Srdce bojovnice - 100. díl

Shodila jsem princovu ruku a přitiskla jsem si na krk svou dlaň.
„Nevím, co tu naznačujete, pane, ale tohle zranění jsem utrpěla v boji stejně jako Vy!“
„S tím rozdílem, že můj pavouk očividně neměl tak drobné drápky a ani mi tu ránu vzápětí způsobně neovázal!“ pronesl Thranduil mrazivě, ale připadalo mi, že v jeho tónu je něco falešného… Chybělo tam… překvapení!
„Vy jste to věděl!“ obvinila jsem ho ostře.
„Záleží na tom?! Zeptal jsem se tě dvakrát a tys to pokaždé popřela! A nyní neváháš lhát i o tom, jak jsi k té ráně přišla!“
„Vysvětlím Vám to!“ nabídla jsem chabě, jenže princ zamítavě potřásl hlavou.
„Já to ale nyní nechci slyšet! Máme tu na starosti důležitější věci než jsou tvé problémy! Ale ubezpečuji tě, že z toho tentokrát tak lehce nevyklouzneš! Zúčastnila ses dvou výprav a pokaždé jsi je ohrozila svou sobeckostí! Pokud nedokážeš své potřeby ovládat, pak nemáš v armádě co dělat, rozumíš?!“
„Nechtěla jsem nikomu ublížit!“
„Ale možná se tak stalo! Tohle přepadení… třeba ty pavouky přivábila vůně tvé krve… Pokud ano, pak všichni ti, jež dnes zemřeli, zahynuli jenom kvůli tobě! Jejich krev je na tvých rukou, Riel, dokážeš s tímhle vědomím vůbec žít?! Kolik bolesti budeš potřebovat nyní, aby ses s něčím takovým vyrovnala?!“
Slabě jsem vzlykla a kdyby mě princ dosud pevně nesvíral, svezla bych se k zemi na kolena.
„Vždyť to skoro nekrvácelo! Tohle se jistě nestalo kvůli mně!“ hlesla jsem slabě na protest.
„Skoro?! Jistě?!“ opakoval princ posměšně. „Ty nevíš jistě vůbec nic, Riel, a přesto neváháš riskovat životy mých mužů a můj vlastní pro své vlastní potěšení!“ obvinil mě a v jeho hlase téměř zaznívala nenávist.
„To ne!“
„Mlč již! Mám dost tebe i tvých lží! Nyní se snaž dělat to, pro co jsem tě sem vzal! Na mluvení budeme mít dosti času v paláci, koneckonců jsi žádala o slyšení, není-liž pravda?! Buď si jista, že si tě hodlám náležitě vyslechnout!“
S tímhle se mnou princ zřejmě prozatím skončil, neboť mě opět popadl za rameno a postrkával mě před sebou dál směrem k ostatním svým mužům. Nebránila jsem se, ačkoli to bylo značně nedůstojné, a několik vojáků se na nás na okamžik užasle zahledělo, když jsme se k nim přiblížili.
„Riel, jsi v pořádku?“ houkl na mě Amras starostlivě, zatímco svým mečem odrážel útok pavoučích spárů.
„Ovšem!“ přikývla jsem srdnatě a vymkla jsem se princi ze sevření, abych mohla napnout svůj luk.
Vrhnul na mě ještě něco, co by se klidně dalo nazvat varovným pohledem, ale pak si mě přestal všímat a přesunul svou pozornost raději na nestvůry kolem nás. Nezáviděla jsem jim, protože rozlícený princ s velkým mečem v rukou budil značný respekt. A když jsem si připomněla, že právě s tímhle barbarem mám večer pohovor, byla ve mně skoro malá dušička. Mé ruce se však naštěstí nenechaly mým rozpoložením nijak ovlivnit a sebejistě umisťovaly jeden šíp za druhém do odporných očí našich nepřátel.
Díky našemu semknutí a tomu, že jsme měli záda krytá skálou, na nás nemohli pavouci zaútočit v plné síle, a já se už nemusela s žádným z nich střetnout zblízka, neboť to za mě obstarávali jiní. Třeba Thranduil, který vedl své rány s takovou zuřivostí, že jednu z těch bestií takřka rozpůlil ve dví! Jeho muži ten úder ocenili radostným pokřikem, ale já se k něčemu takovému musela nutit, neboť jsem si ihned velice živě představila, jaké by to bylo, kdyby podobnou razantnost dal do mého bičování. Nejspíš by mi po takovém trestu nezůstal na zádech jediný kousek kůže. Mohla jsem jen doufat, že něco podobného nemá v úmyslu, a pokud ano, tak že se při všem tom pobíjení pavouků aspoň trochu unaví.
Ne poprvé ten den jsem zalitovala, že jsem nepotlačila svou pýchu a neodjela jsem se Saerosem, když jsem k tomu měla příležitost. Navíc… pokud nyní oznámím princi, že opouštím Eryn Galen, pak mu jistě nevymluvím, že to není kvůli tomu dnešnímu incidentu. A mně hrozně moc záleželo na tom, aby si nemyslel, že pouze utíkám před potížemi. I když by se v tom samozřejmě nemýlil, protože mou největší potíží byl právě on sám.