Melien Edhel - L. kapitola - část 1/2

L. KAPITOLA
Ráno zastihlo Nimloth venku. Seděla v odlehlém koutě zahrad a hleděla do dáli, skoro jako kdyby někoho vyhlížela.
Odebrala se sem pozdě v noci, když se po několika hodinách konečně vzdala myšlenky na spánek, jenž se jí téměř tvrdošíjně vyhýbal. Tentokrát ale nebyl na vině Thranduil, nýbrž skutečnost, že se mezi zdmi Imladris už prostě necítila bezpečně.
Když ji Gildor po večeři doprovodil ke dveřím do jejích komnat a rozloučil se s ní galantním políbením ruky, musela se přemáhat, aby ho nepozvala dál. Po celý den se zoufale snažila nezůstat nikde o samotě, skoro jako kdyby byla Imladris děsivým přízrakem, jenž na ni zaútočí, jakmile osiří. Jedině v zahradách se dokázala znovu zhluboka nadechnout a zvuk proudící vody ji aspoň trochu uklidňoval. Jenže tady ji zase neodbytně pronásledovaly vzpomínky na Thranduila a jejich souboj, který skončil tak nezvykle…
Povzdechla si. Tehdy by ji ani náhodou nenapadlo, jak se její život bude vyvíjet dál, myslela si, že se s Thranduilem zase dají dohromady. Jak byla naivní!
Bez hnutí zírala na narůžovělou oblohu, v duchu však byla někde úplně jinde. Vzpomínala na své dětství… na to, jak poprvé spatřila Thranduila… a zamilovala se do něho… A nebo měl snad tenkrát pravdu a její city nebyly ničím víc než poblázněním? Promarnila tolik času jen proto, aby zjistila, že touží po něčem, co ve skutečnosti nechce? Jaké štěstí, že se včas vzpamatovala a dala Gildorovi ještě šanci. Měla by poděkovat Valar, že s ní měl tolik trpělivosti a byl tak vytrvalý. Pousmála se. Všechno bude zase v pořádku…
Vždyť již dnes odpoledne odjíždí do přístavů a zítra ráno odplouvají do Amanu. Už nikdy nespatří Imladris, kde zažila takovou hrůzu, ani Thranduila, pro kterého byla pouze hračkou na ukrácení dlouhé chvíle. Konečně začne doopravdy žít… konečně najde skutečný domov…
„Za cožpak vyjevíš mi, čeho úsměvu na rtech tvých vykouzlilo?“ ozval se poblíž ní Gildorův příjemný hlas a přerušil tak její snění.
Kupodivu se nepolekala, ačkoli ho vůbec neslyšela přicházet. S přívětivým výrazem k němu vzhlédla. „A čehož bys mi nabídl?“
Upřeně se na ni díval. „Toho, po čem ty toliko toužíš...“
„Skutečně?“ Bezmocně vnímala horkost, jež se jí rozlila po tváři. „A kterak bys věděti mohl, čeho to jest?“
Přisedl si k ní na lavičku a zlehka pohladil pramen jejích vlasů. „Vyzkoušej mne tedy!“ vybídl ji sebevědomě.
Nimloth zaváhala. Byla si téměř jistá, že ji chce políbit, a, Valar jí odpusť, ona to chtěla také. Ale ne tady... Stačilo jí, že ji tu bratr už jednou přistihl, rozhodně si ten zážitek nehodlala zopakovat!
„Gildore, já...“ Jen s obtížemi hledala vhodná slova, a tak to brzy vzdala. „Raději bych již dovnitř jíti měla, než-li se po mně Glorfindel sháněti začne...“ vymluvila se. V duchu zanadávala. Po ničem netoužila míň, než se vrátit do toho vězení! Připadalo jí, jako kdyby z ní ten dům vysával energii, jako kdyby se snad živil bolestí druhých! Aniž by to tušila, něco z těch pocitů se odrazilo v jejích fialkových očích, ve kterých se Gildor naučil tak lehce číst.
