Temnota-řád a pořádek (č.42)

„Ach, můj blázniví příteli!“ zvolal Fonren na Geara, která právě dohlížel na dva viditelně vystrašené vlkodlaky, jak právě odklízejí mrtvolu bývalého vládce. „Co tě to zas napadlo? Od této mladé dámy jsem se doslechl, že chceš nastoupit na trůn. Je to pravda, nebo její vražedné opojení jí tak zatemnilo mysl, že neví co mluví?“ v jeho hlase byl slyšet smích. Nikdy jsem neviděla Fonrena v tak dobrém rozpoložení.
„Už je to tak.“ mluvil k nám Gear aniž by na nás pohlédl a bedlivě sledoval jak vlkodlaci čistí podlahu. Nebyla jsem si jistá z jakého důvodu je sleduje. Ale mohli být jen dva. Zaprvé to tu chtěl mít dokonale čisté a nebo si ještě užíval vzpomínky na to krveprolití. Typovala bych za druhé. „Sám se divím, že jsem takové blbosti schopen.“ konečně se odtrhl pohledem od krve a začal nám věnovat plnou pozornost. „Neovládl jsem se, Fonrene. Stál přímo přede mnou.“ jeho oči nabrali zastřený výraz. „Řekni, odolal bys ty, když ten prevít, jenž ničil vše co dalo naším předkům takové práce, se ti takhle nabízel?“ vrátil se ze vzpomínek a díval se mu přímo do očí. Fonren chvíli mlčel a pohled mu opětoval. Pak se zasmál, zcela nečekaně až jsem se s Bertem lekli.
„Nejspíš ne. Měl jsem štěstí, že jsi tam byl místo mě. Jinak bych musel teď stát na tvém místě a to bych opravdu nerad. Ač jsem línej a sobeckej sebevíc, příliš si vážím svého přítele, jenž se dobrovolně dal na věčný odpočinek, a který pomáhal toto město stavět, abych ho nechal pohltit zkázou.“ opět se zasmál. „Naštěstí jsi to byl ty, komu rupli nervy a proto ti radím to co bych udělal na tvém místě já. Sprav Temnotu co nejrychleji a pak předej vládu někomu jinému, ale raději už bych ji nedával těm zpola lidským bytostem.“
„Pravda, ti se moc dobře neosvědčili. Je v nich příliš mnoho z lidí. Až zde budu hotov přiměju některého z mladších démonů, aby se tu o to staral. Ti mají ještě dost elánu aby je to bavilo.“
„Moje řeč!“ plácl Fonren Geara do zad takovou silou až se zapotácel. „A teď mi pověz jaké budou tvé první kroky. Jsem totiž děsně zvědavej co hodláš dělat.“
„Nejprve budu asi muset promluvit k obyvatelům města a vysvětlit jim, že se situace poněkud změnila. Vlastně bych je už mohl nechat svolat…“ rozhlédla se. „Hej, ty!“ štěkl na jednoho z nedobrovolných uklizečů, který dělal, že neví na koho mluví. „Jo, myslím tebe, tak se tak blbě nerozhlížej.“ uklizeč k nám přistoupil. Udržoval však od Geara, podle něj, bezpečnou vzdálenost.
„Přejete si pane?“ zeptal se přiškrceným chraptivým hlasem a uklonil se.
„Běž zazvonit na zvon. Hodlám mít projev.“ ušklíbl se Gear nad tou vyhlídkou.
„Jistě pane.“ opět se uklonil a pelášil pryč, celý šťastný, že se dostal z jeho přítomnosti. Ani ne za pět minut se na věži centrální budovy třikrát rozezvonil zvon.
„Hm, pojďme se podívat koho jsme ještě nesežrali.“ navrhla Amélie a doslova vytančila z místnosti až za ní její stříbrné vlasy jen vlály. I já jsem se cítila povznesena. Konečně ze mě spadlo to břemeno zkázy, která se všude kolem rozprostírala, ale narozdíl od mé drahé přítelkyně, mě tížily starosti, jenž se teď nad Gearem kupili.

Dívala jsem se na vlkodlaky, upíry, skřety, víly, dokonce i na démony a další stvoření jak se pomalu shromažďují pod schody pokrytími krví a mrtvolami. Sešlo se tu desítky bytostí, ale tento počet byl zoufale nízký na tak velké město, mělo se jich tu sejít tisíce! Rozhlédla jsem se kolem a ve všech tvářích jsem viděla to samé. Hlad, zoufalství a strach. Nebila tu ani jedna živá duše, jenž by na sobě měla čistý šat a v očích téměř šílený hlad. Musela jsem děkovat bohu za to, že jsem polodémonem a ne jedena z nich, neboť bych stála pod těmito schody s nimi, nebo se někde válela v opuštěné ulici, pravděpodobně mrtvá.
