Forsaken - 121. díl

Po nějaký době jsme zastavili a když Riel vypnul motor a tím mi potvrdil, že už jsme na místě, neochotně jsem otevřela oči.
Stáli jsme na ulici před masivníma kovovýma vratama, který spolu s vysokou betonovou zdí zřejmě měly odradit takový pobudy jako jsme byli my dva, aby se vůbec pokoušeli o vstup. A taky velice efektivně zakrejvaly to, co se nacházelo za nima. Já měla ale vzhledem k jejich strohosti dost neblahý tušení.
„Přesun do jiný vojenský jednotky?“ nadhodila jsem otráveně.
„Když myslíš.“
Riel vytáhnul mobil a něco do něj nabušil. „Sezame, otevři se,“ pronesl a vrata se před náma fakt rozevřela a odhalila tak obrovský zelený prostranství, který narušovalo jenom několik šedavě se klikatících cest.
„Myslíš, že už mám dostatečnou průpravu pro nasazení do džungle?“ ozvala jsem se znovu a marně hledala aspoň náznak nějaký budovy, kam bych mohla složit hlavu na noc.
„Jasně, když nebude moc vysoká tráva a krtci nebudou mít vražednou náladu.“
Riel znovu nastartoval a vyrazil po jedný z těch cest. Vrata se za náma tiše zavřela, asi tak jako tlama velryby za ubohým mořeplavcem, a já se pomalu začala smiřovat s tím, že dneska prostě budu spát pod širákem.
Nu což, noci byly ještě celkem teplý, i když už bylo ve vzduchu znát, že se pomalu ale nezadržitelně blíží podzim. Ještě štěstí, že o sobě zatím nedal vědět protivnýma dešťovýma přeprškama v kombinaci s nějakým sadistickým vichrem, kterej naprosto znemožňuje, aby se člověk mohl schovat pod deštník a zůstal tak relativně suchej. Navíc... taková romantická noc pod hvězdama s Rielem... jeden neví, co všechno by se mohlo stát.
Blbý na tom bylo ale to, že já si zas nebyla jistá, co všechno bych chtěla, aby se stalo. Jasně, přitahoval mě a to teda moc, to klidně přiznám, ale nikdy jsem nebyla typ na jednu noc a nevím, proč bych s tím měla zrovna teď začínat. Možná proto, že každej den může bejt náš poslední, jak trefně poznamenal Riel v mý představě. Dejme tomu. Jenže pak tu ještě zůstával jeden drobnej problém a tím bylo, že jsem neměla ani páru o tom, jestli by měl o mě Riel v tomhle ohledu vůbec zájem. Jo, líbali jsme se, ale to zas tak moc neznamená. Navíc jsem pochybovala, že byl od tý události s Erikou docela sám. Nejspíš si našel nějakou sobě rovnou...
Upírku jsem zatím žádnou nepotkala, ale vždycky jsem si je představovala zhruba tak jako Halle Berry. Štíhlounký a přesto s ženskými křivkami, vysoký jen natolik, aby si chlap vedle nich stále zachoval pocity ochránce, s dokonalou olivovou pletí a mandlovýma očima, který tomu vyvolenýmu slibujou první poslední. Nepovažovala jsem se za úplně beznadějnej případ, ale něčemu podobnýmu bych rozhodně konkurovat nemohla.
Když jsme ovšem sjeli pod kopec a před náma se rozprostřel malebnej park, kterej by si v ničem nezadal s lecjakým zámeckým, a v jeho středu trůnil obrovskej bílej barák, jehož přední část podpíraná sloupama mi nápadně připomínala rezidenci O´Harových v Jihu proti severu, všechny pochybnosti jsem na chvíli hodila za hlavu a jenom jsem se kochala tím pohledem.
„Tak co, líbí?“ zeptal se mě Riel, když zastavil přímo před vchodem a otočil se ke mně, zřejmě proto, aby se pobavil mým okouzleným výrazem.
„Ovšem, vždycky jsem měla slabost pro Taru,“ plácla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Jo, Iz, zase boduješ... nadávala jsem si hned v duchu. Byla jsem sice v hloubi srdce děsnej romantik, ale rozhodně jsem netoužila po tom, aby to zrovna Riel věděl. Jenže když jsem spatřila potutelnej úsměv, kterej se mu znenadání objevil na rtech, pochopila jsem, že teď už mu to nejspíš nevymluvím.
„To já přece vím, Scarlett, a proto jsem ji pro tebe koupil,“ poznamenal nenuceně a vrhnul na mě pohled, kterej si v ničem nezadal s Rhettem Butlerem.
„Jo, dík,“ zchladila jsem ho radši dřív, než se mi ta představa až moc zalíbí. „Takže... komu jsme se sem vloupali?“
Riel udiveně nadzvedl obočí. „Co máš pořád s tím vloupáváním? To je tvůj obvyklej styl a nebo jsi o tom jenom od dětství snila?“
„Jenom se mi to k tobě hodí víc než tenhle palác,“ odsekla jsem rozladěně. Taky by si mohl odpustit svý obvyklý vtípky, když jsem zrovna k smrti unavená. Něžná masáž a dobrý jídlo bylo všechno, co jsem si právě teď přála. Copak to bylo tak moc?
„V tom máš nejspíš pravdu, na podobný snobárny mě fakt neužije. Ale ty by ses tu měla cejtit jako doma, koneckonců je to bejvák tvýho papínka.“