně. „To nikoliv, meldir, však jako vdova šanci menší měla by, že chotě nového nalezne … zvláště, když takřka sestrou Elrohirovou byla by!“ upozornil ho Elladan pobaveně. „Živě si představiti dokáži, kterak reagoval by, kdyby někdo o ni zájmu projevil! Pamatuješ přec, jak vždy s nápadníky Arweninými hovoru vážného zapředl? Oni pak otce našeho žádali, by poslání urgentního a daleko velmi svěřil jim …“ Na to si Glorfindel dobře pamatoval. I na to, jak Elrohira na poslední chvíli zastavil, aby z Aragorna nevymlátil duši, když se dozvěděl o jeho vztahu s Arwen … A něco mu našeptávalo, že podobně by se zachoval i v případě Elanor …

Elrohir přerušil jejich polibek a potěšeně zaznamenal, že Aredhel zklamaně zasténala. „Ode dne prvního, kdy tebe spatřil jsem, zvědav byl jsem, kterak chutnáš.“ oznámil jí prostě. „A kterak tedy?“ zněla zadýchaně a hlas se jí nepatrně chvěl. „Jako lesní jahody, jichž jen rosa a slunce dotkly se …“
Aredhel nepatrně ztuhla. „Toho tak není … Přec víš, že provdána byla jsem … “ hlesla tiše a sklonila hlavu. Elrohir ji uchopil za bradu a znovu spojil svůj pohled s jejím. „Aredhel … to z volby tvé nebylo a i kdyby opak pravdou byl, tak to již skončeno jest! A já taktéž dívek několik před tebou poznal jsem, proč tedy tobě tohoto nějak vyčítati měl bych?“ otázal se jí nechápavě. „Ale … dne jednoho bys litovati mohl …“ Aredhel se kousla do rtu. Teprve teď jí došel plný význam toho, co řekl. Dívek několik?! Měla se tedy stát jednou z jeho trofejí?! Toho nikdy nepřipustím!! Vymanila se z jeho objetí a prudce vstala. Elrohira zaskočila náhlá změna jejího chování a instinktivně ji popadl za paži. „Aredhel, čehož …“ Ale dál se nedostal, protože ho přerušila. „Faina amin, heruamin!“ prudce se mu vytrhla. „Pro hrátky své si kohosi jiného najděte!“ Otočila se k němu zády a rozběhla se pryč, jak nejrychleji mohla. Elrohir za ní koukal s otevřenými ústy.

Elladan s Glorfindelem na sebe zaraženě pohlédli. Elrohirova milostná dostaveníčka pravidelně končívala hlasitým výkřikem, ale ten nikdy nebyl zlostný. Jako jeden muž vystoupili na cestu právě včas, aby zahlédli Aredhel, jak se kolem nich prohnala se slzami v očích. Elladan se okamžitě vydal za svým bratrem, který stál nedaleko a vypadal, jako by mu ulétly včely. „Čehož stalo se, tororamin?“ otázal se, sotva k němu došel. „Nevím.“ dostalo se mu zaražené odpovědi. V tom jediném slově bylo tolik strachu, že z toho až Elladana zamrazilo. „Čehož jí učinil jsi, pen-neth?“ Glorfindel neskrýval svoji zvědavost. „Ničehož … jen líbali jsme se!“ ohradil se Elrohir dotčeně. Věděl, že ho všichni považují za někoho, kdo to má rád drsné, ale to platilo jenom v případě, že to tak vyhovovalo i jeho partnerce! Dokázal být i něžný a mnohá dívka by o tom mohla vyprávět … „Tak proč tedy od tebe se slzami v očích utíkala, pen-neth?“ nedal se umlčet Glorfindel. Rozhodně neměl zájem, aby Aredhel pak obvinila Elrohira, že se jí pokusil zmocnit násilím. Tohoto vskutku dobrým nebylo by! povzdechl si v duchu. Jen nerad by psal Elrondovi, že jeden z jeho synů byl obviněn z něčeho tak opovrženíhodného! Překvapeně sledoval, jak jeho slova zasáhla Elrohira. Ten se schoulil, jako by dostal ránu bičem, zbledl a klesl zpět na lavičku, kde skryl obličej v dlaních. Setrval tak hodnou chvíli, než opět pozvedl hlavu. „Amin caela n´noa (O tom ponětí nejmenšího nemám)!“ zhluboka se nadechl. „Ať čehokoliv učiním, vždy to nakonec špatným jest! Proč však ona na počátku normálně tváří se, dokonce řekl bych, že pozornosti mé vítá … ale vbrzku dotčena a raněna správáním mým mi vždy uniká … Mankoi?!“ i v jeho očích se leskly slzy.

