Juliin deník - 47. díl

12. července, úterý

Ráno jsem se kupodivu probudila sama od sebe. Malým střešním oknem do pokoje proudil kužel prvních ranních paprsků. Usoudila jsem, že ještě není tak pozdě, aby mě Nick přišel vytáhnout z postele, ale stejně se mi už nechtělo spát. Oblékla jsem na sebe jednoduše džíny a tričko s tím, že se později můžu převléknout podle toho, co má dneska Nick v plánu.
Scházela jsem pomalu po schodech a těšila se na Nickův překvapený výraz z toho, že jsem – na mé poměry – vstala tak časně.
Když jsem ovšem došla do prostorné místnosti v přízemí, Nick tam nebyl. Neměla jsem žádný důvod se tím znepokojovat; často mizel třeba na pár hodin – někdy jel sehnat jídlo, jindy – když jsem ještě spala – si šel prostě provětrat hlavu, a vůbec měl denně spoustu věcí k zařizování. Moc jsem se ho na to neptala. Obyčejně se mi dostalo odpovědi, že nedělá nic zajímavého a že mě tím nebude zatěžovat.
Nasypala jsem si do misky cereálie z krabice, polila je mlékem a sedla si ke stolu. Zatímco jsem snídala, pozorovala jsem sedm prázdných židlí, spořádaně zastrčených za stolem, a přemýšlela, kdo na nich – kromě mě a Nicka samozřejmě – asi seděl naposledy. Tahle chalupa patřila Doskočilovým a já už nyní věděla, že jsem taky Doskočilová.
Zkusila jsem si na chvíli představit, jak by to vypadalo, kdybych se vrátila o deset let v čase. Na židli vedle mě by seděl sedmiletý Roman – o pouhý rok starší než já; vedle něho babička Miriam, naproti nám máma s tátou a v čele stolu... děda. Nepatrně jsem se otřásla při pomyšlení na něj, ale připomínala jsem si, že před deseti lety ještě nebyl na špatné straně.
Deset let byla ostatně stará i fotografie, kterou jsem objevila hned druhý den svého pobytu tady. Album, v němž byla fotka pečlivě uložená, stále leželo na poličce v mém pokoji. Čas od času jsem ho vzala do ruky a nalistovala právě tu fotografii se spoustou osob, mezi nimiž byla i má rodina. Při prvním prohlížení jsem viděla jen Romana se svými prarodiči; teprve později mi Nick prozradil, že kousek od nich stojí i Romanovi rodiče – mí rodiče. Na tu fotografii jsem se potom dívala tolikrát, až se mi všechny tváře vryly do paměti, mohla jsem si tedy nyní představovat na prázdných židlích své rodiče přesně tak, jak před deseti lety vypadali.
Oba rodiče byli velmi mladí – a svým způsobem i krásní. Maminka měla ty velké modré oči, které jsme po ní já i Roman zdědili, na tváři dobrosrdečný úsměv a obličej jí lemovaly husté vlnité vlasy v červeném odstínu. Tatínek měl vlasy tmavé, krátce střižené, a hnědé oči mu vesele jiskřily.
Povzdechla jsem si. Kdoví, jak vypadají dnes a jestli je vůbec někdy spatřím.
Jak jsem tam tak seděla, zahloubaná do svých myšlenek, a chvilkami jsem si strčila do úst lžíci plnou cereálií, otevřely se znenadání domovní dveře.
„Ahoj, Nicku!“ pozdravila jsem zvesela.
„Ahoj,“ usmíval se, když vešel.
Všimla jsem si, že není sám – a málem jsem se zadusila cereáliemi. Upustila jsem lžíci a běžela ke dveřím.
„Romane!“ volala jsem.
Doběhla jsem až k němu a vrhla se mu kolem krku. Už jsem se nemusela bát, že mě za to Nejvyšší nějak potrestá, a tak jsem ho vřele objímala možná o trochu déle, než bylo nutné.
