Fantasy world - 18. kapitola

Elrond mlčky naslouchal svojí vnučce recitující nekonečnou baladu o bitvě u Dagorladu, kterou jí přikázal naučit se nazpaměť. Byla to ta nejnudnější báseň, jež kdy slyšel, ale všeobecně se považovala za součást vzdělání každého Elfa či Elfky. Elanor se statečně potýkala s jejími slokami a jen občas na něho upřela prosebný pohled, kterým ho žádala, aby ukončil její utrpení, ale on nepovolil. Chtěl, aby si uvědomila, že svojí neposlušností a umíněností už zašla příliš daleko. Navíc byl zvědavý, jak dlouho to dokáže vydržet, aniž by si aspoň postěžovala. V duchu si přiznal, že to od něho nebylo moc hezké, ale dokonce se vsadil s Erestorem, že nejdéle za měsíc se jeho vnučka vzbouří. Erestor tvrdil, že ne. Že vydrží, jak dlouho bude třeba … Však uvidíme, meldir! pomyslel si vládce Imladris pobaveně.


Elanor se dostala až k poslednímu verši a oddechla si. Konečně! Připadalo jí, že nikdy nic tak nezáživného nečetla a trvalo jí skoro celé dva dny, než se to naučila. Teď s obavami hleděla na svého dědečka, který seděl v čele stolu a beze slova si ji prohlížel. Měla dojem, že ji snad vůbec nevnímá a ani na Erestorově tváři nebyl patrný žádný zájem, ale to ji nijak neuklidnilo. Spíše naopak! Byla si moc dobře vědoma, o co se tu jedná. Jasně jí přece řekl, že pokud nebude spokojený, tak jí nevrátí svobodu ani její věci! Věci by oželela, ale volnost jí už začínala chybět … „Ehm …“ rozpačitě si odkašlala, aby na sebe upozornila.

Elrond si uvědomil, že Elanor už skončila a teď na něho zkoumavě hledí. „Quel (Dobře), tinu en´tinuamin!“ pochválil ji stroze a neuniklo mu, jak se jí oči rozzářily radostí. „Však na přednesu svém bys ještě zapracovati měla!“ dodal, aby trochu zchladil její nadšení. „Manke lle merna, ada ata!“ přikývla poslušně a Elrond se začal obávat o svoji sázku. „A kterak s historií rodu Eldar pokročila jsi?“ otázal se jí a napil se vína z poháru.

Elanor zalétla očima k tmavovlasému rádci, který seděl naproti ní, než odpověděla. „Moc daleko ne, ada ata!“ přiznala zkroušeně. Měla sice tento předmět ráda, ale po několika prvních rozpravách s Erestorem rychle poznala, jaký je rozdíl mezi jejím pojetí znalosti dávných událostí a jeho. Erestor vyžadoval naprosto precizní odpovědi a netoleroval ani sebenepatrnou nepřesnost. „Kterak to možno jest, tinu en´tinuamin?“ dědečkův hlas zněl neosobně, ale přesto měla pocit, že v něm zaslechla náznak nespokojenosti. „Je tam moc jmen a dat, ada ata …“ špitla na svoji obhajobu. „Ale já se snažím, opravdu!“ dodala pro jistotu, aby si snad nemyslel, že to dělá úmyslně.

Erestor jen stěží skryl pousmání nad Elanořinou snahou nepopudit Elronda. Kterak nepodobna děvčeti onomu jsi, jež do pracovny jeho vtrhlo, by účast svoji na výpravě válečné požadovalo! Nicméně, ani na okamžik se nenechal zmýlit její předstíranou pokorou. Bylo mu jasné, kolik námahy jí to muselo dát ... Osvěžujícím jest, tu někoho z rodiny Elrondovy potkati, kdo dle etikety správá se! pomyslel si pobaveně. Ale musel si přiznat, že se už docela těší, až ta stará Elanor bude zpátky. Chyběl mu její oheň …

Elrond se na Elanor zamračil. „V to také doufám, Elanor!“ Ta ihned přikývla. „Ovšemže, ada ata!“ Erestor se rozhodl vstoupit do hovoru. „Pověz nám, kde s látkou svojí učební skončila jsi!“ vyzval ji klidně.

„Já …“ Elanor se nepohodlně zavrtěla na židli. Jak jim mám říct, že jsem ještě ani pořádně nezačala?! „ … u porážky Saurona!“ vyhrkla první jméno, které jí přišlo na mysl. „Tedy události, jež korunovaci otce tvého králem gondorským předcházely, popiš nám!“ dožadoval se Elrond nekompromisně. Elanor se zaradovala. Tohle naštěstí znala, protože o tom doma často mluvili. Nedokázala spočítat, kolik večerů strávila u krbu a poslouchala, jak tatínek vzpomíná na doby, kdy ještě nebyl králem, ale jen obyčejným hraničářem …

Oba elfští lordi se zájmem naslouchali jejímu líčení. Byli překvapeni, jak poutavě vyprávěla a dokonce i Erestor byl spokojen. Sice jí vytkl některé drobné nepřesnosti, když skončila, ale v podstatě neměl žádných větších výhrad. Elrond pak svoji nučku poslal zpět do jejích pokojů a tázavě se zadíval na svého přítele. „Domnívám se, že ona události tyto od rodičů svých zná, nikoliv z knih, jež jí zapůjčil jsi!“ Erestor přikývl. „Toť i názorem mým jest, meldir! Však rád jsem, že ona o nich hovořiti schopna byla … zvláště o Legolasovi, po tom čehož jí učinil!“ Elrond pokýval hlavou. „Vskutku zdá se, že i duše její již zhojena jest!“ Ještě dlouho do noci spolu hovořili, než i oni odešli do svých komnat, aby si odpočinuli po dni plném náročné práce.

