Forsaken - 122. díl

Vyvalila jsem oči a ještě jednou jsem se rozhlídla kolem sebe. „Tohle že je táty? To jako myslíš vážně?“ vydechla jsem nevěřícně.
„Už to tak bude. Není to sice tak útulný jako můj bejvák v podzemí, ale bude to muset holt stačit,“ ušklíbl se Riel nad mým podivem.
Potřásla jsem hlavou. „Táta vydělává dost peněz, ale tolik zas ne. Teda aspoň mám ten pocit...“ Jeden si ale nemohl bejt jistej ničím, když ho vidí akorát tak párkrát do roka, že jo.
„Tak sesedej,“ pošťouchnul mě Riel netrpělivě dolů. „Možná si to nekoupil sám... třeba to dostal jako dárek...“ prohodil, zatímco odtlačil motorku trochu stranou. S naprostou samozřejmostí pak přistoupil k mohutným vstupním dvoukřídlým dveřím a odemknul je.
„Tak račte vstoupit, drahá Scarlett... a nebo tě mám radši přenést před práh?“
Vrhla jsem na něho nevlídnej pohled a prošla jsem kolem něho do rozlehlý vstupní haly. Podlaha tu byla buď mramorová a nebo to aspoň hodně dobře simulovala a podél zdí, který byly potažený bledě vínovýma látkovýma tapetama se zlatým dekorem nahoře zakončenýma zlacenou ozdobnou římsou, se nacházelo několik prosklených komod z tmavýho dřeva a jedna starobyle vyhlížející pohovka.
„Páni...“ vylítlo ze mě.
Riel mě následoval dovnitř a zmáčknul nenápadný vypínač, který rozzářil obrovský křišťálový lustr nad námi. Buď to dobře maskoval a nebo na něho tenhle přepych fakt neudělal žádnej dojem. Zato já očima dychtivě hltala každou maličkost kolem nás.
Povšimla jsem si, že z haly vedou dvoje dveře, každý na opačnou stranu, a hned proti vchodu se vypíná bělostný schodiště s nádherným sloupovím na zábradlí. Zalétla jsem pohledem nahoru, kde se táhnul prostorný ochoz zakončený balustrádou, a na okamžik jsem skoro čekala, že se tu znenadání opravdu objeví Scarlett ve svých zelených šatech a dokonale upravenýma vlasama stočenýma do ruliček a s nosíkem mírně nahoru začne sestupovat směrem k nám.
Sebekriticky jsem shlídla na okopaný špičky svejch bot a vynadala jsem si, že jsem nepomyslela na to, abych se po svým výcviku zas převlíkla. Po pravdě jsem byla tak unavená, že jsem po svým normálním oblečení ani nevzdechla, a tak zřejmě budu nucena strávit zbytek dnešního dne v tomhle zeleným mundúru. Do nádherných plesových šatů Scarlett to mělo zatraceně daleko a navíc mi připadalo, že už jenom to, že jsem se odvážila sem v něčem takovým vkročit, se blíží skoro svatokrádeži. To Riel se ve svým černým ohozu a kožený bundě cejtil očividně pohodlně a kupodivu vypadal, jako kdyby sem patřil. Úplnej aristokrat, co se ujal malý holky, kterou našel na ulici. Jo, jsem teď tak trochu případ pro charitu... Kromě toho, že nemám doklady, mobil ani peníze, tak už nemám ani žádný vlastní oblečení nebo aspoň kartáček na zuby. Blbej život tohleto, vážně...
„Co kdyby sis dopřála dlouhou koupel a já se zatím pokusím sehnat něco k jídlu?“ navrhl Riel a rozsvítil lustry v horním patře. „Koupelna by měla bejt někde nahoře, budeš muset trochu pátrat, sám jsem tu teprv podruhý, takže nemůžu sloužit. Ale v jednom z pokojů napravo máš svý věci, hádám se ti budou hodit...“ poznamenal a kritickým pohledem mě sjel od hlavy až k patě.
„Jo, díky,“ zamumlala jsem a dumala, jestli se radši nezout už tady. Nemohla jsem říct, že mý botky se zrovna skvěly čistotou a nerada bych tu udělala zbytečnej bordel. „Je tu teď ještě někdo? Víš... kromě nás,“ otázala jsem se pro jistotu.
„Když nepočítám duchy v podkroví a pár kostlivců ve skříních, tak jsme tu jenom my dva. Děsí tě to snad?“ Riel nasadil nevypočitatelnej výraz masovýho vraha, jako kdyby na mě snad chtěl udělat nějakej dojem.
„Pche!“ odfrkla jsem si na oko znechuceně. „To by ses musel snažit o hodně víc!“
Pousmál se. „No jo, já zapomněl, že slečna je odchovaná na hororech... Možná bych měl vytáhnout katanu a předvést ti pár kousků...“
Vrhla jsem skeptickej pohled na rukojeť jeho zbraně, která mu vykukovala z bundy. Normálně jsem ani nijak zvlášť nevnímala, že vlastně chodí neustále ozbrojenej, svůj meč většinou odkládal jenom během našeho výcviku a nebo na noc. Ale možná proto, že jsem ho dosud neviděla použít ho na někoho jinýho než na ten polštář u něho v brlohu, nevzbuzoval ve mně až zas takovej respekt, jakej si nejspíš zasloužil.
Vystoupala jsem několik schodů a pak jsem se z bezpečný vzdálenosti otočila zpátky na Riela.
„Vytáhni si, co chceš, ale nemyslím si, že tím na mě zapůsobíš...“ prohodila jsem posměšně a pak jsem pokračovala dál nahoru.