„Promiň,“ zamumlala jsem omluvně. „Jenom jsem ráda, že... že mám bratra! Rodinu...“
Kousla jsem se do rtu a po očku se po obou přítomných podívala. Napadlo mě, že Roman třeba ještě nebyl obeznámen s tím, že jsme sourozenci. Naštěstí se oba dva usmívali, takže jsem usoudila, že jsem nevyzradila nic tajného.
„Tak jak se sakra máš?“ zeptala jsem se Romana a prohlížela si ho, jako bych ho neviděla věky a ne dva týdny.
Když tam tak stál vedle Nicka, připadal mi kontrast mezi nimi poněkud komický. Musela jsem se sama sobě v duchu zasmát – do tohohle kluka že jsem byla poblázněná? Abych byla přesná, nebyla jsem do něj poblázněná. Ani náhodou. Byla to jen mylná domněnka holky, které snad poprvé v životě věnoval nějaký kluk trochu pozornosti, a když ji málem políbil, viděla v tom hned lásku jako trám. Jo, s klidným svědomím přiznávám, že jsem byla trapná. Alespoň vidíte, jak to dopadá, když má holka málo zkušeností s opačným pohlavím – nerozpozná lásku od kamarádství. A co teprve lásku od sourozenecké náklonnosti...
Abych se však vrátila ke srovnání Romana s Nickem. Nemohla jsem si pomoct, Roman se mi najednou zdál hrozně dětinský. Možná že kdybych nepoznala Nicka, cítila bych ještě teď při pohledu na Romana motýly v břiše – těžko říct. Já jsem ovšem Nicka poznala a on teď stál hned vedle Romana a já... nemohla jsem si nevšimnout, jak se v porovnání s mým bratrem jeho krása ještě znásobila.
Ano, Nick se mi líbil. Opravdu líbil. Byla jsem si toho vědoma už téměř od chvíle, kdy jsme se seznámili. A právě nyní na mě ta skutečnost silně doléhala. On byl tak vyspělý, pyšnil se sexy sportovní postavou a jeho uhrančivé oči a neposedné tmavé vlasy jen skvěle dotvářely jeho božský vzhled. Ó bože, skutečně jsem řekla božský? No dobrá, až do této chvíle jsem si nechtěla přiznat, jak ho obdivuju, tak jsem se teď nechala trochu unést. Honem jsem se snažila zahnat tu myšlenku zpátky, pěkně hluboko do mojí mysli. Žaludek mi najednou ztěžkl při pomyšlení, že já v porovnání s ním nic neznamenám. Jsem jen obyčejná malá holka, je naprosto vyloučeno, že by... Ne, netroufala jsem si na to ani pomyslet. Věděla jsem, jak směšně by to znělo. Navíc kvůli své absolutně nedostačující zkušenosti s kluky, potažmo muži, jsem neměla odvahu domnívat se, co přesně cítím. Už jsem si teď byla naprosto jistá, že do Romana jsem nikdy zamilovaná nebyla – ovšem co když později zjistím, že jsem se mýlila i v případě Nicka?
Raději jsem se soustředila dál na to, co mi Roman povídal. Vykládal o tom, jak tráví prázdniny, že si užívá mimořádně teplých slunečných dnů, chodí se koupat do jezera... Pokoušela jsem se aspoň předstírat zájem o to, co říká – ne že bych snad byla takový sobec a bylo mi jeho vyprávění šumafuk, ale byla jsem příliš zaměstnaná tím, abych zaplašila své úvahy o mém vztahu k Nickovi dřív, než mi zaplaví mysl jako nějaká epidemie a začnou mě užírat.
Nick je přece pouze tvůj kamarád, rádce a opora. Nikdy o něm nemůžeš přemýšlet jinak, opakovala jsem si v duchu a snažila jsem se pořádně si to vštípit do hlavy.
„A jak si ty užíváš svůj pobyt tady?“ zeptal se mě Roman znenadání. Mírně jsem sebou cukla, jak mě vytrhl z mého „snění“.
