Srdce bojovnice - 99. díl

Princ si to rázoval ke své jednotce a já musela napůl běžet, abych jeho chvatnému kroku stačila.
„Chcete mě potrestat, pane? Ale přece jsem se téměř ničím neprovinila!“ namítla jsem, protože se mi představa toho, co jeho slova slibovala, pranic nelíbila. A nebo to bylo naopak proto, že se mi líbila až moc?
„Téměř ničím?!“ opáčil princ rozezleně. Nikdy předtím jsem u něho tak ostrý tón neslyšela, takřka mi z něho přebíhal mráz po zádech. „Hraješ si tu na osamělou mstitelku a ohrožuješ život nejen svůj ale i ostatních! A tohle ti já trpět nebudu! Nyní tu máme důležitější věci na práci, avšak jakmile se dostaneme zpátky do paláce, poznáš, jak trestám neposlušnost!“
„Snažila jsem se pouze získat zpátky svou zbraň!“ bránila jsem se chabě.
„Skutečně?! Je pro tebe tvá zbraň cennější než život jednoho z bojovníků?! A nebo mám jenom já tu smůlu, že můj život považuješ za zcela bezcenný?!“
„Kam tímto míříte, pane?“ otázala jsem se udiveně.
„Že jsi vědomě opustila druha, který byl napaden! Připadá ti tohle jako chování vojáka? Nenapadlo tě třeba, že bych mohl potřebovat tvou pomoc?!“
Ztěžka jsem polkla. Thranduil měl pravdu, takhle jsem to skutečně v ten okamžik neviděla. Ale on se o sebe přece dokázal postarat, nebylo to jako že jsem ho nechala té stvůře napospas!
„Vždyť jsem Vám přece přišla na pomoc, jakmile to bylo možné! Jak jsem měla proti tomu pavoukovi bojovat, když jste mi nedovolil vzít si svou zbraň?! Měla jsem po něm snad házet kameny?!“ ohradila jsem se ostře.
Moje námitka očividně prince rozlítila ještě víc, neboť mě zcela nečekaně přimáčknul k jednomu stromu, tak prudce, až mi vyrazil dech.
„Lepší házet kameny než docela utéct z místa boje, nemyslíš?!“
„Já jsem přece neutekla!“
„Že ne?! Zpropadeně, Riel, používáš tu svou hezkou hlavičku také někdy k přemýšlení?!“
„Ovšemže! Neudělala jsem nic špatného!“ trvala jsem zarputile na svém.
„Ty to stále neuznáš, viď?! Běžela jsi zpátky pro svůj luk přesně tak ozbrojená jako jsi byla tady! Tak v čem byl rozdíl?! Jenom v tom, že tam ležel tvůj luk, zatímco tady jsem stál jenom já!“
„Tak to přece není! Chtěla jsem Vám pomoci! Jenže dokáži být užitečná jen s lukem!“
„Pokud vím, tak ti to celkem šlo i s tou větví!“ odvětil Thranduil suše.
„Vy jste mě viděl?“ vydechla jsem překvapeně.
„Ano, ale ta podívaná mě přišla zatraceně draho!“ Princ rukou mávnul k ráně na své noze. „Nenapadlo tě třeba aspoň na chvilku, že bych si o tebe mohl dělat starosti?!“
„Opravdu?“ hlesla jsem dojatě. Udiveně jsem se zadívala do jeho očí, které si mě tak rozzuřeně přeměřovaly. Připadalo mi, že i ten můj pavouk na mě hleděl vlídněji.
„Jistě! Nerad bych přišel o všechny své muže v tomhle zapavoučeném kusu lesa! A mezi své muže naneštěstí počítám i jednu zlobivou holku!“ odsekl Thranduil znechuceně a mé rozněžnění bylo totam.
Hrdě jsem zvedla hlavu a opětovala jsem jeho ledový pohled. „Dokáži se o sebe postarat sama, ale děkuji Vám za Vaši péči, pane!“ procedila jsem mezi zuby a vzápětí jsem překvapeně vyhekla, když mě princ zcela nevybíravou ranou do ramene přitiskl zpátky ke stromu.
„Toho jsem si povšimnul, když jsi ležela zcela bezbranná a svázaná na zemi!“
„Nikdo Vás přece nenutil mi pomáhat!“
„To ne! Ale brzy se přesvědčíš o tom, že jsou i horší věci! Třeba být bezbranná a svázaná na mé posteli!“
„To byste neudělal! Dal jste mi přece své slovo!“ zaprotestovala jsem prudce, i když jsem se neubránila slastnému rozechvění. Mysli na Saerose, Riel… Mysli na Saerose… snažila jsem se přesvědčit sama sebe, ovšem byl to naprosto marný boj. Protože ve své mysli jsem namísto tmavovlasého bojovníka viděla jistého zlatovlasého prince, který jen ve svých nohavicích a s bičem v ruce vypadal nesmírně úchvatně.
„Možná jsem lhal, Riel. Ostatně něco takového ti jistě není neznámé, že?“ prohodil a než jsem ho mohla zastavit, shrnul mi obvaz halící mou ránu na krku a hrubě mi po ní přejel prstem. „A lhát se nemá…“