Srdce bojovnice - 98. díl

Čím víc se ke mně tmavé pavoučí tělo blížilo, tím menší jsem měla výhled na cokoli jiného, než na ta ostrá kusadla a čtyři páry smrtících končetin. Jako kdyby slunce najednou zašlo a vše se propadlo do naprosté temnoty.
Kupodivu ani tehdy mě mé odhodlání neopouštělo a mě ani na okamžik nenapadlo si to rozmyslet a raději odtamtud utéct. Tohle je přece mé poslání, pro tohle jsem byla vycvičená, kvůli tomuhle jsem snášela Daeronovy důvěrnosti a vytrvala jsem, i když jsem měla tolikrát nutkání to vzdát. Něco jsem si přece chtěla dokázat a nyní jsem k tomu měla konečně příležitost!
Sevřela jsem svou zbraň ještě silněji, protože se mi i přes mé odhodlání lehce chvěly ruce, a zhluboka jsem se nadechla, než jsem pevně stiskla zuby. Pavouk byl už jen kousek ode mě a zdálo se, že na mě hodlá zaútočit svými kusadly. Jo, není nad pěknou dávku jedu, viď, ty bestie? adresovala jsem jí mlčky očima. Nezadržitelně se ke mně blížila a já se snažila sebrat dostatek energie pro to, co jsem se chystala udělat.
Nevím, co si v takovou chvíli říkají ostatní, jestli si v duchu mumlají za krále a za vlast a nebo se raději modlí k Valar, ale já myslela na Thranduila. Pro tebe… pomyslela jsem si, než jsem vší silou vrazila ten ostrý konec oštěpu do jednoho z očí té bestie a snažila se jím proniknout co nejhlouběji, abych nadělala co možná největší škodu. Stihla jsem ji zasáhnout dříve, než ona mohla nabrat kusadly mě, a to mi dopřálo dostatek času, abych se mezitím schovala za strom, o nějž jsem se jen zlomek okamžiku předtím opírala. Nebyla to však příliš bytelná skrýš, jak se ukázalo hned vzápětí, když pavouk dokončil svůj útok a vyschlé dřevo se po nárazu jeho kusadel roztříštilo na několik kousků. Podařilo se mi jeden z nich zachytit a s jistým pocitem zadostiučinění jsem mu ho zabodla do dalšího oka. Ozval se bolestný ryk, který mě naplňoval tolik potřebnou energií a ano, radostí.
„Zdechni!“ zařvala jsem nenávistně a pro jistotu jsem tím klackem ještě otočila. Pak jsem se rozpomněla, že mám přece své dýky, které budou nepochybně účinnější než dřevo, a jednu z nich jsem pohroužila do jednoho z dosud nezraněných očí. Pavouk nyní ležel břichem na zemi, a tak nebylo obtížné na něho dosáhnout, jenom jsem se musela vyhýbat jeho nohám, které se v jakési křeči míhaly podél jeho těla. Byl konec…
Odskočila jsem od něho do bezpečné vzdálenosti a zálibně jsem sledovala, jak jeho pohyby pomalu ustávají, až jeho tělo strnulo docela. Raději jsem ještě chvilku setrvala na svém místě, protože jsem chtěla mít jistotu, že to není jen nějaká lest. Díra v zemi, kterou ten tvor při svém zběsilém tanci vyhloubil, budila rozhodně respekt. Opatrně jsem se přiblížila zboku a vytrhla svou dýku, ale mohutné tělo se ani nepohnulo, jenom z rány začala vytékat jakási narůžovělá hmota. Očistila jsem ji, než jsem ji vrátila zpátky do pouzdra, a konečně jsem si dovolila rozhlédnout se kolem sebe.
Hrstka našich bojovníků stále odolávala pavoučímu šiku, jen mrtvých těl kolem nich poněkud přibylo. A když jsem se zahleděla princovým směrem, zaznamenala jsem, že dosud bojuje. Jeho nepřítel měl sice o pár nohou méně než na začátku ale zdálo se, že ho to pouze vybudilo k větší zuřivosti. Přišlo mi těžko uvěřitelné, že už není dávno po boji, protože mi připadalo, že jsem s tím svým pavoukem strávila snad celou věčnost, ale očividně mezitím zas tolik času neuběhlo.
Pospíšila jsem si, abych se zmocnila svého luku a když jsem v dlaních sevřela jeho hladké dřevo, cítila jsem se skoro jako neohrožená bojovnice. Šťastně jsem se usmála. Svou zkouškou jsem prošla, byl čas pomoci ostatním.
Co nejrychleji jsem se rozběhla zpátky k princi a ještě než jsem dospěla až k němu, podařilo se mi pavouka zasáhnout několika šípy, které mu podle toho, jak se jich snažil hned zbavit, nepochybně dost vadily. Thranduil využil jeho nepozornosti a zabodl mu svou čepel hluboko do hlavy, čímž rychle a efektivně ukončil marný život té bestie.
„Riel…“ vypravil ze sebe zadýchaně, jakmile bylo jasné, že je po všem.
Povšimla jsem si, že má oblečení na dvou místech rozříznuté a mezi cáry látky prosvítaly krvácející šrámy. Obzvláště ten na stehně vyhlížel značně hluboce.
„Ano, pane?“ polkla jsem ustaraně. „Potřebujete ošetřit!“
„To ty budeš potřebovat také, až s tebou skončím!“ odvětil nevlídně.
Nevím, co jsem vlastně očekávala, přece jen jsem neuposlechla jeho rozkaz, nicméně i tak jsem doufala v nějakou pochvalu. Zdálo se však, že to je ta poslední věc, které se tady dočkám.
„Jdeme k ostatním, Riel!“ nařídil mi nesmlouvavě. „A modli se, aby mě některá z těch bestií dostala, protože si jinak nepřej pocítit můj hněv!“