Aredhel se s úlevou natáhla do mechu a v duchu žádala Lóriena, pána nad spánkem a sny, ať ji tuto noc přijme do své říše. Byli na cestě už několik dní a ona toho všeho měla plné zuby. Celé tělo ji bolelo, hlavně jedna jeho část, a byla k smrti unavená, ale odpočinek se nedostavoval. Místo něho ležela zabalená do své deky, zírala na oblohu posetou hvězdami a s obavami naslouchala okolním zvukům, které ji děsily. Lord Glorfindel jí sice řekl, že skrz stráže se nikdo a nic nedostane, ale ona mu tak docela nevěřila. „Aredhel …“ ozval se blízko ní ze tmy známý hlas a ona sebou polekaně trhla. „Mne obávati nemusíš se, děvče!“ posadil se vedle ní a něžně jí odhrnul pramen vlasů, který jí spadl do obličeje. Toto neskutečně jemné gesto ji dojalo. „Mankoi, Elrohir? Proč toho jen učinil jsi?“ zašeptala zoufale.

Elrohir ihned pochopil, co má na mysli. „Vím, že nejspíše mi věřiti nebudeš, však já ničehož s tímto společného nemám, Aredhel! Pro mne překvapením stejným jako pro tebe tohoto bylo!!“ odpověděl po pravdě. Když mu Thranduil sdělil, proč s nimi Aredhel posílá, tak si připadal nesmírně trapně, ale věděl, že královu rozhodnutí není radno se protivit. Navíc, jedna jeho část toto rozhodnutí uvítala! Och, Valar, čehož jen to zač jsem? Ubožák pouhý, jenž náklonnost ženy nijak získati neumí si! pomyslel si hořce. Kterak příjemnou cesta tato za okolností jiných býti by mohla …

Aredhel jeho směšný pokus o omluvu rozlítil. Kdyby si aspoň stál za svým, když už toho dosáhl! „Vskutku?!“ prohodila k němu chladně. „Pak tedy faktu toho dovedně velmi skrýval jsi! Nicméně, uvítala bych, že alespoň do paláce otce svého počkáš, než odměny své vybereš si!!“ Otočila se na druhý bok a přitáhla si pevněji přikrývku k tělu.

Elrohir na ni bezradně hleděl a nevěděl, co říct. Nejraději by ji popadl do náruče a mocně s ní zatřásl, aby se vzpamatovala! Chápal, že ho musí nenávidět. Na jejím místě by se choval stejně. Avšak uráželo ho, že si o něm myslí, že by si ji vzal proti její vůli! Cožpak tak málo mne znáš? Bolelo ho vídat ji každý večer vyčerpanou a proklínal Thranduila za to, že ji k tomu donutil. Jak rád by o ni pečoval! Jak rád by se postaral o jejího koně i ostatní věci, jen aby si ona sama mohla řádně odpočinout, ale po prvním večeru, kdy ho rázně odmítla, si netroufal nabízet jí svoji pomoc znovu. Raději se zase zvedl a vrátil se k ohni, kde vystřídal hlídkujícího vojáka. Ten byl překvapen, ale nijak neprotestoval. Koneckonců, nikdy nebylo dobré přít se s Elrondovými syny! Zvláště, když bylo naprosto jasné, že starší z nich rozhodně nemá náladu na žerty …

Artanis si rukou podpírala bradu a zasněně se usmívala. Seděla v jednom ze zahradních altánků a představovala si, jaké to bude, až se Elladan konečně vrátí … „Artanis!“ hlasité zavolání ji vrátilo zpět do reality. „Čehož tu tak sama činíš?“ matka stála mezi dveřmi a podezíravě ji pozorovala. „Jen odpočívám …“ odpověděla jí s lehce uzardělou tváří a rychle vyskočila na nohy, aby se vrátila zpět do paláce, ale matka ji zarazila. „Tinuamin (Dcero má), cožpak myslíš si, že nevím, o kom tu přemýšlíš?“ přistoupila k ní a vzala ji za ruku. „Jak věřiti můžeš, že city jeho pravdivé jsou? Že jen s tebou nepohrává si?“ „Věřím mu, naneth (matko)!“ odsekla Artanis a prudce se jí vytrhla. Starší Elfka se zamračila. „Raději bych, kdybys pozornost svoji komusi jinému věnovala! Cožpak nevidíš, kterak Lindir tobě zalíbiti snaží se?!“ Artanis se zhluboka nadechla. Byla si jeho zájmu vědoma a kdyby nemilovala Elladana, tak by jí nejspíše i lichotil, ale co se jí týkalo, tak se žádný z imladrijských mužů nevyrovnal mladšímu synovi jejího vládce! „O pozornostech jeho vím, však přijimouti jich nehodlám! Nyní omluv mne, neb ještě práci jakousi mám!“ s těmito slovy se na matku omluvně usmála a rychle se vydala zpět do kuchyně.

Elanor se neklidně převalovala na lůžku a snažila se najít pohodlnější polohu, ale stále se jí nedařilo usnout. Trápilo ji, že neměla žádné zprávy z Mirkwoodu. V myšlenkách se jí objevoval jistý světlovlasý Elf … Bála se, že se mu něco stalo … Věděla sice, že to není moc pravděpodobné, ale nedokázala si pomoci. Zlobila se proto sama na sebe, neboť jí přišlo, že by se spíš měla zajímat o osud svých strýců, hlavně Elrohira, než o kapitána, kterému nestála ani za rozloučení … V očích ji začaly pálit slzy. Styděla se za svoji slabost a nenáviděla se za ni, nicméně bylo nad její síly se ovládnout. Prosím, ať se mu … jim … nic nestane! Valar, prosím vás, nedopusťte to! Bylo to poprvé, co se na ně ve svých modlitbách obrátila. Doposud se vždy dovolávala pomoci lidských bohů, ale vzhledem k tomu, že ji nikdy nevyslyšeli, se rozhodla zkusit něco jiného.