Elladan si okamžitě sedl vedle svého bratra a objal ho kolem ramen. *Tororamin … pokud chceš, tak s ní pohovořím …* Elrohir se k němu rozzlobeně otočil. „Toho ať tebe ni nenapadne, gwenneth!“ zcela při tom ignoroval jejich nepsané pravidlo, že na telepatické otázky se odpovídalo stejným způsobem. „To věcí pouhou mojí jest! Já také do záležitostí tvých milostných nepletu se!!“ s těmito slovy vstal a zamířil pryč. Přesně na opačnou stranu, než šla Aredhel. Elladan chtěl za ním, ale Glorfindel ho zadržel. „On teď sám býti potřebuje, Elladane!“ Zlatovlasý Elda měl dojem, že Elrohirovi rozumí dokonale. On sám také často býval zmaten Elanořinými reakcemi … „Ale …“ Elladan se nechtěl tak snadno vzdát, ale pak přikývl. „Zřejmě pravdu máš, meldir!“ Ani mne dozajista by nelíbilo se, kdyby kdokoliv mezi mne a Artanis vstupoval, byť s úmyslem dobrým a byť o Elrohira jednalo by! „Dobrá tedy! Dovnitř pojďme, neb již připozdívá se!“ Oba elfští lordi se bok po boku vypravili zpět do mirkwoodského paláce, každý ponořen ve své vlastní myšlenky. V těch Elladanových se objevovala hnědovláska, zatímco v těch Glorfindelových byla černovlasá Elfka, které z očí čišela nenávist …

Thranduil sebou trhl a jeho prsty sevřely rukojeť dýky, kterou si v posledních dnech zvykl dávat pod polštář, než večer ulehl k odpočinku. Prudce se posadil, ale nůž z ruky nepustil. Chladivý dotek oceli ho uklidňoval a on už nikdy nehodlal dovolit, aby ho překvapili jako tehdy! Tohoto nikdy již opakovati nebude se! přísahal sám sobě v duchu. Hodnou chvíli setrvával bez pohybu, jen jeho oči se snažily proniknout skrze tmu, jež byla kolem něho. I svým sluchem pátral po sebemenším zvuku, který by naznačoval něčí přítomnost. Teprve po několika minutách mu došlo, že kromě něho v jeho ložnici nikdo není. S povzdechem vrátil zbraň do jejího úkrytu, vstal a oblékl se. Najednou to nemohl uvnitř vydržet. Musel ven a to hned! Musel sám sobě dokázat, že už není ničím zajatcem, že může jít, kam se mu zlíbí a hlavně kdy se mu zlíbí … Jeho kroky vedly do odlehlého kouta zahrady, k jeho oblíbenému tajnému místu. Kráčel pomalu, pohroužen do svých myšlenek … Nechápal, jak se jeho syn mohl tak změnit. Pamatoval si ho jako zvídavého chlapce, který svými všetečnými otázkami přiváděl k zoufalství své vychovatele. A který miloval všechno živé. Thranduil si vzpomněl, jak si jako malý jednou přinesl z lesa zraněného srnečka. Když ten později zemřel, tak to Legolas velmi těžce nesl … Čehož s tebou jen stalo se, nin-ion?! Jak kdos jako ty, skutků tak hrůzných učiniti mohl?! Koutkem oka zachytil sedící postavu, která se nezřetelně rýsovala v měsíčním světle. Pozorně se na ni zahleděl a rozpoznal v ní jednoho z Elrondových synů. Jen neměl ani ponětí, který z nich to je. Oba mu sice byli kdysi oficiálně představeni a i nyní se s nimi několikrát setkal. Starší z nich, Elrohir, mu dokonce zachránil život, za což mu již náležitě poděkoval, zatímco jeho mladší bratr, Elladan, prozatímně spravoval Lesní říši. Tiše k němu přistoupil. „Vskutku noc neobyčejná, pen-neth?“ prohodil k němu přátelsky. K jeho úžasu sebou mladší Elf škubl, jako by se ho dotkl rozpálený železem. „Ehm … toho vskutku jest, heruamin!“ dostalo se mu trochu rozpačité odpovědi. Thranduil se sotva znatelně zamračil. Doufal totiž, že jeho společník řekne něco, podle čeho pozná, kdo to je. „Elrohir, heruamin!“ Černovlasý Elf zřejmě vycítil jeho nepohodlí a ochotně mu z něho pomohl. „Diola lle, Elrohir!“ Thranduil se na něho vděčně usmál. „Jistě tobě zábavným přijíti musí, kterak ostatní vás dva stále pletou si …“ Elrohir pokrčil rameny. „Již na toto zvykli jsme si, heruamin! Tohoto již od dětství našeho nám děje se! Kromě našich nejbližších nikdo nás rozeznati schopen nebyl …“ Mirkwoodský král se zatvářil na okamžik zmateně, protože tak docela nechápal, proč Elrohir hovoří v množném čísle, ale pak si vybavil, že to je zvykem imladrijských dvojčat. „Jistě již domov svůj opět spatřiti toužíš?“ zeptal se bezděky staršího Elrondova syna. „To zcela nepochybně, heruamin!“ Něco v Elrohirově hlase ho přimělo, aby se na něho pozorně zadíval. Jeho obličej byl naprosto bezvýrazný, však v očích měl smutek. „Nezdá se, že by tebe vyhlídka tato nějak rozradostnila …“ nadhodil zkoumavě.