Chystala se vstát, ale on ji zadržel. „O tomto právě hovořiti s tebou jsem chtěl, Nimloth. Já povšiml jsem si, kterak nešťastnou tu jsi, a proto návrhu pro tebe mám. Já důvodu nevidím, proč zde až do odpoledne s ostatními otáleti, a proto pokud ty ničeho nenamítáš, my do přístavů bez meškání vyraziti můžeme.“
Lítostivě se pousmála. „Toho bych vskutku ráda, Gildore... Však ty bratra mého znáš... On nikdy k tomu svolení svého nedá. Zdá se, že nezbývá mi, než-li těch hodin pár zde ještě přečkati.“
Jeho palec troufale přejel po jejím spodním rtu. „Ty bratra svého nepochybně dobře znáš, však mne dosud nikoliv. Věř mi, já nenabízel bych tobě něčeho, čeho bych splniti schopen nebyl. Pokud si toho přeješ, my ihned na cestu se vydati můžeme. A s Glorfindelem starostí si nečiň, on proti tomu ničeho namítati nebude.“
Znepokojená vráska na okamžik zbrázdila její čelo. „Kterak si tak jist býti můžeš?“ nechápala Nimloth. Vždyť ho její bratr už několikrát pokáral za jeho nevhodné chování, tak jak by mohl doufat, že mu to tentokrát projde?
Bez hnutí ji pozoroval. „Toť nedůležitým jest. Ty pouze rozhodnouti se musíš, zda nabídky mé přijmeš či nikoliv.“
Znělo to tak jednoduše! Jenže ona nebyla zvyklá na jednoduché volby, vždycky totiž mívaly nějaký skrytý háček. Navenek ale na sobě nedala nic znát. Tedy aspoň si to myslela.
„Ano? Pak tedy přijímám. Jen převléknouti se zajdu a s bratrem se rozloučím...“ oznámila mu a očekávala, že jí to bude horlivě rozmlouval. Domnívala se totiž, že se chce pokusit odjet bez Glorfindelova vědomí.
Jenže on nic takového neudělal a po tváři se mu nemihl ani stín pochybností či obav. „Dobrá, Nimloth,“ přikývl, skoro se zdálo, že tohle předvídal. „Já u stájí tebe očekávati budu...“ sdělil jí prostě a zvedl se k odchodu.
Předtím se na ni ale ještě jednou zadíval. „Já doufám, že odměny za zkoušku tuto od tebe pak obdržím!“ prohodil významně, aby pochopila, že mu její nedůvěra neušla.
„Skutečně? Být tebou, pak bych spíše s odměnou od bratra mého počítala! A pochybností mám, že se tobě zamlouvati bude!“ odvětila odměřeně, podrážděná tím, že ji tak rychle odhalil.
„Té jsem již obdržel...“ poznamenal takovým tónem, aby poznala, co přesně má na mysli. „A zamlouvá se mi převelice...“
Prudce se nadechla, aby mu sdělila, co si myslí o jeho samolibosti, ovšem dříve, než to stačila udělat, přikryl její ústa svými a zbavil ji nejen dechu, nýbrž i veškerých protestů. Posléze polibek ukončil, jenže to už dávno neměla potuchy, co mu to vlastně chtěla vyčíst. Možná jedině to, že ji nelíbal déle...
„Běž nyní! A pozdravů ode mne mu vyřiď!“ pronesl lehce výsměšně.
Mlčky přikývla a stále lehce zaražená jeho sebevědomým chováním zamířila do domu plného temných stínů a číhajících přízraků.

Finrod se pozvolna zvedl ze země a protáhl se. Připadal si dnes ráno nějaký zatuhlý, zřejmě už poněkud odvykl spaní venku. Chtěl zjistit, zda je na tom princ podobně, jenže letmý pohled na jeho přikrývku mu odhalil, že ten je pryč. Podezíravě se rozhlédl kolem sebe, ale nikde ho nespatřil. Aspoň že se Celebros pokojně popásal spolu s jeho Kemenem na pár suchých stéblech, které nalezli mezi stromy trčet ze sněhu, jinak by si už myslel, že princ zase utekl. A jeho by rozhodně netěšilo stopovat ho znovu.
