1.Kapitola - Vášně mého těla

1. Kapitola

Bylo krátce po setmění, když skupina nočních lovců dostala hlad.
Tiše se vykradli ven ze svého obydlí ne, že by museli, ale protože jim to přišlo naprosto přirozené chovat se tiše a obezřetně.
Lišily se od sebe postavami, vlastnostmi, povahami a dalšími rozdíly a přesto měli něco společného…
Noc.
Nezáleželo na tom, jaká byla, jestli chladná, deštivá, tichá, nebo naopak, důležité bylo jen to, aby byla temná a čím temnější, tím pro ně, pro upíry lepší.
Oni vlastně neměli noc, pro ně byl den a to úplně nový den a jako každé nové ráno i oni si šli dát svojí snídani.
Na dnešní lov jich vyrazilo kolem dvaceti.
V popředí s mohutným mužem, byl to jejich vůdce Gabriel.
On sám byl tradičním upírem, jeden z těch opravdu starých tudíž byl také od malička vychováván
podle prastarých tradic, starší nebyli zvyklý lovit, prakticky neznali násilí, prostě si od lidí koupily zvířata a z nich si poměrně civilizovaně brali krev a tak to fungovalo po mnoha staletích, než se zrodili moderní.
Začalo to naprosto nevině, lovem zvěře, byla to zábava, zábava co tišila hlad, ale po čase začínala být čím dál tím nudnější a tehdy se přišlo na to, že lovit lidi může jejich upadající hru vylepšit ba, co víc lidská krev jim dodávala mnohem víc sily a tak se zrodily moderní.

Moderní upíři neměli žádné slitování po většinou vrazi a násilníci jen s jedním daným pravidlem poslouchat svého vůdce, ale právě proto musel dnes Gabriel vyrazit na lov, přestože on sám lovit nehodlal.
Jeho menší klan byl vedený tradičním směrem a moderní v něm neměli místo, jenže Gabriel byl svým způsobem dobrák od kosti a kdykoliv u jeho dveří zaklepal jakýkoliv přeběhlých ať už z nějakého tradičního, nebo moderního klanu našel u něj nový domov, když se dokázal držet stanovených pravidel.
Za nedodržení byli jen dvě cesty buď okamžitě opustit klan, anebo přijmout trest, a věřte mi, nikdo by nechtěl zažít Gabrielovy tresty, byl sice dobrák, ale né hlupák a znal svoje lidi, takže pokud šlo o udržení autority, neznal slitování.

Skupinka mezitím dorazila hlouběji do lesa.
Gabriel vycítil hlad a nedočkavost svých skoro dětí, a než jim dal volnost, ještě si je namátkou rychle přepočítal a naznačil jim, že můžou jít krom jednoho, nebo spíše jedné jeho malé holčičky.
Skupinka se rozběhla a uprostřed lesa stáli jenom oni dva.
Dívka na něj pohlédla se zoufale prosebním výrazem
„ať ji nechá na pokoji“
Ale to on nemohl, oba věděli, že se s ní něco děje a Gabriel se rozhodl to dneska zastavit a tak jen řekl.
„Taro, maličká potom přijď za mnou na louku, budu tam čekat“
A pomalu odcházel, dívce se zatajil dech, věděl to snad?
Chvíli na něj jen tak koukala, jak se vzdaluje, ale pak se rozeběhla lovit, ať se stane cokoliv, musí být statečná.