Elrohir si v duchu povzdechl. Oceňoval králův zájem, ale v dané chvíli by byl nejraději sám. Proč by měl Thranduilovi říkat něco, s čím se ještě nesvěřil ani Elladanovi? Ten měl sice nějaké podezření a to se, jak Elrohir věděl, nebezpečně blížilo pravdě, ale stejně mlčel jako ryba. Jak by naprostý cizinec mohl pochopit, co se mu honí hlavou? Navíc sám nechápal, jak se do takové situace dostal! On, který v těchto ohledech nikdy neměl žádné potíže … Cožpak nějakým mladíčkem nezkušeným jsem?!

Thranduil si mlčky prohlížel svého společníka. Připadalo mu, že je nejen smutný, ale navíc i … To přec nemožným jest! Všiml si, že Elrohirovy tváře byly podivně nachové! Nedovedl si představit nic, co by tohoto zkušeného válečníka přivedlo do rozpaků, ale přece to byla pravda! Napadlo ho jediné … Vždyť čehosi jiného na muže neohrožené takto působiti mohlo by? „Někdy jen zbraní svých dokonale ovládati nestačí, pen-neth! Taktéž v záležitostech srdečních třeba dobře vyznati se jest!“ Thranduil si dobře všiml překvapení, které bylo naprosto jasně patrné na Elrohirově obličeji, ale nenechal se tím vyvést z míry a nerušeně pokračoval. „S ženami potíž jedna převeliká jest, pen-neth! Když péči svoji jim věnuješ, tak kohosi rozhodnějšího chtěly by, a když kohosi takého mají, pak na tvrdost jeho si naříkají …“

Elrohir měl pocit, že sní. Musel se potají štípnout do stehna, aby se ujistil, že je to pravda. Nikdy za celý jeho život ho ani ve snu nenapadlo, že bude sedět v mirkwoodských zahradách a povede s vládcem Lesní říši takovýto rozhovor! Vždyť o tomto ni s otcem svým nehovořil jsem!! Celá ta situace mu přišla neskutečná …

„ … však pověz mi, pen-neth, která z dívek našich srdce tvé získala?“ zakončil Thranduil nečekaně svůj proslov. „Eé … Kterak tohoto myslíte, heruamin?“snažil se Elrohir získat čas. „Táži se, která z dívek na dvoře mém zájem tvůj vzbudila?“ zopakoval Thranduil svůj dotaz pomalu, jako by mluvil s malým dítětem.

„Žádná, heruamin!“ popřel Elrohir královo nařčení rezolutněji, než bylo třeba. Cožpak králi lháti můžeš?! ozval se jeho vnitřní hlas. Aredhel přec již dívkou žádnou není, nýbrž ženou dospělou a navíc vdovou! odporoval mu rázně.