„Fajn, máme se s Nickem skvěle,“ odpověděla jsem a věnovala Nickovi zářivý pohled. „Nemáme teď moc práce s temnými, takže mi Nick ukazuje okolí, chodíme na procházky... Je báječné počasí!“
„Na výlety jako dělané,“ souhlasil Roman.
Nemohla jsem se ubránit úšklebku, neboť jsem si vzpomněla na ten den, kdy jsme s Nickem pluli po obloze nad zasněženým lesem a mezi námi poletovaly vločky sněhu. Nick zachytil můj pohled a odkašlal si.
„Tak půjdeme?“ zeptal se rychle.
„Kam se jde?“ zvolala jsem možná až příliš nadšeně.
Odpovědi se mi dostalo kupodivu od Romana.
„Usoudili jsme, že ti to zatím neprozradíme.“ Jak jinak.
Nick se na mě najednou podíval a změřil si mě od hlavy až k patě. Srdce mi poskočilo. Naštvala jsem se sama na sebe – mohou za to ty šílené úvahy, kterých jsem se stále nemohla zbavit. Vždyť jsem byla na jeho pohledy zvyklá! Radši bych měla přestat myslet...
„Řekl bych, že dneska jsi i vhodně oblečená,“ pokýval hlavou.
Tak vidíš. Díval se jenom na tvoje oblečení.
„Vážně?“ podivila jsem se, protože opravdu nebývalo zvykem, abych se někdy oblékla tak, jak to Nickův výlet zrovna vyžadoval. „Ještě ale potřebuju pár úprav, abych ze sebe udělala člověka. Dejte mi minutku.“
„Samozřejmě.“
Omluvně jsem se na oba zašklebila a odběhla do koupelny; tam jsem si rychlostí blesku vyčistila zuby a omyla obličej, učesala neposedné vlasy a gumičkou je stáhla do ohonu, řasy jsem si několika hbitými pohyby načernila a za pár minut už jsem zase stála vedle Nicka a Romana.
„Můžeme vyrazit,“ pobídla jsem je, jakmile jsem se u nich ocitla.
Čekala jsem, že půjdeme ven, jenže jsem se – jak už to tak bývalo zvykem – spletla. Nick nás zavedl do pokoje na konci chodby v prvním patře, z čehož vyplývalo, že se budeme přemisťovat. Všichni tři jsme si stoupli do nenápadného světelného kruhu v podlaze a přesunuli se jinam – pro mě zatím neznámo kam.
Málem jsem oslepla, jelikož nás uvítalo velmi ostré světlo. V přemisťovací místnosti byla téměř úplná tma a my se najednou octli venku na slunci, tak není divu, že na nás letní paprsky působily skoro jako prudké laserové záření.
Jakmile jsem navykla okolnímu světlu, rozhlédla jsem se, abych zjistila, kde to vlastně jsme. Užasla jsem, když jsem si uvědomila, že se nacházíme na konci ulice, na jejíž obou stranách byly postaveny rodinné domky. Nevěděla jsem, kde jsme; nikdy dřív jsem tady nebyla. Bylo však zřejmé, že se jedná o nějakou obytnou čtvrť, domy tu stály jeden vedle druhého a všechny vypadaly stejně. Byly to relativně nízké – určitě ne víc než dvoupatrové – krychle s jemným žlutým nádechem, pravidelnou hnědou střechou a upravenou zahrádkou. Nechtělo se mi odtrhnout od nich oči; se zájmem jsem je pozorovala, jak jsme kolem nich procházeli dlouho ulicí, a v duchu si říkala, že musí být velmi příjemné v jednom z nich bydlet. Když jsem se dostatečně nabažila pohledu na domy, obrátila jsem se Nicka. Rázem mě napadlo milion otázek a nemohla se rozhodnout, kterou z nich mu položit dřív.