Gabriel čekal na velké louce nad vesnicí už asi hodinu možná dvě, noc se pomalu, pomaličku začala probouzet do své největší krásy, tušil, že jeho holčička přijde již brzy, ale ještě měl chvíli čas a zahleděl se daleko před sebe na vesničku pod loukou.
Když přišel, většina vesnice zářila od různého veřejného osvětlení, domácích žárovek, televizí a dalších domácích spotřebičů, ale teď… celá vesnice byla jako mrtvá a ve většině domů zářily jen malá světýlka a sem tam nějaká pouliční lampa.
Ti všichni lidé dole evidentně již spali, nebo se ke spánku chystali, trošku ho to zamrzelo, noc se sice probouzela do své největší krásy, ale nebylo ještě tolik, aby ti chudáci dole museli spát a plně si uvědomoval, že příčinou toho všeho je vlastně on a jeho milovaní svěřenci.
Někdy když se takhle koukal dolů na vesničku, chtěl se rozběhnout přímo dolů k ní a celou jí zburcovat.
Tak nějak křičet na ulicích
„ Ne ještě nechoďte spát. Pojďte ven noc je krásná a rozhodně se není čeho bát! “
, ale věděl, že je to bláznovství, samozřejmě nebylo, čeho se bát jeho rodina nelovila lidi, ale to všechno byla jen jedna velká teorie, vždycky se našel někdo, kdo zhřešil a Gabriel si tuhle krutou pravdu uvědomoval.
V blízkosti jeho rodiny, nebyl nikdo v bezpečí, byly tu ty doby, ale už nejsou.
Určitě by se podobnými myšlenkami zaobíral ještě dlouho, kdyby neucítil svou milovanou Taru.
Blížila se k místu setkání pomalu, ale přeci, tráva jí pod nohama prazvláštně šustila a lámala se, Gabriel se nemusel ani otáčet, aby poznal, že je zase bosa, když byla Tara dostatečně blízko, přisedla si k němu a letmo mu pohlédla do tváře, byla ustaraná, smutná, ale ne zuřivě hněvivá, nevěděla přesně co si o tom má myslet, jestli to opravdu ví, jestli ví na co myslí, měl by být naštvaný, zuřivý, ale není, děsilo jí nevědět co si její pán myslí, děsilo jí dívat se do jeho tváře a tak raději odvrátila pohled na vesnici pod loukou na vesnici na, kterou snad koukal i on.
„Co na tom zpropadeném místě vidíš?“ řekla jen tak mimoděk.
Gabriel neodpověděl, nebylo, proč oba měli svůj důvod proč se dívat na vesničku a ani jeden z nich by ho neřekl nahlas a tak opět mlčky shlíželi dolů.
Tara opět pocítila to něco, co jí Gabriel chtěl říct, ale nebyla si přesně jistá, co to je.
Věděl snad Gabriel o tom, že kdykoliv pohlédla na ten kousek zalidněné půdy pod sebou, v hlavě se jí najednou začali mísit vzpomínky a pomyšlení na staré časy jen na malinkou chvíli si představila, jaké by to bylo sejít dolů, najít si oběť a opět lovit, stopovat, uměla si představit každičký malinkatý detail a celé její tělo se napnulo pod nátlakem adrenalinu, který jí začal proudit v žilách.

Gabriel pocítil napětí, které sálalo z těla jeho přísedící, a opět si s politováním uvědomil, proč se tu dneska vlastně sešli.
Měl celý den na přemýšlení a stejně si nebyl jist jak to vlastně Taře říct, nesnášel tu bezmocnost, když nenacházel slov, byla to přesně jedna z těch chvil, která ho nutila pochybovat o sobě jako vůdci.
Otočil se tedy na Taru s plným odhodláním prostě a jednoduše jí říct o jeho plánu na získání…, co vlastně chtěl získat zpátky?
Ji, co když si jen něco namlouvá, co když to co sedí vedle něj to, co chce zabít něco tak ušlechtilého jako je člověk, je prostě Tara.
Ne musí to být jen ďábel našeptávající jí zlé myšlenky, jeho holčička by nikdy sama od sebe nikomu nic neudělala, kdyby byla on ten ďábel, co pak by s ním vydržela tak dlouho bez poskvrny, bez jediné oběti, ano je to jen momentální slabost a tím, že jí pošle pryč, si uvědomí, že její starý život už pro ni prostě není.
Chytnul jí za paži a jako vždy pod dotekem jeho těla se Tara opět uklidnila, po tom jak se teď zachovala, není pochyb o tom, že to Gabriel ví a tahle noc navždy rozhodne o jejím osudu.
Zadíval se jí hluboko do očí a viděl tu spoušť, kterou tak dlouho přehlížel, jeho holčička byla skoro ztracená, ale byla tam ještě malá nepatrná naděje, viděl jí tam jakou malou jiskřičku v jejích tmavě modrých očích, byla tam chudinka malá a topila se v záplavě krvežíznivé modře, viděl jí topit se už mockrát, ale tentokrát byla na pokraji utonutí.
Nešlo to dál odkládat a tak jen lehce hledě do jejích očí zvolal
„Taro pojedeš do Irska, musíš odjet pro svoje dobro“