Seděla na břehu malé horské tůně, pročesávala si své dlouhé černé vlasy a zamyšleně pozorovala tu dívku. Nechápala, jak k němu může chovat takové city. Cožpak neví, kterak krutým a nemilosrdným jest?! Jak jen milovati ho může?! Nejraději by jí ukázala, jaké monstrum je její milovaný, ale dobře věděla, že pokud by se pokusila plést Lórienovi do díla, tak by ho to vůbec nepotěšilo a ona rozhodně nechtěla tohoto mocného Valu rozzlobit! Tobě tohoto vyjeviti nemohu, však jemu život jeho znepříjemniti mohu!! pomyslela si škodolibě a její rty se zvlnily v krutém úsměvu. Nedovolím, bys štěstí svého v náručím jejím nalezl, lorde Zlatého květu! Toho nikdy nestane se!!

Aredhel se smíšenými pocity hleděla do dálky, kde se proti zapadajícímu slunci rýsovala silueta imladrijského paláce. Čehož zde mne asi čeká? pomyslela si a bezděky se zadívala na Elrohirova široká záda. Co když … prudce potřásla hlavou, aby tu myšlenku zapudila. Ale ta se stále vracela. Co když rozhodne se, že královy nabídky přec jen využije?! Už si nedokázala déle lhát. Elrohir prokázal jejímu vládci jistou službu a ona byla jeho odměnou! Cítila, jak se jí do očí derou slzy bezmocného vzteku a … lítosti. To ji překvapilo. Proč čehosi litovati měla bych?! ptala se sama sebe zmateně. Že lásku svoji mu dáti nemůžeš, když jeho již jsi! odpověděl její vnitřní hlas nemilosrdně. To zabolelo, ale byla to pravda. V hloubi duše si byla nucena přiznat, že toho tmavovlasého lorda miluje. Neměla ani ponětí, kdy se tak stalo, ale už to nemohla déle popírat. Pokaždé, když na ni pohlédl, nebo se jí dotkl, se jí rozbušilo srdce a byla podivně slabá v kolenou. Chtěla ho nenávidět, ale nešlo to. Zvláště ne od té chvíle, co k ní v noci přišel, aby si s ní promluvil. Teď hořce litovala, že ho svými příkrými slovy odehnala. Od té doby se k ní už nikdy osobně nepřiblížil, ale přesto se o ni staral. Dobře věděla, že místo sebe posílá svého bratra, občas dokonce i lorda Glorfindela nebo někoho z vojáků, aby se přesvědčili, že má všechno, co potřebuje … Tedy v mezích možností! Jak ráda by se mu nyní omluvila, ale neodvažovala se ho oslovit. Jistě by ji odmítl …

Lord Elrond pozvedl oči od listiny, kterou pečlivě studoval, a upřel je na Lindira, který bez zaklepání vstoupil do jeho pracovny. „Heruamin, před okamžikem zprávu obdržel jsem, že vojsko naše již na dohled paláce jest!“ Elrond mu poděkoval pokývnutím hlavy. „Hned na nádvoří přijdu! Zatím vše k přivítání jejich připravte!“ Lindir bez otálení spěchal splnit jeho pokyny ...

Elanor přestala psát, když na chodbě zaslechla čísi spěšné kroky, které se zastavily u pracovny jejího dědečka. Najednou ji přepadla zvědavost, odložila pero a po špičkách přistoupila ke spojovacím dveřím. Musela se kousnout do rtu, aby zadržela radostný výkřik. Už jsou tady! Konečně!! Na víc nečekala a rozběhla se na nádvoří … „Elanor!“ Zarazila se a rozpačitě se otočila tváří ke svému dědečkovi, který stál jen pár metrů od ní a zlověstně se mračil. „Nepamatuji se, že tobě bych knihovnu opustiti dovolil, tinu en´tinuamin! A pochybuji, že Erestor čehosi podobného též tobě dovolil!“ Elanor před svým duševním zrakem viděla, jak se její svoboda vzdaluje … „Amin hiraetha, ada ata!“ začala opatrně, protože se domnívala, že touto frází nemůže nic pokazit. „Ale zaslechla jsem, jak ti Lindir hlásí, že naši už jsou tady a … zapomněla jsem, že nikam sama nesmím …“ provinile sklonila hlavu.

Elrond zpytavě hleděl na svoji vnučku. Bylo mu jasné, že svoji zkroušenost jen předstírá. Věděl, že by ji v duchu trestu, jenž jí udělil a podle kterého se k ní poslední dobou choval, měl okamžitě poslat do jejích pokojů, ale všechno v něm se proti tomu vzpíralo. Neměl to srdce nechat ji zavřenou v paláci, když z ní přímo čišela radost, že se opět shledá se svými milovanými … Trvalo mu jen pár sekund, než se rozhodl. „Tula sinome (Pojď sem), tinu en´tinuamin!“

Elanor k němu váhavě přistoupila a tázavě mu hleděla do tváře. Obávala se, že jí nařídí, ať se ihned vrátí do knihovny nebo dokonce do jejích komnat … O to větší byl její šok, když ji popadl, zručně přehnul přes koleno a vzápětí na její pozadí dopadlo několik citelných plesknutí. Než si to celé stačila pořádně uvědomit, tak zase stála na nohou. „Však ode mne hnouti neopovažuj se!“ s těmito slovy jí nabídl rámě a ona se do něho mechanicky zavěsila. Poslušně kráčela po jeho boku a zvolna ji zaplavovalo poznání, že před malým okamžikem od něho dostala výprask …

Glorfindel seskočil na zem, očima přelétl zástup čekajících Elfů a Elfek a srdce se mu zatetelilo blahem, když mezi nimi zahlédl i Elanor. Ale připadala mu nějaká zamlklá a co chvíli se vyjeveně ohlížela po Elrondovi, který si ale nijak nevšímal. Čehož mezi nimi stalo se? Nepochyboval o tom, že to má nějakou souvislost s jejím útěkem … Jeho pozornost však přitáhl Elladan, který se ladně sesmekl ze sedla a pružným krokem se vydal k Artanis, která stála v hloučku dívek z kuchyně. Pevně ji sevřel v náručí a začal líbat …

Nad nádvořím zavládlo ohromené ticho a všichni nevěřícně upírali oči na líbající se dvojici. Bylo to o to nečekanější, že podobně nevázané chování všichni přisuzovali Elrohirovi, který stále ještě seděl na koni a podivně se na ně šklebil. Tedy pokud se bratři nerozhodli pro nějakou taškařici na uvítanou a nevyměnili si role … Tato myšlenka se rychle usídlila v myslích všech přítomných a oni zmateně těkali očima mezi oběma syny svého vládce.