Sroloval svou deku a zrovna se chystal posnídat, když se ozvalo zvolání „Atsaa (Chytej)!“ a vzápětí ho něco tvrdého trefilo do prsou. Jen taktak to stačil zachytit. Podíval se na ten kulatý předmět. Bylo to malé červené jablíčko.
„Já jabloně opodál nalezl, na níž plodů dosud visí, jež mrazem zasaženy nebyly,“ vysvětlil mu Legolas, zatímco kráčel k němu.
Finrod byl překvapen změnou, kterou na princi okamžitě zaznamenal. Jeho chůze byla rázná a sebejistá, stejně jako jeho řeč. A ve tváři měl výraz někoho, koho nic netrápí a ví přesně, co od života chce a jak toho dosáhnout.
„Já udiven jsem, že již tak časně vzhůru jsi,“ poznamenal Finrod a zakousnul se s chutí do šťavnatého plodu.
Bylo opravdu hodně brzy ráno, slunce ještě ani nezbarvilo horizont teplými barvami, jenom černý kabát noci se zvolna měnil na šedý. Ale Legolas nedbal toho, že je téměř ještě noc, nechtěl se déle zdržovat. Už svým váháním ztratil přespříliš času.
„Pokud ty ničeho nenamítáš, pak bych k paláci okamžitě vyraziti chtěl,“ oznámil mu prostě, zatímco smotával svou deku.
„Kterak si přeješ, Legolasi. Ačkoliv jsem doufal, že se tu trochu pozdržíme…“ prohodil Finrod a rychle dojedl jablko, aby se mohl také sbalit.
„I já. Však nesluší se, bych se povinnostem vyhýbal. Ni zodpovědnosti. A ani ty bys toho činiti neměl, Finrode.“
„O čem to hovoříš?“ Kapitán se téměř zadusil posledním soustem.
Legolas neváhal a několikrát ho důrazně praštil do zad.
„Toho by již stačilo, nemyslíš?“ ohradil se lehce ochraptělým hlasem Finrod, jakmile mohl zase promluvit.
„Pouze jsem jistoty míti chtěl. Lord Erestor by mi nikdy neodpustil, kdybych tu tebe jablkem zákeřně o život připravil...“ prohodil Legolas nevinně, ovšem bedlivě přitom sledoval Finrodovu reakci. A dočkal se, když sebou jeho přítel viditelně trhnul.
„Proč tohoto říkáš, Legolasi?“ ozval se vzápětí trochu vyčítavě.
„Neb si myslím, že jste vy oba příliš dlouho sami byli. Není snad již načase toho změniti?“
„Jako kdyby toho pouze na mně záleželo!“ povzdechl si Finrod ne bez hořkosti. „Však stejně jako já si dobře vědom jsi, že vztah takovýto zakázán jest. A Erestor proti zákonům jednati nebude.“
„Pak se postarati musíme, by to proti zákonům nebylo,“ poznamenal Legolas věcně. „Já neřekl bych, že zákon tento je něčím, na čem by otec lpěl. Pouze důvodu neviděl, proč by jej změniti měl.“
„Takže za ním zajíti mám a říci mu, by toho učinil, neboť jsem se do pobočníka jeho zahleděl?“ zeptal se Finrod s tázavě povytaženým obočím.
„Finrode...“ Legolas nevěřícně zakroutil hlavou. Nechápal, jak někdo tak taktiky a boje znalý jako Finrod, může mít tak pošetilý nápad. „Proč toho raději na mně neponecháš? Jen co záležitosti té s Lidiannou vyřídím, pak s ním ihned promluvím.“
Finrod se pousmál. „Tedy již víš, čeho učiniti bys měl?“
„Ne zcela. Však vím, že takto toho nechati nemohu...“ promluvil Legolas neurčitě.