Thranduil se pousmál nad prudkostí jeho reakce. Jist jsem si, že pravdy mám! Ale rozhodl se na něho nenaléhat. „Ponech si tedy tajemství svého, pen-neth!“ zvedl se a povzbudivě stiskl Elrohirovi rameno. „Však nezoufej, vše v dobré obrátí se!“ s těmito slovy se vydal zpět do paláce. V mysli se mu však začal rodit plán. Elrohir sice odmítl vše, co mu nabízel jako odměnu za prokázanou službu, ale … Thranduilovy rty se zvlnily lehkým úsměvem.

Aredhel za sebou vší silou práskla dveřmi. Jak jen jsem si mysleti mohla, že jiným jest?! Popadla ze stolu vázu a mrštila s ní o zem. Křehké sklo se roztříštilo na několik tisíc malých kousků, které se rozlétly do všech stran. Rozlitá voda se rychle vpíjela do koberce, na kterém teď smutně ležely žluté hyacinty, které si ráno přinesla ze zahrady. Ale Aredhel si ničeho z toho nevšímala. Rozčileně rázovala po pokoji sem a tam. „To řečí bylo, že vždy svolení vyžaduje! Jen blouznil … dozajista! A já hlupák pošetilý … já slovům jeho sladkým uvěřila! Kterak tak naivní býti mohla jsem?! Cožpak mužů již neznám?!“ Proti její vůli jí vytryskly slzy, které si vztekle otřela rukávem. „Ale tohoto mu nedaruji! On za toto mi zaplatí, toho přísahám!“

… při událostech veřejných a oslavách druhu všeho vždy zapotřebí jest, by dívka svobodná doprovodu mužského, jenž nejlépe z rodiny její vybrán jest, zvláště vhodným otec či bratr starší jeví se, měla, by dbal, by čest její způsobem nijakým úhony nedošla … Dívka spořádaná s hovorem vždy vyčká, až oslovena jest, přičemž o věcech, jimž nerozumí, jí hovořiti nepřísluší, taktéž muže jakkoliv kritizovati či jinak nevoli jejich vzbuzovati … V manželství pokornou a tichou jest … o chotě svého řádně pečuje a o blaho jeho stará se … odměnou jí jest, že choť její ji strádati nenechaná a chrání ji … Ona jemu za to poslušností naprostou povinována jest. Pokud ona nějak proviní se, tak jen na choti jejím záleží, zda k trestu přistoupiti rozhodne se a na něm též jest, by podstatu jeho zvolil … Copak by opravdu chtěl, abych se takhle chovala?! Jako loutka, která nemá žádná práva a ani je mít nechce?! Copak maminka byla taková? Tomu nevěřila ani na okamžik. Maminka byla rázná žena a Elanor nepochybovala o tom, že právě takovou ji tatínek miloval … Občas jako malá, když ještě její pokoj sousedil s ložnicí jejich rodičů, zaslechla jejich rozhovor. Maminka si nebrala žádné servítky a rázně sdělila tatínkovi, co si o dané věci myslí … Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a Elanor se s úlevou zvedla od stolu a šla otevřít. To sice nemusela, stačilo by, kdyby jen svého návštěvníka pozvala dál, ale ona uvítala jakékoliv vyrušení, jen aby nemusela číst tu hroznou knihu.

Artanis trochu zaraženě hleděla na dívku, která jí právě otevřela dveře. „Arwenamin …“ uctivě sklonila hlavu na pozdrav. „Oběd vám přinesla jsem …“ dodala na vysvětlenou. Elanor ustoupila stranou, aby mohla vejít. „Polož ho na stůl, prosím.“ Artanis poslechla a postavila podnos na dané místo, při tom očima zavadila o svazek, který Elanor měla rozevřený. Okamžitě poznala jeho složitě zdobená velká písmena a soucitně svraštila obočí.

