Invisible ( 25. )

„Vypadáš pěkně unaveně,“ ozvalo se tiše od okna a já jen s námahou otevřela oči, který se mi samovolně zvřely.
„To se ti jen zdá, pusť nějakou hudbu a jdeme křepčit. Mimochodem…do kolika tu můžem zůstat? Měla bych zavolat tátovi, kdy dorazim domu.“
„Pozdě. Rychlík nám jede v devět hodin, takže nejdřív po půlnoci budeme doma.“
„Bezva,“ vzdychla jsem a představa dalších nejméně osmi hodin, ve společnosti toho rozcuchanýho pošuka, kterej mi snad ze všeho nejvíc připomínal Bernarda ze sitcomu Black book´s, se mi ani trochu nelíbíla.
„Všiml sis, že tu knížku nosí všude sebou? Nejspíš nám moc nevěří,“ prohodila jsem zadumaně, když se z kuchyně ozvala skřehotavě pronesená kletba a líně jsem se protáhla.
„Nedivim se mu, každopádně o něm musíme zjistit něco víc, takže až přijde, dělej, že tu pořád jsem. Nenápadně mu prohledám byt.“
Fíha. Ono není na škodu mít za kámoše ( no brr Amando, ale říct „za svýho kluka“, by bylo moc přehnaný ) ducha.
S úšklebkem jsem přikývla.
„Tak hlavně potichu, ať nás pak neumlátí nějakou lahví od vína.“
Nejspíš mi chtěl něco odpovědět, ale s jeho nádechem vešel do pokoje Jeník a unést dva hrnečky s čajem mu nejspíš dělalo značný potíže. Hodně jsem se krotila, abych nevyprskla smíchy.
Když zdárně došel ke stolu a opatrně na něj hrnky položil, zračila se mu v tváři obrovská úleva, jako by právě zdolal obtížnej cvik na vysutý hrazdě.
„Díky.“
„Nemáte zač,“ vydechl a zašermoval rukama, napodobujíc něco jako epileptickej záchvat. Roztěkaně se vrátil do kuchyně a k hrudníku si přitiskl tu Viderovskou bibli jeho děda.
Danielův hrnek se na chvilku vznesl do vzduchu. Nejspíš chtěl Holana přesvědčit, že tu pořád je a vypařit se až potom.
„Chtěla bych něco vysvětlit,“ ozvala jsem se rychle, abych trochu odpoutala jeho pozornost od levitujícího hrnku.
„Ano?“
„Jak jste říkal to s tím mecenášem a půjčováním síly…jak to, že Daniel nic takovýho nepotřebuje?“
„No…tak to opravdu nevím. Jsem si stoprocentně jistý, že není jediný, kdo dokáže bez cizí pomoci sahat a dokonce zvedat předměty, ale…většina duchů tuhle schopnost ovládá až po nejméně sto letech a to ještě velice omezeně. Navíc nemohou hýbat s ničím těžkým a když je u toho vidí člověk, ochromí je strašlivá bolest. Takže nevím, kde tvůj přítel bere takovou sílu.“
Hrneček lehce dopadl zpět na stůl.
„Jsem prostě machr. Mimochodem já jsem mohl hýbat čímkoliv už deset let po své smrti. Teď mě omluv…jdu na to,“ ozval se trochu ironicky Danielův hlas a já zahlédla jeho načervenalou postavu, jak se prosmýkla pootevřenými dveřmi.
Rychle jsem přetlumočila Danielova slova. Holan vzrušeně poposedl, ale nevim, jestli víc nadšením nebo zděšením.
Vypadal jako po zásahu elektrickým proudem. Zbrkle začal listovat knihou a cosi si zarputila brblal.
„Zajímalo by mě…co všechno jako Videre dokážu,“ hlesla jsem. Trochu jsem se děsila toho, co mi řekne, ale zvědavost byla přeci jen silnější.
„Navíc…co znamená to, že ve svý hlavě vidim, jak si někdo vezme život? Dneska ráno jsem například byla svědkem toho, jak si jedna holka, vystřelila mozek z hlavy…nic proti, ale o takovou schopnost fakt nestojim.“
„Tak to máš smůlu, toho se jako Videre nezbavíš…většina z toho po pár sebevraždách zmagořila. Úplně jim z toho přeskočilo…“
Naštvaně jsem si ho změřila. Super…tenhle chlap o ohleduplnosti asi fakt nic neví!!
„Tak to děkuju, za takovou skvělou vyhlídku!“
„Musíš se s tim smířit. Když se dostaneš na místo, kde si někdo vzal život, tak ho uvidíš, ať chceš nebo ne.“
„Bezva. Tak dál. Jak se můžu takovýho fajn ducha zbavit? Chce mě odkráblovat jedna šílená pani, takže by se mi to docela hodilo vědět.“
Holan se na mě upřeně zadíval, jako by hodnotil moje šance na přežití a zalistoval znovu knihou.
„Je víc způsobů jak to udělat.“
I s knížkou se přesunulo vedle mě a poklepal prstem na jednu stránku. Byla celá popsaná jakýmsi uhlazeným rozmáchlým rukopisem a text se dělil to tří odstavců.
„Jeden způsob je, že ducha dostaneš na místo kde zemřel a sprovodíš ho ze světa tak, jak se sám zabil.“
„Takže tu blondýnu dneska ráno, bych musela střelit do hlavy??“
„Přesně tak, ale jen tou samou zbraní a na tom samém místě.“
„Čim dál tim lepší!“
„Další způsob, je…že toho ducha utopíš.“
„Co?!“ vyhrknu. Tenhle způsob je snad ještě trhlejší než ten předešlej. Jak mám sakra utopit ducha??
„No…prostě mu potopíš hlavu pod vodu. Stačí i několik vteřin, ale musíš do něj uvolnit část svý síly. To ho…dá se říct teleportuje, tam kam patří.“
Tak tohle bylo na mě moc. Připadalo mi, jako bych byla v jedný místnosti s nějakym fanatickym uctívačem Matrixu a Hvězdý brány v jednom.
„No a poslední známej způsob je, že najdeš inkvizitory, ale to bych moc neriskoval. Zatím je o nich jen pár záznamů a dedědeček se buď natolik bál je přivolat, nebo byl natolik hrdný, že o nich má jen málo informací. Jsou to prý…bytosti, který ti v případě nouze pomůžou s přesunem duše, nebo s Videre, kterýmu přeskočilo. Ale to by ten dotyčnej musel spáchat velký hřích, abys je mohla přivolat.“
„Zdá se mi to jako kopa nemyslů,“ zasmála jsem se trochu nervózně.
Holan jen pokrčil rameny a listoval dál.
„Tohle je zajímavý,“ ukázal na obrázek v knížce a mě se prudce rozbušilo srdce.
„Takhle si můžeš nacvičovat uvolňování svojí síly. Stačí si sednout naproti duchovi. Přiložit mu ruce na spánky a uvolnit do něj část síly. Ale varuju tě…můžeš ho vidět jen pár vteřin, pak je dost pravděpodobný, že vyčerpáním omdlíš, protože je to dost náročný.“
Roztřeseně jsem se dotkla kresby kde seděli naproti sobě dva lidé.
„Takže…když tohle udělám…tak bych mohla vidět Daniela?“ hlesla jsem nevěřícně a lehce zalapala po dechu, jak jsem zapomněla chvilkama dýchat.