Davem se nesl šum a vrhal po nás nejisté pohledy, někteří se opovážili i na nás ukázat, čímž si vysloužili dloubanec od souseda. Na jazyku jsem cítila jejich strach a přiznám se, že mě provokoval k útoku. Gear na tom nebyl o nic lépe, ale uměl se ovládat. Nedal na sobě vidět jak moc touží se na ně vrhnout. Fonren se s něčím takovým neobtěžoval. Oči toužebně upíral do davu a chvíli co chvíli si olízl.
„Kolik si jich zabila?“ naklonila se ke mně Amélie. „Já asi deset. Jsem nechutně přežraná, ale přes to mám na ně pořád chuť.“ šeptala mi do ucha.
„Sedm, ale taky by se do mě jeden nebo dva vlkodlaci vešli. Skřeti mi moc nechutnaj a k tomu z nich necítím tolik strachu.“ odpověděla jsem také šeptem a v duchu se smála Bertovi, který se snažil dělat, že nás neslyší. Znechucený výraz, jenž se mu na okamžik mihl na tváři, ho však usvědčil.
„Jo, jejich srdce jsou stejně slizká jako oni.“ ušklíbla se.
„Ehm.“ odkašlal si Gear aby získal pozornost. Zmlkli jsme a s námi i všichni přítomní. Nastalo hroboví ticho a všechny oči se upírali na Geara. Kdyby teď někdo upustil špendlík, znělo by to jak výstřel z kanónu. „Svolal jsem vás, neboť situace ve městě dosáhla kritického bodu. A proto jsem se rozhodl zakročit.“ přelétl dav tvrdým pohledem, který nenechal nikoho na pochybách, že změny budou radikální. „Ale nejdřív jsem vám nucen oznámit, že váš milovaný vládce Beron je mrtev.“ odmlčel se a davem se opět rozezněl. Nikoho novinka o Beronově smrti nepřekvapila a ani nezarmoutila. Teď se jen hlásili o výhru ti co si na jeho smrt při svolávání vsadili. „Takže…“ Gear nepromluvil nijak hlasitě, ale všichni sklapli, jako by dostali pohlavek. „jelikož jeho vláda neslavila žádný úspěch a ani mágové se neosvědčili, neboť jejich vláda město nikam neposunula, rozhodl jsem odvolat na naše starobylé právo „Zakladatelů“, které každému z démonů dovoluje převzít vládu jakmile dojde k názoru, že o město není dobře staráno.“ bylo srandovní jak všechny ty tváře nabrali nevěřícný a nejistý výraz. Byla to už pěkná řádka let co démoni vládly a ani ti nejstarší pravděpodobně na ty léta nepamatovali. „První co hodlám změnit.“ pravil, když se nabažil jejich pohledů. „bude stravování. Tímto zakazuji jakýkoliv lov! Všechno jídlo budou obstarávat spolehlivé skupiny, které budou k tomuto účelu vybrány. Jakmile tento zákaz někdo poruší, zaplatí životem.“ dav tuto správu přijal v celku klidně. Stejně nebylo co lovit. „Zadruhé, nikdo nebude vstupovat na Zemi a ani na jiný svět, který se nám otevře, bez povolení. Dále ruším zákaz vstupu mágů do města a také od vás vyžaduji aby se všichni co bydlí ve vzdálenějších částech města přestěhovali do centra. Nyní je tu místa víc než dost. Jako poslední chci aby se zítra ve tři dostavili do poradní síně všechny hlavy rodin.“ odmlčel se a přejel je pohrdavým pohledem. „To je vše.“ dodal a obrátil se k nim zády. Fonren, Amélie, já a Bert jsem ho následovali do centrální budovy. Všichni spokojeni s tím co Gear prohlásil.
„Teď už to alespoň nebudu mít daleko, až půjdu na lov.“ zasmál se Fonren, jakmile za Bertem zaklapli dveře a nikdo zvenčí nás nemohl slyšet.
„Jak jsem řekl, Fonrene, nikdo nebude lovit bez povolení!“ štěkl Gear. Fonren sebou trhl.
„Ty ses ale do té role vládce vžil! Od kdy mi ty poroučíš?“ zeptal se Fonren dotčeně. Gear se zarazil. Neboť si právě uvědomil s kým mluví. Nervózně jsem je sledovala.
„Promiň. Nechtěl jsem na tebe takhle vyjet, ale myslel jsem si, že ty mě pochopíš. Koho by jsem si zotročili, kdybychom všechny sežrali?“ snažil se Gear o smír.
„No jo. Vždyť já vím. Jen jsem tě škádlil.“ usmál se Fonren a mě se ulevilo. To by nám chybělo aby se Gear s Fonrenem pohádal. Jestli byl někdo schopen poštvat démony na Geara byl to právě on.