„Přemístili jsme se ven?? Mezi domy, kde normálně bydlí lidé?“ ujišťovala jsem se celkem zbytečně. Odpověď byla zjevná, pro mě to však bylo něco nového – nikdy předtím jsme se při přemisťování z chalupy neobjevili na místě, kde bychom mohli někoho potkat. Jak jsem tak nad tím přemýšlela, už to bylo dlouho, co jsem se naposledy setkala s obyčejným člověkem, který neměl nic společného s patrony. Veškerý čas jsem trávila s Nickem někde v lese.
„Ano,“ řekl Nick klidným hlasem.
„Není to trochu riskantní?“ zvedla jsem pochybovačně obočí. „Mohli nás přece vidět, jak se přemisťujeme!“
„Ano,“ opakoval Nick.
To mě udivilo ještě víc. Copak je mu to jedno?
Nick si všiml, jak na něj zaraženě zírám a honem pokračoval.
„Neměj strach, tady nikdo jiný než patroni nebydlí. I kdyby si nás všimli, nebylo by to pro ně nic neobvyklého.“
„Aha. A kde vlastně teď jsme? Nepřipadá mi to tu ani trochu povědomé. Musíme být asi daleko od chalupy a od... všeho.“
„Ano, je to poměrně odlehlé místo,“ podotkl Nick. „Vlastně je to taková patronská vesnice.“
„Žlutá Lhota,“ vložil se do toho Roman. Poplašeně jsem se po něm podívala; málem jsem zapomněla, že je tu s námi.
„Žlutá Lhota?“ opakovala jsem nevěřícně. Myslela jsem, že si dělá legraci – mohla to být klidně narážka na barvu omítky zdejších staveb, ovšem jeho vážný pohled mě donutil potlačit výbuch smíchu.
„Přece sis nemyslela, že se to tu bude jmenovat třeba ,Vesnice patronů’,“ zasmál se Nick. „Nemůžeme si dovolit strhávat na sebe příliš pozornosti, abychom bez problémů utajili naši identitu.“
Zatímco jsme mluvili, odbočili jsme z té ulice do jiné a potom ještě několikrát. Napadlo mě, že označení „vesnice“ se pro tohle místo vůbec nehodí. Šli jsme asi hodinu – a za celou tu dobu jsem neviděla žádný kostelík, náměstí, samoobsluhu, poštu nebo jakékoliv jiné veřejné místo, které je typické pro každou vesnici. Byla to pouze ohromná síť ulic se spoustou domů, které se navzájem podobaly jako vejce vejci. Ale nepotkali jsme tady ani živáčka.
Začínala jsem být netrpělivá.
„Můžete mi říct, co tady děláme? Jestli jste mě vzali na procházku a ukazujete mi tyhle pěkné domky, tak pro vás mám novinku – jsou všechny stejné!“
„Už brzy tam budeme,“ ujišťoval mě Roman.
Teprve po dalších dvaceti minutách jsme se konečně zastavili u jednoho z domů. Na první pohled vypadal veseleji než ty ostatní, teprve při dalších zkoumání jsem si uvědomila, že ten dojem budí barevný květinový záhon přímo před domem a opečovávané muškáty v oknech.
Očekávala jsem, že Nick zazvoní, místo toho však vzal zlehka na kliku a otevřel dřevěná vrátka. Nechal mě a Romana projít a teprve potom šel za námi.
V hlavě mi začalo šrotovat snad ještě víc než předtím – po tom dlouhém procházení jsem opravdu začínala věřit tomu, že ti dva měli v úmyslu mi jenom ukázat místo, kde bydlí patroni; i tak bylo úžasné. Když jsme však zamířili přímo k jednomu z toho tisíce domků, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Vlastně teď připadaly v úvahu jen dvě možnosti: buď tady Roman nebo Nick bydlí a vede nás k sobě domů nebo jdeme k někomu na návštěvu. Ta druhá varianta mě poněkud znepokojovala.