Elladan ani Artanis nic z toho nevnímali. Objímali se a hladově zkoumali ústa toho druhého. Nakonec to byl Elladan, kdo jejich polibek přerušil a láskyplně vzal Artanisinu tvář do dlaní. „Lirimaer (Milovaná) …“ znovu ji políbil. Tentokrát však mnohem decentněji. „Ponětí nemáš, kterak tebe postrádal jsem …“ Artanis mu ovinula ruce kolem krku a přitiskla se k němu, jako by se bála, že jí zase někam odjede. „Amin mela lle (Miluji tebe), melamin …“ zašeptala, než skryla obličej na jeho hrudi, protože nechtěla, aby viděl, že pláče. Elladan ji k sobě bez váhání přimáčkl a vtiskl jí do vlasů další něžný polibek. „Uuma nalla (Neplakej), lirimaer …“ Jeho utěšování na ni mělo zcela opačný účinek. Rozplakala se naplno a nebyla k utišení …

Její Elladan se vrátil! A zůstane už navěky s ní! Pryč byla ta hrozná nejistota, která ji sžírala ty poslední měsíce … Zapomenuty byly probděné noci, kdy s tvářemi zmáčenými slanou vodou prosila Valar, ať ho ochraňují … Je zpátky … zpátky u ní … a jí bylo úplně jedno, co si o jejím chování pomyslí ostatní a její matka. Milovala ho a chtěla, aby to všichni věděli …

Glorfindel došel k Elrondovi a stiskl mu pravici ve válečnickém pozdravu. „Zdá se, že Elladan momentálně zaneprázdněn jest!“ sdělil mu celkem zbytečně a vysloužil si za to Elrondův vyčítavý pohled. „Tohoto vskutku takto zdáti by se mohlo!“ odvětil vládce Imladris suše a gestem k sobě přivolal svého staršího syna, aby se s ním také pozdravil. Silně ho objal, pak ho od sebe odstrčil na délku paže a pozorně si ho prohlédl. „Kterak cítíš se, nin-ion (synu můj)?“ otázal se ho starostlivě. Připadal mu nějak přepadlý a v jeho očích chyběla obvyklá rozpustilost. Elrohir se však k jeho úlevě pousmál. „Amin naa tereva (V pořádku jsem), Ada! Uuma della (Starostí si nedělej)!“ Elrohir se pak obrátil k Elanor a rozpřáhl náruč. „Ty mne nepřivítáš, tinu en´seler´amin?“ vyzval ji naoko uraženě.

Elanor na víc nečekala a vrhla se svému strýcovi do náruče. „Toror en´ataraamin …“ Radši bych objímala někoho jiného … blesklo jí hlavou, ale hned se za to zastyděla. Copak jsem opravdu tak sobecká?!

Glorfindel trochu závistivě sledoval, jak se Elrohir vítá se svojí neteří. Docela rád s tebou měnil bych, pen-neth! To ale nebylo možné! Raději se otočil a šel pomoci Aredhel sesednout. Ta se na něho vděčně usmála, ale nepřestávala se s obavami rozhlížet kolem sebe. „Aredhel, nikdo tobě zde neublíží!“ snažil se ji uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Strach z jejích očí nezmizel a ještě navíc se k němu přidal růměnec, který zbarvil její líčka. Mlčky ji vzal za ruku a přivedl k Elrondovi. „Dovol, bych tobě Aredhel představil. Ona léčitelkou, která o Elrohira pečovala, jest a král Thranduil s námi ji poslal, kdyby stav syna tvého během cesty zhoršil se!“

Elrond jen pozvedl obočí. K čemu tohoto bylo? Elrohir se zdál být úplně v pořádku a Elladan byl jistě mnohem zkušenější než tato dívka. „Vítej v Imladris, Aredhel! Rád tobě za starostlivost o syna mého poděkoval bych!“ přátelsky se usmál na plavovlasou Elfku, která, jak mu připadalo, by byla nejraději co nejdál odsud. „To ničehož nebylo, heruamin!“ odpověděla tichým hlasem a uctivě se mu poklonila.

„Aredhel …“ Elanor se neubránila radostnému výkřiku, rychle se vysmekla svému strýci a spěchala přivítat svoji kamarádku. „Elanor …“ i Aredhel vykřikla radostí. Rozhodně neočekávala, že se s ní setká tak brzy po svém příjezdu. Obě děvčata se nadšeně objala a mluvila jedna přes druhou, takže okolostojící muži jim skoro vůbec nerozuměli …

Elrond užasle sledoval svoji vnučku. Takto ji neznal! „Co k tomuto říci, meldir? Známo mi jest, že ony přítelkyně dobré jsou …“ podal mu Glorfindel stručné vysvětlení. Vládce Imladris chápavě přikývl. Byl překvapen, že Elanor někoho takového má, protože mu přišlo, že společnost ostatních dívek moc nevyhledávala. Nicméně se rozhodl jejich vítání přerušit, neboť na to nyní nebylo ani vhodné místo ani čas. „Ehm … tinu en´tinuamin, proč přítelkyni svou do pokojů hostinských nezavedeš? Ona jistě znavena jest a ráda sobě odpočine!“ navrhl Elanor laskavě. „Manke lle merna (Jak si přeješ), ada ata!“ Elanor vzala Aredhel podpaží a zavedla ji do paláce. Elrond si všiml, jakým zvláštním pohledem je Elrohir provázel. Mísil se v něm smutek a starost … Čehož jen tu děje se? Tázavě pohlédl na Glorfindela, ale ten jen potřásl hlavou.