Elanor to neuniklo a zvědavě se na svoji návštěvnici zadívala. „Ty tu knihu znáš?“ zeptala se jí udiveně. „Ovšemže, arwenamin! Jako děvče ji čísti musela jsem, když matka má s chováním mým spokojena nebyla!“ Elanor překvapeně zamrkala. „Tys ji taky musela číst?“ ujišťovala se, že jí neklamal sluch. Hnědovláska s úsměvem přikývla. „Jistěže, arwenamin!“ Elanor se na ni se zájmem zahleděla. Najednou ji něco napadlo … „Ale tak docela se podle ní nechováš, že ne?“ Artanis se na ni uličnicky zašklebila a potřásla hlavou. „Takže … ta kniha je vlastně jen …“ Elanor se zarazila, protože nevěděla, jak by měla pokračovat. Artanis zřejmě vycítila její rozpaky. „Řekla bych, že je jen trestem, jehož snad na dívku každou zde použito bylo, by sobě uvědomila si, kterak by dopadnouti mohla, kdyby pravidel těchto tu striktně vyžadováno bylo, arwenamin! Nicméně, pochybuji, že kdos zde čehosi takového požadoval by! A dle názoru mého lord Elrond prvním, kdo proti tomuto brojil by, byl by!“ Elanor na ni užasle koukala a trvalo nějakou dobu, než se zmohla na nějakou odpověď. „Tak proč tedy …“ Artanis se s mírným úsměvem na rtech vydala ke dveřím. „Jak již řekla jsem, součást trestu!“ pokrčila rameny. „ A vy sobě vskutku potrestání zasloužíte, arwenamin, za to kterak lorda Elronda vyděsila jste a kolik starostí útěkem svým jemu způsobila jste!“ přísně se na Elanor zamračila. Ta zahanbeně sklopila oči. „Máš pravdu, Artanis! Vím, že si to zasloužím …“ Pak zase vzhlédla k Elfce, která stála na prahu. „Víš, já mám strach, že děda bude chtít, abych se podle toho …“ ukázala na knihu, jako by se bála vyslovit její název. „ … doopravdy chovala!“ Artanis k její neskonalé radosti opět zavrěla hlavou. „O tomto silně pochybuju, arwenamin! A pokud snad tohoto vyžadovati bude, tak jen dnů několik!“

Slunce svými paprsky ozařovalo mirkwoodské nádvoří, kde byli shromážděni všichni zbylí imladrijští vojáci a čekali na povel k odjezdu. Elrondův starší syn se už plně zotavil ze svých zranění, která utrpěl při záchraně mirkwoodského krále a tak bylo rozhodnuto, že je už na čase, aby se vrátili domů. Od časného rána se tedy chystali na cestu, která jim jistě zabere několik týdnů, neboť pojedou pomalu, aby co nejvíce ulehčili svým zraněným druhům, kteří ještě potřebovali, aby se na ně bral ohled, ale nikdy by to nepřiznali nahlas!
Glorfindel si právě připínal vak s vodou k sedlu, když se Elrohir s Elladanem objevili venku. Oblékli se stejně, ale přesto byl rozdíl mezi nimi patrný na první pohled. Zatímco na Elladanově tváři se odráželo radostné očekávání, tak na té Elrohirově byl čitelný smutek. Jak rád tobě pomohl bych, pen-neth, však tohoto jen ty sám si vyřešiti můžeš! povzdechl si v duchu. Bratři se k němu připojili a Glorfindel bolestně postrádal jejich obvyklé špičkování. Tázavě pohlédl na Elladana, který jen rezignovaně pokrčil rameny.

Aredhel vyšla ze dveří a zamířila ke koni, který na ni čekal opodál. Poprvé za celý svůj život na sobě měla mužský oděv a cítila se hrozně. Jak jen Elanor čehosi takového nositi může? blesklo jí hlavou, když si všimla, jak se na ni někteří vojáci dívají. Mlčky přistoupila ke krásnému grošákovi, kterého jí osobně věnoval král Thranduil, a byla vděčná, že se za něho může aspoň trochu schovat. Tomu se to ale pranic nelíbilo a dal to najevo hlasitým zařehtáním a začal neklidně přešlapovat …

Elrohir byl hotov a bez zájmu se rozhlížel kolem sebe. Tak nějak doufal, že se Aredhel přece jen ukáže, aby se s ní mohl rozloučit a poděkovat jí za všechno, co pro něho udělala. Od té nešťastné události v zahradě s ní nemluvil. Jen ji několikrát letmo zahlédl na chodbě, ale než se k ní stačil dostat, tak mu vždy zmizela v nějakých dveřích … Z myšlenek ho vyrušil rozruch, který se strhl na druhé straně nádvoří. Nějaký mladíček tam nezvládal svého oře. Ten se vzpínal a hrabal kopyty ve vzduchu. Elrohir k nim rychle přistoupil a zkušenou rukou ho uklidnil. „Koně dřevěného bys míti měl …!“ utrhl se podrážděně na neznámého Elfa a ztuhl. „Čehož tu děláš?“ překvapeně si uvědomil, že je oblečená na cestu. „Navíc v šatu tomto?!“

