Forsaken - 123. díl

Tak trochu jsem počítala s tím, že po mně Riel hodí nějakou peprnou odpověď a nebo se za mnou dokonce rozběhne sám, ale nedočkala jsem se ani jednoho. Trochu mě to zklamalo.
S tichým povzdechem jsem se dovlekla až na ochoz, který měl tvar hranatýho U, a vydala se doprava. Pozotvírala jsem dvoje dveře, který vedly do nějakejch místností, ale očividně žádná z nich nebyla určená pro mě. Jedna vypadala jako malý salónek pro pořádání čajovejch dýchánků a ta druhá jako hudební pokoj, aspoň pokud jsem tak mohla soudit podle piána a obrovský harfy. Veškerej nábytek tu byl přikrytej bílýma plachtama a mě se opět zmocnil neodbytnej pocit, jako že tu narušuju něčí soukromí. Další místnost byla docela prázdná, jenom na zdi viselo obrovský zrcadlo, který mi okamžitě připomnělo, že vypadám jak holka, co utekla z domova. To mi fakt zvedlo sebevědomí.
Následující pokoj byl už ovšem o něco zajímavější. Už jenom tím, že vypadal obývaně. A taky nápadně připomínal tátovu pracovnu... Vešla jsem dovnitř a tiše za sebou zavřela. Nejvíc mě zaujal notebook, kterej tam trůnil na stole. Pospíšila jsem si k němu a zatímco jsem ho zapínala, vrhala jsem co chvíli nervózní pohled ke dveřím. I když to bylo absurdní, tak se mi zdálo, jako kdybych dělala něco zakázanýho. Rychle jsem se přihlásila na svůj soukromej mail a ke svýmu překvapení jsem ve schránce našla asi tucet novejch zpráv.
S našpicovanýma ušima jsem jednu po druhý otevřela. Když pominu milostný vzkazy od Ariela a nebo někoho jemu podobnýho, ve kterejch mi sliboval hodně pomalou a bolestivou smrt, pokud se budu dál schovávat, tak tam byly i dva maily od Nikoly. V jednom se mi omlouvala za svý předchozí chování a vysvětlovala mi, že měla prostě jenom špatnej den. Skoro jsem se hystericky rozchechtala. Ona že měla špatnej den? Nerada bych jí opět dala záminku pro to mě nařknout, že si myslím, že se všechno točí jenom kolem mě, ale vážně jsem pochybovala, že měla horší den než já. Zpráva končila tím, ať se jí ozvu, jestli s ní chci jít ještě na kafe, a že se bude těšit. Druhý mail byl kratší a psala v něm jenom, jestli se ještě zlobím a že je jí to opravdu líto. Odepsala jsem jí, že jsem v pohodě a že na to kafe klidně můžeme někdy večer zajít, a zase jsem počítal vypnula.
Vyklouzla jsem na chodbu a pokračovala ve svým průzkumu. Posléze se ukázalo, že se můj pokoj nachází ob jednu místnost od tý pracovny. Jak příhodný... Opravdu jsem na to kafe s Nikou chtěla zajít, i když na mě předtím byla taková. Koneckonců nemám zas tolik přátel, abych mohla bejt vybíravá, a moc jsem už potřebovala z tohohle všeho aspoň na chvilku vypadnout a na pár hodin předstírat, že se nic mimořádnýho nestalo. Rozhodně jsem se jí nehodlala s ničím svěřovat, beztak by mi neuvěřila a myslela by si jenom, že se snažím bejt zajímavá, ale takovej malej pohodovej pokec přece nemůže bejt na škodu, že jo?
Vešla jsem do místnosti, kterou mi kdosi přidělil, a dost mě potěšilo, když jsem vedle velký postele s nebesy zahlídla už povědomou tašku od Marcella. Okamžitě mi to vnuklo geniální myšlenku... Rychle jsem očima přejela vybavení pokoje, který tvořilo několik skříní se zlatým kováním na dvířkách a nízkej stolek se zrcadlem a taburetkou před ním. Vida vida... Zvědavě jsem pootevřela jedinej šuplík, kterej to mělo, a skoro vítězoslavně jsem se usmála, když jsem v něm našla šminky a sadu hřebenů. Dneska mi fakt někdo přeje... Teď už jenom najít tu koupelnu.
Nakonec jsem ji objevila na druhý straně od schodiště a byla, jak se dalo očekávat, fakt luxusní a vybavená snad vším možným, po čem by člověk jenom mohl zatoužit. Dopřála jsem si úžasnou koupel, do který jsem si přidala trochu vonnýho oleje, a potom jsem si umyla a vyžehlila vlasy. No vážně, měli tu i žehličku na vlasy! A vana navíc připomínala antickej bazének, včetně těch sloupů kolem, a to nemluvím o tý spoustě mramoru na zemi a zdech. Prostě pohádka!
Zabalená jenom do ručníku jsem doťapala zpátky do svýho pokoje. Našla jsem ho hned napoprvý, protože jsem si chytře zapamatovala, že je hned vedle sochy nějaký polonahý antický dámy. Nemohla jsem nedumat, jestli to má něco indikovat a nebo je to jenom náhoda. Každopádně měla rozhodně výstavnější hrudník než já. Mrcha.
Uvnitř jsem shodila ručník a z tašky vytáhla rudý šaty od Marcella. Pro tuhle příležitost mi připadaly naprosto perfektní. Byly dlouhý, se čtvercovým výstřihem a malýma spadlýma rukávkama a pod prsama byly převázaný širokou lesklou stuhou ve stejný barvě. Když jsem si je oblíkla, cejtila jsem se skoro jako kdybych sem fakt patřila. Ještě jsem si pod ně vzala maličký červený krajkový kalhotky a na nohy obula absurdní páskový střevíčky a výslednej dojem byl takovej, že i mně samotný vzal dech.
V duchu jsem poděkovala Marcellovi za jeho dobrej vkus a prozíravost a nemohla jsem se už dočkat, co na tuhle moji proměnu řekne Riel. Ještě jsem si na obličeji spáchala make-up a trochu se navoněla jedním z parfémů, který postávaly na desce stolku, a se sebevědomým úsměvem jsem se vydala ho najít.