Srdce bojovnice - 101. díl

„Vítězství! Vítězství!“ volali vojáci kolem mě, jenom já se nemohla přinutit k jejich jásání přidat. Neměla jsem k tomu důvod.
A jak jsem si povšimla, tak ani princ nehodlal dnešní misi nějak zvlášť oslavovat. Očima přejížděl mýtinu, na které se ještě před pár okamžiky bojovalo, a zdálo se mi, jako kdyby už počítal zemřelé. Nebylo jich zas tak málo, téměř polovina mužů padla, především kvůli onomu překvapivému útoku hned na začátku. Pavouci docílili přesně toho, co zamýšleli. Vnesli zmatek do našich řad a rozdělili naši jednotku na několik menších skupin, které se obtížněji mohly ubránit jejich brutálním výpadům.
Nebylo věru proč se radovat, už jen kvůli ženám, které zůstaly po padlých vojácích a které budou toto naše slavné vítězství pouze oplakávat. Na okamžik jsem si představila, že jsem jednou z nich… Jak bych takovou zprávu nesla? Nenáviděla bych Thranduila za to, že vzal mého chotě do boje? Za to, že pod jeho velením zahynul? Je lepší čekat doma, jestli se ten, kdo je mi drahý, vrátí a nebo tu být přímo v ohnisku dění a sledovat ho, jak obratně uhýbá před údery spárů a obávat se, že jednou nebude dostatečně rychlý? Protože já se o Thranduilův život obávala. Byl na mě rozezlen a já měla starost, aby mu ten hněv nezkalil zdravý úsudek a on proto neudělal nějakou fatální chybu. Protože něco takového bych si nejspíš nikdy neodpustila.
„Riel…“ ozval se najednou docela blízko mě nějaký hlas a já s trhnutím opustila princova široká záda, abych očima vyhledala Elurína, který si mě pozorně prohlížel.
„Ano?“ hlesla jsem skoro provinile, protože to byl on, kdo upozornil, že bych mohla celou misi zmařit, a princ mi přesto dal příležitost. Nezasloužila jsem si ji. Očekávala jsem, že mě Elurín obviní, že všichni ti padlí zemřeli pouze mou vinou, ale on se na mě kupodivu pouze pousmál.
„Dobrá práce, opravdu,“ sdělil mi pochvalně.
„Prosím?“ nechápala jsem. Mohl to samozřejmě myslet ironicky, jenže on se zdál být skutečně potěšen.
„Velitel měl pravdu, s lukem jsi vskutku nepřekonatelná. Trochu jsem se o tebe sice obával, když ses tam vzadu pustila do jednoho z těch neřádů jenom větví, ale očividně i s takovou zbraní jsi značně nebezpečná. Beru svá slova tudíž zpět… a jsem rád, že na mě princ nedal a neposlal tě pryč.“
Elurín si sundal svou zakrvácenou rukavici a s přátelským pousmáním mi nabídl svou ruku. „Máš můj respekt.“
Ohromeně jsem sevřela jeho prsty ve svých a na okamžik jsem nebyla schopna slova. Ale netrvalo to dlouho.
„To jsi zřejmě jediný, Eluríne, protože jsem si jistá, že by mě princ nejraději přivázal ke stromu a nechal tady!“ prohodila jsem hořce a opět jsem svou ruku stáhla. „Ohrozila jsem celou tuto výpravu! A ani to, že dobře střílím to nemůže odčinit!“
„Jsi na sebe příliš přísná, Riel! Nejsi přece jediná, kdo se zamotal do pavučin. A princ není z těch, co by opustili některého ze svých mužů v nouzi. Vrátil by se pro kohokoli z nás, tak nač se trápíš?“
Potřásla jsem hlavou. „O tom nemluvím, ačkoli i kvůli tomu bych si zasloužila pověsit na ten nejvyšší strom tady, protože když na nás pak zaútočil jiný pavouk, nechala jsem ho tam a vypravila jsem se pro svou zbraň…“ přiznala jsem zahanbeně. „Ale mluvila jsem hlavně o tomhle…“ A aniž bych zaváhala, poodhrnula jsem svou košili, aby Elurín mohl vidět ránu na mém krku.
Zlehka se dotkl jednoho kraje. „Neříkej, že ti tohle udělal velitel.“
„Ne. Měla jsem tam ten šrám už když jsme jeli sem. Chápeš?“ pronesla jsem naléhavě a s obavami jsem očekávala Elurínův výbuch hněvu. Jenže ten stále nepřicházel.
„A co má být?“ pokrčil ten ellon lhostejně rameny. Zřejmě už měl vybavování se mnou tak akorát dost. „Také jsem v minulosti pár šrámů utržil. Není důvod se za ně stydět.“
„Ale já ho utržila krátce před odjezdem! Je možné, že dosud krvácel, když jsme mířili sem!“ oznámila jsem mu pomalu a důrazně, protože jsem získávala čím dál tím silnější pocit, že snad mluvím docela jinou řečí než on.
„Pak by sis nejspíš měla podobné rány raději lépe ovázat, než-li vyjedeš do další bitvy. Nevím, proč mi tohle říkáš, Riel. Ale pokud je to tvá představa o… nu… sbližování se… pak tě musím upozornit, že už jsem zadaný. Nicméně pokud se příště opět sejdeme na nějaké výpravě, pak si buď jistá, že proti tobě už nebudu mít zhola žádných námitek.“
Elurín se na mě ještě jednou pousmál a pak s lehkým pokynutím hlavy zmizel mezi ostatními muži.