Artanis se mezitím uklidnila natolik, že se odvážila vzhlédnout k Elladanovi, který ji stále ještě držel v náručí. „Amin hiraetha, melamin! Toto chvíle štěstí měla by býti a já takto ji kaziti neměla bych …“ začala se zkroušeně omlouvat, ale on ji přerušil polibkem na rty. „Artanis … lirimaer … neomlouvej se! Potěšen jsem, že ráda tak mne vidíš … Již obával jsem se, žes na mne zapomněla!“ Artanis se prudce nadechla. „Elladane, jak čehosi takového mysleti …“ zarazila se a pozorně se na něj zadívala. Neušly jí veselé jiskřičky v jeho oříškových očích. Tak ty mne škádliti chceš? Však tohoto tobě nedaruji! „Nedal bys spíše činům před slovy přednost?“ vyzývavě si přejela jazykem po spodním rtu.

Elladanovi okamžitě vyschlo v krku a ztěžka polkl. Málem už zapomněl, že Artanis není právě tím nejlepším příkladem poslušné a pokorné dívky. „Lirimaer …“ pak se ale vzpamatoval a rázně ji k sobě přitiskl „Tím jista si buď! Odloučení našeho mi vynahraditi budeš museti!“ zavrčel temně a znovu se vášnivě zmocnil jejích úst. Přestal teprve, když cítil, jak se Artanis podlamují kolena. „A výmluv tvých žádných nepřijímám!“ dodal přísně, aby ji snad nenapadlo mu nějak odporovat. „Manke lle merna, heruamin!“ vydechla Artanis zadýchaně. „Quel (Dobrá)!“ pochválil ji a odvedl k verandě, kde je už netrpělivě očekávali jeho nejbližší.

Elrond sledoval, jak se k nim blíží jeho mladší syn ve společnosti Artanis, která byla celá nesvá. Dozajista neočekávala, že oficiální část jejího zasnoubení proběhne takto veřejně! „Dosti jest, že také na nás vzpomněli jste si!“ přivítal dvojici lehce káravě a Artanis znejistěla ještě víc, zatímco Elladan se nenechal vyvést z míry a nonšalantně se na něho usmál. „Ada, dovol, bych tobě Artanis představil! Dívku, jež paní srdce mého stala se a taktéž ženou mojí bude!“ oznámil jeho mladší syn zvučně a Elrond zaznamenal, jak se někdo v davu ostře nadechl. Hádal, že to byla Fíriel a na okamžik zadoufal, že by třeba mohla omdlít, ale její vysoký hlas, který se vzápětí ozval, mu potvrdil, že tato naděje byla marná. „Heruamin, protestovati musím! Takto přec o svolení k sňatku nežádá se!“

Artanis v duchu prosila Valar, ať na její matku sešlou ztrátu hlasu, neboť se bála, že všechno zkazí a s obavami pohlédla na Elladana, který se na ni na oplátku zašklebil. „Uuma della (Neboj se), lirimaer!“ zašeptal jí do ucha, než ji tam nechal stát a pomalu se vydal k její matce, která si ho nevraživě měřila.

Elrohir se bezděky napjal, když se jeho bratr přiblížil k té ženské a prsty mechanicky sevřel rukojeť meče. V témže okamžiku na rameni ucítil čísi ruku. „Klid zachovej, pen-neth! Bratr tvůj pouze o ruku vyvolené své žádati jde, nikoliv do boje!“ pronesl k němu Glorfindel pobaveně. Napětí v Elrohirově tělo polevilo, ale stejně byl stále připravený vrhnout se svému bratru na pomoc, kdyby bylo potřeba …

Elladan si byl vědom, že všichni na něho zvědavě upírají oči. S hlavou hrdě vztyčenou došel až k hnědovlasé Elfce a dvorně před ni poklekl na jedno koleno. „Rád tebe o ruku dcery tvojí požádal bych, Fíriel! Na čest svoji slibuji, že o ni pečovati budu! Taktéž láska má jen ji jediné z žen všech patřiti bude! A jen ji jedinou v úctě své navěky chovati budu …“

Artanis okouzleně poslouchala jeho slova. Ani ve svých nejodvážnějších snech nedoufala, že je z jeho úst někdy uslyší! Elladan byl vždy spíše mužem činu, aspoň co se tohoto týkalo. Věděla z jeho chování, že ji vroucně miluje, ale jen málokdy jí vyznával lásku …

Fíriel pozorně naslouchala tomu, co jí Elladan říkal. Byla by však raději, kdyby si Artanis vybrala někoho jiného než jednoho ze synů lorda Elronda. Nechtěla, aby se její dcera stala loutkou ve hře mocných, ale jak se zdálo, tak teď neměla na vybranou. Artanis očividně Elladana milovala a ten k ní také choval podobné city. Navíc, tady přede všemi nemohla jeho žádost dost dobře odmítnout. A vypadalo to, že Artanis už její souhlas ani nepotřebuje. „Nuže? Jakou odpověď mi tedy dáš, Fíriel?“ Mladý elfský lord skončil a okolostojící Elfové se pro změnu zadívali na ni. Povzdechla si. „Pokud to i přáním dcery mé jest, tedy se sňatkem tímto souhlasím!“ pronesla bez nadšení. „Nicméně …“ zbytek její odpovědi zanikl v jásotu přihlížejících, neboť jakmile Elladan dostal požadovanou odpověď, vstal a otočil se k Artanis, která se k němu ihned rozběhla. Chytil ji do náruče, bez námahy zvedl vysoko do vzduchu a několikrát se s ní zatočil, až za nimi vlály její dlouhé vlasy …

Elrond se marně pokoušel překřičet hluk, který panoval kolem. Nakonec se rezignovaně obrátil k Erestorovi, který doposud jen mlčky přihlížel. „Myslím, že s přípravami svatebními co nejdříve bychom začíti měli, meldir!“ Tmavovlasý rádce souhlasně kývl. „O toto postarám se, meldir! Však nejprve rád se syny tvými přivítal bych se! Ačkoliv řekl bych, že ni jeden z nich na toto nyní pomyšlení nemá!“ pobaveně se usmál na svého přítele a vládce. „Tohoto vskutku tak jest!“ Glorfindel se připojil ke svým přátelům a, stejně jako oni, s potěšením sledoval před nimi se odehrávající scénu.