Roman teď kráčel přede mnou a jeho chůze byla tak sebejistá, že jsem začínala mít pocit, že je tu opravdu doma. Zčistajasna mi něco docvaklo. Vždyť není plnoletý – sotva bude bydlet sám! A taky že nebydlí sám... Vzpomněla jsem si, že mi dokonce říkal, s kým bydlí. V momentě, kdy jsem si tuhle skutečnost uvědomila, se domovní dveře náhle otevřely a já už neměla čas si promyslet, kdo mě za nimi může čekat.
Obličej, který se před námi objevil, jsem poznala okamžitě, ačkoliv jsem ho nikdy dřív neviděla. Došlo mi, že tady Roman nebydlí – žije přece s babičkou. A osoba ve dveřích nebyla jeho babička.
„Ahoj, tati,“ pozdravil Roman s úsměvem.
„Vítám vás,“ táta mu opětoval úsměv a potom se zadíval na mě – a usmál se ještě zářivěji. „Melanie, už jsou tady!“ zavolal přes rameno.
Slyšela jsem rychlé kroky a snažila se honem vzpamatovat ze šoku. Čelist jsem měla pokleslou dolů a nebyla jsem schopná žádné reakce – nedokázala jsem mluvit ani se hýbat. Jenom jsem tam tupě stála a měla pocit, že se pro mě na chvíli zastavil čas. Potřebovala jsem se probrat k životu. Táta. Máma. Rodiče. MOJI rodiče.
Náhle se přede mnou vynořila rudá hříva a natahovaly se ke mně dvě hubené ruce. V příštím okamžiku jsem na sobě pocítila váhu něčího těla a to mě probralo – částečně.
„Julie, holčičko,“ vzlykala mi máma vzrušeně do ramene.
„Mami,“ vydralo se mi úst, aniž bych si byla předem vědoma, že se to chystám říct.
Došlo mi, že je to poprvé, kdy jsem tohle slovo mohla použít, a ucítila jsem, že mi vlhnou oči. Většinou je tohle slovo první, které v životě vyslovíme, a já ho řekla až nyní – po šestnácti letech. Musela jsem ho zopakovat. „Mami.“
Po nekonečně dlouhé době mě přestala objímat a políbila mě na čelo. Podívala jsem se na tátu.
„Tati,“ vydechla jsem. Všechno je jednou poprvé.
Tátovi z tváře nezmizel nadšený výraz, spíš jsem měla pocit, že se po mých slovech – respektive jednom slově – zatvářil ještě nadšeněji. Mlčky ke mně přistoupil a na okamžik si mě k sobě pevně přitisknul. Po tváři se mi kutálely další slzy. Rychle jsem se pokoušela utřít si oči, jakmile mě od sebe odtáhl. Napřáhl ke mně formálně ruku.
„Jsem Richard,“ představil se veselým hlasem, když jsem mu ji stiskla. „A tohle je tvá maminka, Melanie.“
„Tolik jsi nám chyběla,“ pronesla maminka v slzách, ale na tváři měla široký úsměv.
„Ehm... Můžeme vás pozvat na oběd?“ otázal se táta; po psychické stránce zvládal tohle setkání mnohem lépe než maminka – a já.
„Ovšem,“ odpověděl za mě Nick a postrčil mě dopředu, když viděl, že nedokážu sama jít.
Vešli jsme dál; nebyla jsem schopná vnímat své okolí příliš jasně – byla jsem dosud šokovaná a navíc mi slzely oči. Z předsíně jsme šli do kuchyně. Vím jen tolik, že i přes vodovou mlhu před očima se mi zdála útulná stejně jako dům zvenku, byla větší, než bych při pohledu ze silnice odhadovala, stěny byly vymalovány světle oranžovou barvou a uprostřed stál dřevěný stůl, k němuž jsem se posadila. Byla jsem příliš rozrušená, abych se soustředila na detaily.
