Forsaken - 125. díl

Všechno to bylo prostě neskutečný, skoro jako v nějakým románu. Okouzleně jsem se přibližovala a ve svým uchvácení jsem docela zapomněla si přidržovat dlouhou sukni šatů, a tak jsem o ni samozřejmě klopýtla.
„Chvilku jsem si skoro myslel, že je to někdo docela jinej, ale teď už jsem tě zas poznal podle tý tvý šikovnosti,“ prohodil Riel, kterej postával v rohu u okna a očividně na mě čekal.
„To já zas čekala někoho docela jinýho a jsi tu jenom ty!“ odsekla jsem a moje romantický rozpoložení bylo z větší části totam.
Kruci, copak mu nikdo neřekl, že správnej gentleman vyzvedává svou partnerku u schodiště? Když jsem ale letmo shlídla všechny ty dobrůtky, který tam byly pro nás dva přichystaný, ani jsem se mu nedivila, že se mu odsud nechtělo. Já se taky hrnula ke stolu, jak nejrychlejš jsem mohla, ne jenom kvůli tomu, že jsem měla fakt ukrutnej hlad, ale taky proto, že jsem si takhle nastrojená najednou připadala dost blbě. Nejspíš jsem to s tím slavnostním ohozem dost přehnala.
Riel byl pořád v tom samým oblečení, teda aspoň mně to tak připadalo, protože černý kalhoty a k tomu dokonale ladící triko s dlouhým rukávem měl na sobě už předtím. Je ale klidně možný, že si vzal na večeři čistý, nerada bych mu zas křivdila. Rozhodně teda odložil bundu, a tak jsem se teď mohla podle libosti kochat pohledem na jeho katanu ukrytou v pouzdru.
„Jo? A koho? Rovnou Rhetta Butlera a nebo by ses spokojila i s Marcellem?“ zeptal se mě Riel posměšně.
K čertu s tím chlapem! „Možná jenom někoho trochu příjemnějšího!“ odvětila jsem ostře a koukala jsem, který z těch dvou míst bude asi to moje.
Riel si mýho zaváhání povšimnul. „Můžeš si vybrat, jed je stejně ve všem,“ poznamenal s takovým úšklebkem, že bych mu to byla ochotná i věřit.
Usadila jsem se na tu bližší židli a při pohledu na všechno to jídlo před sebou jsem div nezačala slintat. Byla tu plná mísa nějakýho vývaru s knedlíčkama, pak asi tři druhy pečenýho masa obložený krásně žluťounkýma brambůrkama a u toho v samostatný nádobě nějaká zeleninová směs, z oválného podnosu se na mě smála kopa špaget politá boloňskou omáčkou a bohatě sypaná sýrem, z velkýho talíře se hrdě vypínal vysokej dort připomínající Sachr a z pár menších podnosů na mě dovádivě koukalo několik desítek různých malých zákusků, který přímo žadonily o to, abych si nějaký z nich vybrala.
„Páni... kolik nás tu bude dneska na večeři?“ vydechla jsem užasle, protože mi nebylo jasný, jak bychom všechno tohle mohli ve dvou spořádat.
„Jenom my. Brečela jsi, že máš hlad, tak doufám, že budeš mít dost,“ řekl Riel a posadil se naproti mně. Zatím ale nezačal jíst, jenom se zcela okatě pásl na mým ohromení.
„A jak jsi to stihl všechno připravit?“ nechápala jsem.
Taky by mě zajímalo, jestli to takhle prostřel on, protože to vypadalo fakt hezky, a on mi nepřipadal zrovna jako typ, kterej se zajímá o aranžmá. I když na aranžmá samozřejmě strašně záleží, vzpomněla jsem si hned na slova Truffaldina ze Sluhy dvou pánů.
„Ubrouskem prostři se, jak jinak...“ odvětil Riel samolibě. „Co jinýho mi taky zbejvá, když mám na starost tak náročnou ženskou.“
„Dík.“ Dotčeně jsem sevřela rty. Romantickej večer jako prase, fakt!
„Catering služba,“ prozradil mi Riel po chvilce mlčení. „Když už snobárna, tak se vším všudy, ne? Přece si tu nebudem ohřívat zmrzlou pizzu v mikrovlnce, která tu beztak není.“ Vzal z hlubokýho talíře umně složenej látkovej ubrousek a ledabyle ho pohodil vedle. „Vzali to doslova, jak tak koukám... Ještě že jsem trval na tom, že mají přibalit ty špagety… docela jsem je tím požadavkem pohoršil. Nabízeli i nějaký hudebníky a podobný šaškárny, ale s tím už jsem je hnal.“
Jeho skoro znechucenej tón mě připravil i o ty poslední zbytky dobrý nálady, který se ve mně kupodivu až do tohoto okamžiku ještě zuby nehty držely. A i když jsem hlady už skoro ani neviděla, rázně jsem se zvedla od stolu.
„Nemusel ses tak namáhat! Obyčejná pizza by mi fakt stačila!“ pronesla jsem ledově a s hrdě vztyčenou hlavou a hlasitě protestujícím žaludkem, kterej jsem v duchu proklínala, leč nedokázala nijak kontrolovat, jsem si to namířila ven z místnosti.
Ať se tam tím jídlem klidně udáví! říkala jsem si, ale stejně jsem se musela hodně přemáhat, abych cestou ke dveřím neukořistila aspoň jedno kuřecí stehno. Pýcha nejen že předchází pád, ale člověk si s ní i dost vytrpí. Ale což... malej půst přece ještě nikomu neuškodil, že jo...
Jenže pak došlo i na ten pád.