Elladan konečně postavil svoji snoubenku na zem a oba přijímali gratulace svých přátel, kteří se k nim hrnuli ze všech stran. V čele samozřejmě s Elrohirem, který si, podle Artanisina růměnce soudě, jistě nenechal ujít příležitost k dobře míněným leč dozajista peprným poznámkám … Elrondovi jí bylo na chvíli líto, ale pak si řekl, že když se uvolila vzít si jeho syna, tak si jistě dokáže poradit i s jeho bratrem a zřejmě se tak podle Elrohirova zaraženého výrazu a nadšeného řehotu ostatních právě stalo …

Elrond nevěřícně potřásl hlavou a pohlédl na své přátele. „Zdá se, že nás již zde netřeba jest! Dovnitř tedy pojďme a mladé tu nechme, by dle vkusu svého bavili se! A kdos ve věku tvém jistě odpočinku řádného přivítá, meldir!“ s předstíraným soucitem položil ruku na Glorfindelovo rameno. Ten se jen vesele uchechtl. „Jistěže, meldir! Jak šťasten jsem, že vládce můj sám ze zkušenosti vlastní nejlépe ví, kterak Elf postarší po cestě dlouhé unaven cítí se …“ Erestor se hlasitě rozesmál a přidal se ke zlatovlasému kapitánovi a tmavovlasému lordovi. „Pojďme již, sic oba vyčerpáni k zemi padnete!“ neodpustil si drobné rýpnutí do Elronda, protože dobře věděl, že jeho přítel toho moc v posledních měsících kvůli starostem nenaspal. On sám na tom byl podobně! Ani jeden z nich nebyl schopen pořádně odpočívat, když jejich blízcí byli pryč z Imladris. Zvláště, když se jednalo o válečnou výpravu!

Elanor vedla svoji kamarádku chodba imladrijského paláce a mezi řečí jí ukazovala, kde co je. Aredhel ale věnovala jejímu výkladu jen malou pozornost, protože jediné, na co v tuto chvíli dokázala myslet, byla koupel a postel. Elanor si nedostatku jejího soustředění brzy všimla a zamířila do hostinských pokojů. Dovedla ji shodou náhod do stejných, které sama obývala po svém příchodu do Imladris. „Udělej si pohodlí a trochu si odpočiň!“ vybídla světlovlásku v ložnici. „Já zatím seženu někoho, kdo ti přichystá koupel a taky ti sem donesu nějaké jídlo a něco na převlečení …“ Aredhel se unaveně posadila na pohovku. „Toho od tebe milé velmi jest, však pouze trocha vody teplé mi stačiti bude, bych prach ten nejhorší ze sebe smyla a šatů vlastních přivezla jsem si. Starostí se mnou si tedy nedělej …“ slabě se na Elanor usmála. „Ale něco bys měla sníst … určitě bych pro tebe našla nějakou pečeni a koláč … nebo aspoň trochu horké polévky, co říkáš?“ Elanor na ni prosebně upírala oči. Tolik jí chtěla vynahradit její péči a starostlivost! Aredhel pochopila, že nemá cenu se s Elanor přít. „Ta jistě k chuti mne přišla by! Diola lle, Elanor!“ Rudovláska radostně přikývla a vyběhla na chodbu, kde cestou do kuchyně požádala jednu ze služebných, aby donesla Aredhel horkou vodu, mýdlo a nějaké ručníky. Když se vrátila, našla svoji kamarádku ležet v šatech na nerozestlaném lůžku. Opatrně postavila tác s jídlem na stolek u krbu a zamyslela se. Aredhel by opravdu měla něco sníst, ale nechtěla ji kvůli tomu rušit z tolik potřebného odpočinku … A koneckonců, jídlo jí může donést i později, ne? Otevřenými dveřmi vstoupila černovlasá Elfka nesoucí plechové umyvadlo, ze kterého se kouřilo. Elanor si dala prst na ústa a volnou rukou ukázala na spící Aredhel. Elfka pochopila a po špičkách vyšla z ložnice i se svým nákladem. Elanor ji potichu následovala a rozběhla se do východního křídla, kde ve svých komnatách popadla svoji přikrývku a rychle se s ní vracela k Aredhel. Starostlivě ji přikryla a pak rozdělala oheň, aby jí bylo teplo. „Quel kaima (Spi dobře), Aredhel!“ zašeptala, než zase opustila její pokoje.

Elladan, Elrohir a Artanis se konečně vymanili z hloučku rozjásaných Elfů a i oni zamířili do paláce. Elladan majetnicky držel Artanis kolem ramen, když prošli hlavními dveřmi dovnitř. Artanis se vyprostila z jeho objetí. „Čehož děje se, lirimaer?“ zeptal se Elladan překvapeně, neboť nechápal, proč se mu vytrhla. „Přec nehodí se, bych rovnou do křídla vašeho rodinného vstoupila! Navíc, lord Elrond nám k sňatku našemu ještě požehnání svého nedal …“ dodala tiše. Elladan se nadechl k odpovědi, ale jeho bratr byl rychlejší. Elrohir uchopil Artanis za ramena a zadíval se jí upřeně do očí. „Předpokládal bych, že děvče, jež bratr můj za nastávající svojí si vyvolí, více jistoty v sobě míti bude!“ Artanis zalapala po dechu. „Proč takto pohrdavě se mnou hovoříš?! Což nechápeš, že tohoto pro mne snadného není?! Jak věděti mám, že lord Elrond souhlasí?!“ odsekla mu ostře a rázně setřásla jeho dlaně ze svých ramen. Elrohir se pousmál. „Ty přec tedy ohně v sobě máš! Dobře zvolil jsi, gwenneth! Věz tedy, že pokud otec náš nesouhlasil by, tak jistě již najevo by toho dal! A jista buď si, že v případě takovémto, bratr můj zcela jistě vůli svoji s jeho změřil by!“