Pokoušela jsem se zhluboka dýchat. Nádech, výdech. Opravdu jsou tady. Máma a táta! Ti, o kterých jsem už skoro přestala doufat, že je někdy spatřím. Možná bylo dobře, že jsem nevěděla předem, kam máme namířeno. Určitě bych byla dokonale nervózní, než bych sem vůbec došla. A třeba bych sem ani nedošla – měla bych příliš velké obavy z toho, jak mě rodiče přijmou. Takhle jsem neměla čas cítit nervozitu. Přišel pouze šok. Obrovský. Ale šok začínal ustupovat a dostavila se příjemnější reakce: radost. A úleva.
Pomalu jsem začínala brát své okolí na vědomí. Kromě mě seděli u stolu Nick s Romanem a táta. Znenadání jsem ucítilo teplo na své pravé ruce a všimla si, že mě za ni Nick zlehka drží. On mě prostě uměl podpořit. Možná i díky němu jsem překonala počáteční šok. Viděla jsem maminku, jak stojí u plotny – vzápětí postavila na stůl kouřící se hrnec a nalévala všem polévku.
Snažila jsem se si uvědomit, jestli někdo z přítomných promluvil od doby, kdy jsme přišli do kuchyně. Všichni se usmívali a vypadalo to, že Roman něco zaujatě vypráví. Oddychla jsem si – aspoň že mi nechali čas, abych se vzpamatovala.
Maminka přede mě postavila talíř s polévkou. Ta vůně mi připomněla, jaký mám po dlouhém bloumání ulicemi a po citovém vyčerpání hlad. S chutí jsem do sebe polévku naházela a cítila, že se mi konečně vrátila ztracená duševní rovnováha.
Vracela jsem mamince talíř.
„Bylo to vynikající, mami.“
Věnovala jsem jí šťastný úsměv. Konečně jsem si mohla lépe prohlédnout její tvář. Za těch deset let, jež uběhly od doby, kdy byla zachycená na fotografii, kterou jsem viděla už tolikrát, se moc nezměnila, stejně tak jako táta. Oběma přibylo o něco vrásek, i přesto však stále vypadali mladě a svěže. Maminčiny vlasy neprošly velkou změnou, ty tatínkovo o něco narostly a prořídly. Vlídnost a dobrosrdečnost však z tváře nezmizela ani jednomu.
Po chvíli už jsme měli všichni před sebou druhý chod – ani jsem se pořádně nezabývala tím, co jsem jedla, měla jsem teď hlavu plnou jiných věcí. Konečně jsem si mohla se svými rodiči v klidu popovídat. Musela jsem se přece zeptat na tolik věcí!
„Myslela jsem, že vás už nikdy nepoznám,“ začala jsem.
„To bychom rozhodně nedopustili,“ zavrtěla maminka hlavou.
„Domnívala jsem se, že to není možné,“ nedala jsem se. „Roman říkal něco o tom, že by bylo příliš nebezpečné, kdybychom se setkali.“
Viděla jsem, jak tatínek zaváhal. Úsměv z tváře mu však nezmizel.
„Bylo to nebezpečné,“ připustil. „Kvůli tvému dědovi.“
Trpělivě jsem čekala.
„Mohl by tě sledovat až k nám a všechny by nás ohrozil,“ pokračoval.
„To nechápu.“
„Temní jsou pro nás velkou záhadou. Každopádně se bojíme, že kdyby se dostal sem a byl by pod jednou střechou s námi všemi, nebyl by pro něj velký problém všechny nás očernit – udělat z nás temné,“ vysvětlil.
Moc jsem jeho slovům nerozuměla, ale otřásla jsem se.
„A proč teď nevadí, že tu jsem?“
„Chrání tě hodně lidí,“ usmála se na mě maminka povzbudivě.
„Já vím,“ na chvíli jsem se odmlčela a dala si do pusy nové sousto. „Proč jste mě... nechtěli?“
Nevím, jak mi ta otázka vyklouzla z pusy, ale musela jsem se zeptat. Neměla jsem v úmyslu jim nic vyčítat, jen mě zajímala odpověď.