Aredhel obdivně sledovala, jak snadno Elrohir zvládl rozrušeného hřebečka. Havraní vlasy měl zapletené dle válečnického způsobu a jen několik neposlušných pramenů mu vyklouzlo z copu a zalétlo mu do obličeje …Vskutku, on zcela jistě i těm největším z Valar vyrovná se! Sotva na ni ale promluvil, tak se veškeré její okouzlení vytratilo. Čehož si to dovoluješ?! Odmalička nenáviděla, když si s ní někdo pohrával! „Proč tážeš, když odpovědi mé tobě již dávno známo jest?!“ vyštěkla hněvivě. Prudce mu vytrhla otěže, neobratně se vyšvihla do sedla a poodjela, aby se zařadila na své místo. Elrohir za ní nechápavě hleděl s ústy takřka dokořán. *Gweniaur, času nejvyššího jest, bys k nám připojil se!* donesla se k němu Elladanova telepatická výzva a on se podíval směrem k němu. Viděl, že jeho bratr měl pravdu! Král Thranduil pomalu scházel na nádvoří, aby jim popřál šťastnou cestu. Elrohir se přidal ke svému bratrovi a Glorfindelovi, ale nepřestával se nenápadně ohlížet po Aredhel. Ta seděla vzpřímeně, i když mu neuniklo, že její sebejistota je ta tam a ani to, jak vyděšeně těká očima od jednoho vojáka ke druhému … Najednou mu připadala jako malá a ztracená holka. Jen plakati nezačni, děvče! v duchu k ní vyslal tichou prosbu. Tak docela ještě nechápal, co tam vlastně dělá, ale došlo mu, že očividně pojede s nimi.

Thranduil pozvedl pravici a všechen hovor okamžitě utichl. „Mužové stateční!“ promluvil k nim zvučným hlasem. „Vím, že všeho, čehož zde jste učinili, bez nenávisti bylo …“

Glorfindel si nepohodlně poposedl v sedle. To nebyla pravda! Když zabil Legolase, tak ho nenáviděl z hloubi své duše, ale o tom se samozřejmě Thranduilovi nikdy ani slovem nezmínil.

„ … vám poděkovati chtěl bych, že na straně spravedlnosti stáli jste … i když cena, jež já zaplatil jsem, vysokou příliš byla …“ králův hlas se nepatrně zachvěl, ale vzápětí pokračoval. „Nyní na cestu zpět do domova vašeho vydáváte se a já ze srdce vám popřáti bych chtěl, by klidnou a hlavně rychlou byla, neb jistě již rodin svých postrádáte!“ Na tato slova se nad shromážděním rozezněla vlna nadšeného jásotu. „Jeďte tedy a nechť Valar kroky vaše střeží!“ Vojáci pobídli své koně a celá skupina se vydala na cestu do Imladris.

Elrohir využil nastalého menšího zmatku a přitočil se k mirkwoodskému králi. „Ehm … heruamin …“ oslovil ho váhavě. Thranduilův tázavý pohled mu dodal odvahy. „Proč Aredhel s námi jede?“ Světlovlasý Elf se pousmál. „Neb chci, by tobě ku pomoci byla, pen-neth! Však zvěděti měl bys, že příkazů mých, by tobě ve všem vyhověla, má!“ Elrohirovi bylo najednou vše jasné. „Heruamin … tohoto nutného není! Ona by zde mezi svými zůstati měla … a chotě vhodného sobě naleznouti si … tedy … pokud zájmu míti bude …“ koktal s tvářemi zrudlými rozpaky, ale jeho protějšek ho přerušil. „Dosti již, Elrohire! Tohoto rozhodnutí mého jest a jako takové neměnné jest!“ Elrohir pochopil, že krále nepřesvědčí, tak se jen mlčky uklonil a vyrazil tryskem za svými muži. Kterak jí vysvětliti mám, že ničehož s tímto společného nemám?!