Artanis zalétla pohledem k Elladanovi, který stál opodál s pažema zkříženýma přes hruď a mlčky je pozoroval. Najednou si připadala jako hlupák. „Amin hiraetha, melamin!“ popošla ke svému snoubenci a jemně ho pohladila po předloktí. „Slibuji tobě, že již váhati nebudu! Amin vesta (Přísahám)!“ Dlouhou dobu na ni bez hnutí hleděl. „Miqula amin (Polib mne)!“ vyzval ji nakonec zastřeně. Neváhala ani vteřinu a více než ochotně mu vyhověla. Poslední, co si uvědomovala, bylo, že sjel rukama na její zadeček a bez okolků ji k sobě přimáčkl. To, že ji vzápětí vzal do náruče a nesl do svého pokoje, již nevnímala …

Glorfindel si s úlevou svlékl zaprášené šaty a s potěšením se ponořil do příjemně teplé lázně, kterou mu sloužící připravili. Taková lahoda! Teprv při návratu z cesty daleké jeden náruč domova a pohodlí jeho ocení … Opřel si hlavu o okraj vany, labužnicky přivřel oči a nechal vonné oleje, aby uvolnily jeho napjaté svaly … Klid a mír pozvolna prostupovaly jeho tělem a on nechal svoji mysl toulat se po snových krajinách …

Slunce svým hřejivým světlem zalévalo lesní mýtinu, uprostřed které seděl Glorfindel na kostkované dece a s něžným úsměvem sledoval Elanor, jež k němu přicházela a v rukou nesla proutěný piknikový koš. Její drobnou postavu halily bělostné šaty z nějakého takřka poloprůsvitného materiálu ozdobené světle modrou krajkou … vlasy si nechala rozpuštěné a padaly jí až k pasu … Vypadala jako víla z dávných pověstí a on povstal, aby ji přivítal … Vesele mu zamávala … Najednou sebou ale trhla a zhroutila se k zemi … Glorfindel s hrůzou hleděl na opeřený konec šípu, který jí trčel z prsou … „Elanor!!!“ přispěchal k ní, poklekl vedle ní a jemně vzal její tvář do dlaní. Elanor otevřela oči a vyčítavě se na něho podívala. „Mankoi (Proč), Glorfindel?“ z úst jí vytékal tenounký pramínek krve, který brzy zkropil rudými krůpějemi živůtek jejích šatů …

Zlatovlasý kapitán se prudce posadil, až voda vyšplíchla na podlahu. Dech měl zrychlený a zděšeně se rozhlížel kolem sebe. Jeho zrak padl na zrcadlo, na jehož lesklém povrchu se začal objevovat známý bledý obličej orámovaný černými kadeřemi, které z čela přidržovala stříbrná safíry posázená čelenka, jež jí věnoval k jejich zásnubám. „Nezapomeň, čehož tobě jsem řekla!“ její slova byla chladná jako led a on měl pocit, že mu ho vrazila hluboko do srdce. „Života jejího škoda byla by …“ s touto jasnou hrozbou zmizela.

Aredhel probralo z reverie tiché zaklepání na dveře. Rychle odhodila pokrývku a vstala. „Tula e´ (Vstupte)!“ vyzvala tiše svého neznámého návštěvníka. K jejímu údivu vstoupil Elrohir. Ale vypadal úplně jinak, než jak ho znala. Ten tam byl ten zraněný voják, kterému se pokoušela vnutit svoji vůli. Před ní stál vysoce postavený elfský lord. Měl na sobě černé nohavice, sněhobílou košili a přes ni smaragdově zelenou vestu bez rukávů s jednoduchou avšak velmi elegantní zlatou výšivkou. Tu tvořilo několik vzájemně propojených hvězd. Celek doplňoval černý kožený opasek a polovysoké boty téže barvy. To jí bolestně připomnělo, že ona sama má zmačkané a ne právě nejčistější šaty! Bezděky si přejela dlaní po sukni, aby ji trochu uhladila, ale bylo jí jasné, jak marné musí být její počínání. „Quel undome (Dobrého večera), heruamin!“ pozdravila ho uctivě. „Čehož vás sem přivádí?“ na okamžik ji napadlo, že řekne, že ji chtěl vidět … „Jen zvěděti chtěl jsem, zda o tebe dobře postaráno jest!“ Kterak chladně hlas tvůj zní! „Aha …“ hlesla zklamaně, ale hned se vzchopila. „Toho vskutku jest, heruamin! Elanor … lady Elanor …“ opravila se vzápětí. „ … laskavou ku mne velmi byla!“ Elrohir přikývl. „Nic jiného od neteře své ni neočekával jsem!“ pronesl pyšně. Jako bys sám na výchově její zásluh měl! blesklo Aredhel hlavou, ale kdo ví, jak to tu vlastně chodí … „Ona srdce laskavé má … Však nikde věcí tvých zde nevidím … Ihned jich tobě přinésti nechám!“ lehce se jí uklonil a opustil její ložnici. Aredhel za ním hleděla se slzami na krajíčku. „Proč jen mne takto zkoušíte?!“ zašeptala s tváří vyčítavě upřenou k nebesům. „Cožpak též práva na štěstí své nemám?!“ Dobře ale věděla, že tentokrát si za to mohla sama. V duchu se vrátila ke dni, kdy si ji král Thranduil k sobě povolal …

