Melien Edhel - IL. kapitola - část 2/2

„A co mi tak asi jinýho zbývalo?! Měla jsem to snad jít probrat s králem Thranduilem?!“ procedila Lidianna mezi zuby. Měla co dělat, aby nezačala křičet. Jistě, nemusela se tak snadno vzdát, mohla zkusit bojovat za svá práva, jenže na co by to bylo? Stačil jí ten výprask od Legolase a pár lekcí od Thranduila, aby pochopila, že nejjednodušší pro ni bude se poddat. A teď jí to Rúmil bude vyčítat?!
„S králem? Toho bych Vám zrovna nedoporučoval. Však u prince či Erestora byste nepochybně uspěla,“ poučil ji blahosklonně.
„Nepovídejte!“ Lidianna se zhluboka nadechla, aby se trochu uklidnila. „Až na to, že lord Erestor nenávidí lidi a neváhal mi to dát najevo, a Legolase jsem až do svatby nesměla vídat! Tak co jsem měla podle Vás dělat?! Vzpouzet se, přestože jsem věděla, že to k ničemu nebude?!“
Rúmil vyhlížel zaskočeně. „Erestor?“ opakoval nedůvěřivě. „Toť možno není! Vždyť on se... Chci říct, že lordu Elrondovi dlouho věrně sloužil!“
„No, tak možná proto má vůči lidem takovou averzi!“ poznamenala suše.
Rúmil bleskurychle uvěznil její paži v bolestivém sevření. „Máte pro urážek těchto důvodu a nebo pouze bez rozmyslu jste jich pronesla?!“
Pokusila se mu vytrhnout, leč marně.
„Nechte mě být!“ vyjekla na něho podrážděně, v jejím hlase byl kromě zloby patrný i strach. „Lord Elrond se ke mně od začátku chová jako kdybych měla nějakou odpornou nakažlivou nemoc! Nemůžete očekávat, že si ho za to oblíbím!“
„Dobrá...“ Rúmil poněkud povolil svůj stisk, ale úplně ji nepustil. „Zdá se, že výběru jste vskutku neměla. Však nyní situace se změnila... Změnilo se též chování Vašeho? Pokoušíte se získat zpět toho, čeho jste se prve z nutnosti vzdala?“
Zmateně se na něho zadívala. „A tím myslíte co?“
„Nezávislosti Vaší přec!“ odvětil jí rázně jakoby znechucen tím, že na to nepřišla sama. „Tedy přinejmenším jste se takovou jevila, když Vás princ do paláce nesl...“
„Vy!“ vyhrkla pobouřeně. „Vy jste nás viděl, a přesto jste ho nechal, aby mě sem zavlekl?!“
„A pročpak bych mu v tom zbraňovati měl? Nezapomínejte, že on princem jest,“ připomněl jí Rúmil, ale znělo to až příliš lhostejně.
„Nějak mám pocit, že to by Vás ani v nejmenším nezastavilo!“ obvinila ho.
„Budiž...“ připustil. „Já chtěl jsem, by on šťasten byl, toť vše.“
Rúmil už se nezmínil, že během oslav na počest Elanořina příjezdu sledoval Legolase k jezírku a byl tak svědkem jeho němé rozmluvy s měsícem. Samozřejmě netušil, s čím se mu svěřoval, nicméně z jeho smutného výrazu poznal, že není spokojený, a to ho zarmoutilo.
„To je skvělý, fakt že jo! Takže jste kvůli jeho štěstí obětoval to moje! Legolas musí být rád, že má tak dobrého přítele!“ vyčetla mu trpce.
„My přáteli nejsme!“ ujistil ji ihned spěšně. „A provinění svého vůči Vám jsem odčinil, když jsem tehdy v noci o útěku Vašem a Ivanově pomlčel!“
Vykulila oči. „Vy jste o tom věděl?! Ale proč byste...?! Copak nebylo Vaší povinností to ohlásit?!“
„To nejspíše ano. Však já se i něčím jiným než-li povinnostmi řídím. A nyní povězte mi, kterak zručnou se zbraněmi svými jste.“
Rúmil konečně pustil její ruku a netrpělivě čekal na její odpověď.
Zadívala se k zemi. „Moc ne... Glorfindel s Nimloth mě trénovali s lukem a dýkami a pak ještě Legolas... I když ten na to už tolik času neměl...“ dodala lítostivě.
„Nu, na lukostřelbu byste jen stěží kohos lepšího nalezla, však pokud o meč či dýky se jedná, pak Vás učiti mohu. A mezitím jistě i dvoření onoho stihnu...“
Nedůvěřivě si ho přeměřovala. „To myslíte vážně?“
„Ovšem. Jinak bych toho neříkal.“
Byla vděčná za to, že vynechal tu pasáž o tom, jak si dovoluje pochybovat o jeho slovech. Zdálo se, že se liší ve více aspektech než jenom ve svém vzhledu. Pokud to způsobil ten pobyt v Barad-dúru, pak by tam měli všichni Eldar jezdit na prázdniny!
„Ale proč? Proč byste mi teď pomáhal, když celou tu dobu jste pro mě nehnul ani prstem, i když jste k tomu měl příležitost?“ snažila se pochopit jeho motivaci.
Jenže to by nejdřív musela znát jeho minulost a o té jí on rozhodně vyprávět nehodlal.
„Řekněme, že usoudil jsem, že nyní pro to času vhodného jest,“ odvětil stručně a než se nadála, vyhoupl se na svého ryzáka a dal pokyn k odjezdu.
Lidianna naštvaně stiskla zuby. Tak takhle si představuje to dvoření?! Že ji tam nechá stát uprostřed nádvoří? Zalétla pohledem k Saerosovi, ale ten už seděl na koni a mířil ven z brány. Povšimla si, že její Elros postává poblíž a dokonce ji někdo osedlal a uvázal jí provazovou ohlávku, jenže od svého ctitele očekávala přece jen něco víc než to, že jí připraví klisnu!
