Forsaken - 126. díl

Tentokrát jsem v tom byla ale docela nevinně, protože jsem prostě nemohla předpokládat, že se někdo zničehonic zjeví ve dveřích, zvlášť když Riel tvrdil, že jsme tu docela sami. Nabourala jsem do tý osoby a než jsem to stihla vyrovnat, už jsem se se vší parádou válela po zemi.
„Doprčic!“ zaklela jsem a udělala obličej, protože přistát na tvrdým mramoru fakt není žádnej med. Ale než jsem se vůbec stačila nadechnout, abych tomu dotyčnýmu vynadala, natáhnul ke mně galantně ruku a já od ní vzhlídla přímo do Marcellových temných očí.
„Zdá se, že Ariel je lstivější, než jsme si mysleli. Dal ti pěkný boty a ty už seš natolik chytrá, že se v nich zabiješ sama...“ prohodil Riel ze svýho místa a nevypadalo to, že by se chystal vstát, aby mi pomohl z podlahy.
Obrátila jsem radši svou pozornost zpátky k Marcellovi a se skoro oslepujícím úsměvem jsem se chopila jeho nabízené ruky.
„Díky. Aspoň někdo tu má vychování,“ podotkla jsem mile.
„Ten někdo tě právě složil na zem, jestli sis toho nevšimla, drahá Scarlett,“ odvětil Riel.
„Omlouvám se, to jsem nechtěl,“ vmísil se do toho Marcell a vytáhnul mě na nohy. „Jsi v pořádku?“ starostlivě si mě prohlížel a když jsem přikývla že jo, potěšeně se na mě pousmál. „Vidím, že šaty ti padnou skvěle a také ti moc sluší, Izabelo. Jenom by se hodily pro nějakou...“ Očima zalítl k Rielovi a na okamžik se zamračil. „...mnohem slavnostnější příležitost.“
„Taky si myslím,“ ozval se můj ochránce okamžitě. „Původně jsme chtěli jít do opery, ale pak jsem se doslechl, že ji chce někdo zabít, a tak jsme si radši uspořádali soukromou párty tady.“ Sarkasmus z jeho slov přímo kapal a kdyby si jeden nedal pozor, klidně by na tý zelený kaluži mohl uklouznout.
„Ty šaty jsou moc krásný, Marcelli, jsem ti za ně opravdu vděčná. Ostatně i za to ostatní oblečení,“ chopila jsem se rychle příležitosti poděkovat, než se ti dva pustí do nějaký hádky. Napětí mezi nima by se totiž dalo přímo krájet. „Jak vidíš, tak se zrovna chystáme povečeřet, nedáš si s náma? Je toho opravdu víc než dost pro všechny...“
„Rád bych, Izabelo, ale už jsem jedl. Nebude ti vadit, když ti na chvíli odvedu Riela? Potřebuji s ním jenom krátce hovořit,“ dovoloval se mě Marcell a já přikývla, zklamaná jeho odmítnutím. Byla jsem si jistá, že večeře s ním by byla rozhodně daleko příjemnějším zážitkem!
Užila jsem si aspoň to, že mě pozorně odvedl zpátky ke stolu, i když bych klidně souhlasila i s delší procházkou. Ne až tak kvůli němu, ale proto, abych naštvala Riela. Ten nás totiž po celou tu dobu sledoval přimhouřenýma očima a já se nemohla rozhodnout, jestli na něho žárlí a nebo je na něj jenom naštvanej kvůli těm lžím. Doufala jsem v to první, ale jelikož se snažím zůstávat maximálně v realitě, nedělala jsem si naděje, že by to tak mohlo bejt.
„Rieli, můžeš?“ vybídl ho hned nato Marcell a oba dva se odebrali do haly, což jsem zjistila jednoduše tím, že jsem si zula ty záludný střevíce a vyplížila jsem se do chodby za nima.
Když jsem tam nakoukla, stáli u schodiště, takže mi nehrozilo, že mě náhodou zahlédnou. Pokud ovšem na sebe neupozorním tím, že mi zas brutálně zakručí v břiše. Radši jsem si na něj přitiskla dlaň, i když jsem pochybovala, že to pomůže.
„Netušil jsem, že víš o tomhle místě,“ prohodil Riel lehce podezíravým tónem. „Posílá tě Alex?“
„Ne. Jenom jsem se přišel ujistit, že je Izabela v pořádku. Vypadá v těch šatech od Valentina úchvatně, že?“ V jeho hlase zaznívala určitá pýcha, kterou jsem nechápala, a už vůbec jsem nerozuměla tomu, proč by mi někdo cizí kupoval šaty od tak věhlasnýho návrháře. Opatrně jsem si je uhladila na bocích a opět jsem zalitovala, že jsem je nenechala v tý tašce.
„Jo, ujde to. Když si ovšem na těch podpatcích nezlomí nohu,“ zhodnotil to Riel kriticky a mít po ruce jednu z těch botek, tak jsem mu ji v tu chvíli hodila na hlavu.
„Jen se nedělej, líbí se ti,“ konstatoval neodbytně Marcell. „Ale teď mě dobře poslouchej. Jestli si k ní něco dovolíš a to bez ohledu na to, jestli s tím bude ona souhlasit a nebo ne, tak si to šeredně odskáčeš, rozumíš?“
„Fakt?“ nehodlal se Riel nechat tak snadno zastrašit. „A co mi uděláš? Zabiješ mě? To bys mi spíš prokázal náramnou službu!“
„Tebe ne...“ pronesl Marcell nezvykle mrazivě. „Ale jestli se o něco pokusíš a tvá sestra je dosud mezi živými, pak si budeš přát, aby tomu tak nebylo. Vyjádřil jsem se nyní dostatečně jasně?“