Rodiče si vyměnili nepatrně znepokojené pohledy a zadívali se na mě zase s úsměvem.
„Jenom mě to zajímá,“ řekla jsem honem. „Nezlobím se!“
Vztek jsem na ně možná měla kdysi, ale ty doby už dávno pominuly. Postupem času se člověk smíří se vším.
„Chtěli jsme tě,“ řekla maminka a v jejích očích jsem viděla dokonalou upřímnost.
„Vždycky,“ dodal tatínek.
„Ale nešlo to,“ zamumlala jsem. Roman mi o tom něco říkal, přesto jsem to chtěla slyšet z jejich úst.
„Přesně tak,“ usmála se na mě maminka soucitně. „Narodila jsi se s tolika vzácnými schopnostmi, že jsi mohla být dobrou... kořistí,“ znechuceně zavrtěla hlavou, „pro temné. Byla jsi tak malá a zranitelná – stěží bychom tě uhlídali.“
„Bylo mnohem bezpečnější, aby nad tebou měli stráž mocnější lidé,“ doplnil tatínek.
Mlčky jsem přikývla.
„Nebylo pro vás těžké... to odloučení?“ zeptala jsem se po chvíli. „Nemohli jste vidět, jak rostu... a já nevím co.“
K mému údivu se oba usmáli.
„Co jste celou tu dobu vlastně dělali?“ vychrlila jsem na ně další otázku, jakmile mi přišla na mysl.
„Hlídali jsme tě,“ promluvil pomalu táta.
„Cože?“ vydechla jsem překvapeně. Ze všech možných odpovědí jsem zrovna tuhle čekala nejmíň – spíš vůbec. Zmocnil se mě pocit, že teď už nerozumím absolutně ničemu.
Roman se do toho vložil.
„Jednou ses mě ptala, proč nežiju s rodiči, pamatuješ si to?“ Přikývla jsem. „Řekl jsem, že mají moc práce. S patronstvím...“
„Jste jedni z těch, kteří mě ochraňují?“ ptala jsem se rodičů zmateně.
„Svým způsobem ano, jen toho tolik nezmůžeme. Aspoň jsme chtěli vědět, co se s tebou děje. Měli jsme tě neustále na očích,“ odpověděla maminka s úsměvem.
Pocítila jsem hřejivý pocit úlevy. Velké úlevy. Jako by mi najednou spadl ze srdce obrovský balvan, který jsem tam nosila léta. Mám rodiče. A mají mě rádi! Starali se o mě, i když jsem o tom neměla ani tušení.
„Myslím, že jsme ti vybrali dobrý domov,“ pokračovala maminka. „Nic nenahradí ten opravdový, ale stejně jsme viděli, že se nemáš nejhůř. Vypadala jsi spokojeně.“
„Ano, vždycky se tam ke mně chovali dobře. Jsou moc milí.“
Rozpovídala jsem se potom o svých tetách a nevlastních sourozencích, o všem, co jsem za těch šestnáct let zažila a co jsem jim chtěla povědět. Je pravděpodobné, že většinu historek znali, jelikož mě celou dobu nějakým způsobem sledovali, i přesto však vypadali, že mě poslouchají opravdu se zájmem. Nejspíš ani nebylo důležité, co jsem říkala – hlavní bylo, že jsme byli spolu. Po tolika letech jsme se šťastně shledali.
Strávili jsme celé odpoledne vyprávěním; měli jsme si toho tolik co říct. Ačkoliv jsem u nich nemohla zůstat, vracela jsem na chalupu s Nickem s dobrým pocitem. Byla jsem dnes tak šťastná jako snad nikdy.
Za svůj dosavadní život jsem byla vždycky obklopená spoustou lidí; nikdy jsem si nepřipadala sama. Až teď jsem viděla, jak moc jsem byla do dnešního dne ochuzená. Usínala jsem s blaženým pocitem, že už opravdu nejsem sama – a to bylo víc, než jsem si kdy mohla přát.