Připevnila si toulec a luk na záda a dýku zastrčila za opasek. Poté naštvaně dopochodovala k Rúmilovi, který ze hřbetu svého koně sledoval, jak jeho muži opouští prostranství paláce, a zdálo se, že je mu naprosto jedno, že ona ještě ani nenasedla.
„Nezapomněl jste na něco?!“ obořila se na něho dotčeně.
„A na cožpak, arwenamin?“ opáčil klidně.
„Třeba na mě!“
„Kdepak! Kterak bych jen mohl!“ prohlásil a dřív, než stihla zareagovat, popadl ji a posadil před sebe.
„Takhle jsem to nemyslela!“ ohradila se okamžitě a snažila se seskočit na zem.
On ale ignoroval její protesty a pobídl koně do klusu. Když míjeli Elros, chopil se jejích otěží a přivázal je k...
Lidianně v údivu poklesla brada. Přivázal je k sedlu! To bylo poprvé, co zaznamenala, že nějaký Elda svého koně sedlal!
Rúmila její šokovaný výraz pobavil. „Těžko na koni brašen sedlových míti, když sedla nemáte,“ sdělil jí místo vysvětlení.
Nelíbilo se jí, že je mu akorát pro zábavu. „A na co Vy Eldar vůbec potřebujete sedlové brašny?“ ozvala se uštěpačně, aby zamaskovala své rozpaky. „Nějaký to listí na jídlo si přece natrháte na stromech!“
Opět ten temný smích nevěstící nic dobrého. Asi neměla pud sebezáchovy, jinak si nemohla vysvětlit, proč provokuje někoho jako je on. Jenže si prostě nemohla pomoct.
„Však toho tobě u večeře připomenu!“ přislíbil jí a připojil se ke skupince vojáků, jež mezitím dohnali.
Lidianna se znepokojením zaznamenala, že jí přestal vykat. Ani jeho blízkost jí na klidu zrovna nepřidala. Ačkoli se snažila držet si od něho odstup, její tělo co chvíli naráželo do toho jeho. Nechtěně přitom odhalila, že má velmi urostlý hrudník a svalnatá stehna. S novým odhodláním se od něho škrábala pryč.
„Pokud pod kopyty Anorona skončiti chcete, pak v tom pokračujte!“ upozornil ji Rúmil ledabyle.
„Tak mě dejte dolů! Pojedu na svém koni!“ dožadovala se vehementně.
„Vskutku? A já již myslel, že toho nedovedete, když jste tam tak bezradně na nádvoří stála!“ vysmíval se jí nepokrytě.
„Jste si jistý, že jste z Barad-dúru musel prchat? Připadá mi, že Orkové by Vás kvůli Vaší milé povaze snad radši pustili sami!“ vyštěkla na něho a v duchu proklínala Saerose, že měl kdy tak stupidní nápad ji představit Rúmilovi.
„Ještě poznámky jedné takové a vskutku se dolů dostanete! Však zamlouvati se Vám toho věru nebude!“ zavrčel ten ellon varovně.
„Vyhrožujete mi? Jak patetický! Oba dva víme, že byste si něco takového nedovo-“
Lidianna už svá slova nedořekla, neboť v tu chvíli ji Rúmil nevybíravě popadl za kabát a prostě ji strhl z koně. Zůstala bezmocně viset ve vzduchu a byla tak šokovaná, že ze sebe nevypravila ani hlásku.
„Já naneštěstí pro Vás názoru tohoto nesdílím...“ procedil temně. „Tak kampak to bude, tarien (princezno)? Stále ještě dolů jíti toužíte?“
„Vy jeden - !“ vyjekla rozzuřeně, ale když trochu povolil své sevření, raději opět zmlkla.
„Ano? Já bedlivě Vám naslouchám, arwenamin!“
„Tohle Vám jen tak neprojde!“ vypravila ze sebe. Nervózně sledovala Anoronova kopyta, jež se míhala jen kousek od ní a hrůzou téměř nedýchala.
„Skutečně? A čehožpak učiniti hodláte?“ otázal se skoro zvědavě. „Snad na souboj mne vyzvati? Však já zapomněl... Vy přec zbraněmi krom jazyku svého nevládnete! Tedy snad všeho Legolasovi vyjevíte? Aj, hlava má děravá! Vždyť on s Vámi hovořiti odmítá! Tak potom tu ještě král Thranduil zbývá... Ovšem udivilo by mě, kdybyste u něho zastání nalezla! Jste slabá... neschopná... a zcela sama! Zdalipak ještě vůbec komus na Vás záleží?“
Lidianna pocítila nezvladatelný příval vzteku, který zcela přehlušil hlas jejího rozumu i její strach.
„Jste zlý,“ oznámila mu překvapivě vyrovnaným tónem. „Zlý a odporný. Tak nešťastný, že musíte ubližovat všem kolem sebe. Máte pravdu, jsem teď sama, ale co Vy, hm? Postrádal Vás vůbec někdo, když jste hnil v Barad-dúru? Možná, že Vaši blízcí byli naopak rádi, že se Vás zbavili. Proč by se jinak ani nepokusili Vás zachránit? Skrýváte se za svou maskou... jako nějaký zbabělec! Těžko se bojuje proti něčemu, co nemůžete zasáhnout mečem, co?!“
Ani nevěděla, jakou reakci od něho vlastně očekávala, ale rozhodně to nebylo zlověstné mlčení. Teď už mě asi doopravdy pustí! blesklo jí hlavou jen zlomek sekundy předtím, než to skutečně udělal.