Aredhel zaklepala na těžké dubové dveře vedoucí do královy soukromé pracovny. Neměla ani to nejmenší ponětí, co by po ní mohl chtít. Jediné, co ji napadalo, bylo její manželství s Ecthelionem … Já však dobrovolně za chotě svého ho nepojala! Zbývalo jí jen doufat, že jí to král uvěří! Po vyzvání vešla dovnitř a hluboce se poklonila svému vládci. Očekávala, že ji nechá stát před svým stolem jako nějakou provinilou dívku, ale on ji k jejímu překvapení vyzval, ať se posadí. Poslechla, avšak nepřestávala se na něho nejistě dívat. „Pověz mi, zda citů nějakých ku staršímu synovi lorda Elronda chováš“ zeptal se jí, jako by se nechumelilo. Cítila, jak rudne. „Já … nikoliv …“ Ale on ji ostře přerušil. „Lháti se mi neopovažuj!“ zahřměl a ona se instinktivně přikrčila. „Nuže?!“ Aredhel upírala oči na desku stolu, neboť se neodvažovala pohlédnout na svého vladaře. „Přiznávám, že on … drahým mi jest …“ hlesla zahanbeně. Styděla se za svoje selhání. Jako léčitelka si měla udržet náležitý odstup a ne se do něj zamilovat jako malá holka! „Však přísahám vám, že tohoto nikdy péči, jež jemu věnovala jsem, nijak neovlivnilo, heruamin! Prosím věřte mi …“ Král Thranduil přikývl. „Quel! On vskutku mužem čestným a válečníkem chrabrým jest! Věz, že chci, bys ho do Imladris doprovázela a, bude-li to přáním jeho, svolení svého tobě dávám, bys tam s ním zůstala!“ Aredhel šokovaně zírala na svého krále. Toho přec vážně mysleti nemůže! Či snad ano?! „Mám snad odměnou jeho za služby, jež vám prokázal, býti?!“ zeptala se zhrozeně. „Pokud to tak bráti chceš!“ Thranduil pokrčil rameny a napil se vína z poháru. „Ale … to nemůžete … Na toto práva žádného nemáte …“ vyhrkla bez přemýšlení. Znovu věnována komusi, jako bych věcí pouhou byla?! „Jako král tvůj s tebou, jakkoliv za vhodné uznám, nakládati mohu!“ sdělil jí elfský lord věcně. „A ty vůle mé poslušna budeš! Či snad bys pohodlí a pohostinnost kobek našich podzemních okusiti chtěla?“ tvrdě si ji měřil a neušlo mu, jak pobledla. „Tohoto nemyslím si!“ pronesl s uspokojením. „Věcí svých zabaliti běž si a k odjezdu svému brzkému se přichystej!“ Aredhel se králově vůli protivit nemohla, ale přísahala si, že toto Elrohirovi nedaruje …

A tak se stalo, že tu teď stála sama v cizím pokoji a jen stěží zadržovala slzy, které hrozily každou vteřinou vytrysknout. Kdyby jen dokázala potlačit svoji zraněnou pýchu! Všechno mohlo být nyní jinak! Možná by byla s ním a necítila by se tak nesmírně opuštěná a hlavně nemilovaná! Musela si přiznat, že k Elrohirovi byla nespravedlivá … Rozhodně si její ostrá slova nezasloužil a ona sama nejlépe ze všech věděla, že by nikdy neudělal nic z toho, z čeho ho obvinila. Když za ní přišel, tak mu to chtěla vysvětlit, ale jeho neosobní chování ji od toho odradilo … Byl k ní chladný ale naprosto korektní, prostě jak se očekávalo od tak vysoce postaveného lorda. Aredhel cítila, kterak jí po tváři skanula slza …

Elrond se rozhlédl kolem stolu a spokojeně se usmál. Konečně byla jeho rodina zase pohromadě! Seděl v čele bohatě prostřené tabule, místo naproti němu zaujala Elanor, po její levici se usadil Elrohir, vedle něho Erestor, přes stůl od něho byl Glorfindel a po jeho levici si sedl Elladan. Oba posledně jmenovaní ale vypadali myšlenkami někde jinde, takže většinu konverzace obstarával Elrohir, který nepřestával peskovat svoji neteř, neboť se až po jejím odjezdu z Mirkwoodu dozvěděl, že se účastnila bitvy. „Kterak čehosi tak nerozumného učiniti mohla jsi, tinu en´seler´amin?!“ vykřikoval už nejméně po desáté a upíral hněvivý pohled na Elanor, která se mu zpočátku pokoušela odporovat, ale pak to vzdala a jen rezignovaně naslouchala jeho výčitkám … Elrondovi se jí nakonec zželelo. „Již tohoto zanech, nin-ion! Elanor již za činy své náležitě potrestána byla! A jist jsem si, že ona propříště jinak zachová se!“

Elanor si byla jistá, že jí studem hoří tváře. Po očku pozorovala Glorfindela, který se při sdělení jejího dědečka trochu nepřítomně pousmál. Ale Elrohir se k ní nahnul, vzal ji za ruku, kterou pevně sevřel ve své dlani a upřeně se jí zahleděl do očí. „Elanor, tohoto nejen nerozumným ale i nebezpečným velmi bylo a já nechci, by čehosi podobného znovu učinila jsi! Rozuměla jsi?!“ Něco jí našeptávalo, že to její strýc myslí smrtelně vážně, a tak raději přikývla. Nicméně se neubránila, aby pohledem nezalétla ke Glorfindelovi, který si však zaujatě hleděl svého talíře. A ty k tomu nic neřekneš? zeptala se ho v duchu. Ani ses se mnou nepřivítal … To se na mě opravdu tak moc zlobíš? Uvítala by, kdyby na ni křičel, nebo kdyby jí nařezal, ale nedokázala snést tu jeho lhostejnost. Ačkoliv se vrátil už odpoledne, tak s ní zatím nepromluvil ani slovo, dokonce ji ani nepozdravil … Copak se na mě už nikdy nepodíváš?!