„Kvůli sobě či kvůli ní?“ otázal se Finrod zvědavě.
„Kvůli nám oběma. Já chápu, že ona na výběr tehdy neměla, avšak v upřímnost větší ze strany její jsem doufal. Však ona rozhodla se skutečnosti této přede mnou skrýt, neb dobře věděla, že správným počínání její nebylo.“
Finrod se na prince zadíval, jako kdyby mu zničehonic vyrostla druhá hlava. „A kvůli tomuto jsi vprostřed noci vstával? Závěru tohoto jsem tobě též vyjeviti mohl!“ prohodil téměř posměšně.
Legolas raději svému příteli zamlčel, že ho z poklidného snění vyrušilo Lidiannin hlas, jenž ho volal zpět domů. Nechtěl, aby věděl o poutu, které spolu sdíleli.
„Já o samotě projíti se potřeboval, bych myšlenek svých si utříbil,“ vymluvil se místo toho.
Finrod téměř obrátil oči v sloup. „Cožpak jsi dosud čehos jiného činil? Záležitost tuto rozumem svým nevyřešíš, neb srdcem svým rozhodnouti musíš. A pokud upřímným k sobě býti dokážeš, pak uznati musíš, že kdyby Lidianna pravdy tobě dříve vyjevila, přec bys ji od sebe odstrčil!“
„Možná...“ Legolas přistoupil ke Celebrovi a upevnil mu na hřbet své věci. I Finrod začal připravovat Kemena na cestu. Ale ani tehdy si nedal pokoj.
„Pověz mi... Čehož horším tobě zdá se... Když Lidianna volby měla tebe zachrániti a souhlasila, ač podmínky dohody této tobě pranic nezamlouvají se, či kdyby odmítla? Ona věřila, že tobě o život jde, a proto neváhala. Byl bys raději v síních Mandosových s vědomím toho, že ona ti věrnou zůstala?“
Legolas po něm sekl nevlídným pohledem. „Nemám rád, když takto hovoříš, Finrode! Neb si pak jako hlupák naprostý připadám!“
Kapitán se pousmál a lehce se mu poklonil. „To jste řekl Vy, taren (princi). Já bych se Vás takto hodnotiti neodvážil.“
Legolas se jenom ušklíbl. „Ovšem, ty mě raději necháš, bych k závěru tomuto dospěl sám, že?“
„Každý štěstí svého strůjcem,“ prohodil Finrod a Legolas si pomyslel, že to zní jako nějaké moudro od Erestora. „Čehož srdce tvé tobě našeptává?“
„Že hlupákem naprostým jsem...“ zavrčel Legolas a vyhoupl se na Celebra. „Já s tebou se již do diskusí žádných pouštěti nebudu. Zřejmě jsi cos od rádce našeho pochytil, neb nezvykle důvtipně hovoříš!“
„Naznačuješ mi tímto snad, že obvykle tomu tak není?“ Finrod také nasedl a popojel k Legolasovi. „Já rád bych Vás varoval, taren, že narážek takovýchto já trpěti nehodlám! Buď odvoláte toho nebo se na souboj připravte!“
„Souboj?“ Princ se na něho dotčeně zadíval. „Já souboje do sytosti dosti nedávno jsem si užil. A pocitu mám, že ty též. Co však závod?“
„Pročpak ne... Až k paláci?“ otázal se Finrod natolik dychtivě, až se Legolas neubránil zasmání. Možná, že tohle je přesně to, co tolik potřeboval. Strávit nějaký čas ve společnosti jiného bojovníka a pustit aspoň na chvíli z hlavy všechny starosti.
„Raději ne. Přec jen bychom se již kratochvílím takovýmto oddávati neměli. Což k okraji lesa?“ navrhl s potutelným úsměvem.
„Přání Vaše mi rozkazem jest!“ odvětil kapitán a aniž by čekal na další instrukce, pobídl Kemena do trysku. Celebros vyrazil jen o zlomek sekundy později.