Forsaken - 127. díl

„Až příliš!“ opáčil Riel podobně ledovým tónem. „A teď poslouchej ty mě! Jestli zjistím, že jsi mý sestře zkřivil jenom jedinej vlásek na hlavě, pak se mi z toho budeš zodpovídat zas ty! Beztak si myslím, že máš v jejím zmizení prsty!“
Marcell se pobaveně zasmál a z toho zvuku mi přeběhl mráz po zádech. „Opravdu? Jestli ty nejsi Alexandrův malý chytrý chlapec. Jenom buď i nadále hodný a nikomu se nic nestane.“
„Nech si ty blbý kecy nebo se stane něco tobě, protože ti rozmlátím držku!“ osopil se na něho Riel rozzuřeně.
„Vždycky jsem se divil, co na tobě Alexandra tak zaujalo. Nejsi zase tak dobrý, jak si myslíš,“ nenechal se jeho výbuchem vyvést Marcell z míry.
„Vážně? Potom tě ale musí hodně štvát, že svou dceru svěřil mně a ne tobě!“
„Štve mě to hlavně proto, že jsi ji nedokázal před Arielem ochránit. Ještě jedno podobné pochybení a asi ti udělím menší lekci...“
„Jedno si vyjasněme hned tady, Marcelli! Máš moji sestru a nebo ne?! Bylo to tvý pátrání po ní jenom nějaký blbý divadýlko?!“ udeřil na něho Riel.
„Nerozčiluj se přece tak, příteli, přece jen nejsi úplně nesmrtelný, aby tě nemohl postihnout třeba infarkt. Tvou sestru nemám. A kdybych ji našel, tak bych ji rozhodně nezavřel nikam do sklepa, jak si jistě ve své divoké fantazii představuješ. Nemám něco podobného zapotřebí. Kdybych jí chtěl ublížit, pak by mi v tom nikdo nezabránil, ani ty ne, jenže se naneštěstí zdá, že prozatím není k nalezení. Začínám se obávat, jestli v tom náhodou nemají prsty andělé, protože jinak bych ji již dávno objevil. Tohle je skutečně podezřelé.“
„Tak ji koukej najít, než bude příliš pozdě! Je mi jedno, kdo ji má, ale ty ji dostaneš zpátky! Na oplátku ti slíbím, že nechám tvou drahou Izabelu na pokoji! Je to pro tebe přijatelnej obchod?!“ nabídl mu Riel a v tu chvíli bych po něm s chutí mrskla i druhou botou! A vzápětí taky tou debilní sochou, co stojí vedle mýho pokoje! Další důkaz o tom, jak málo pro něho znamenám, jsem už fakt nepotřebovala!
Po špičkách jsem se zase odplížila zpátky do jídelny, a tak jsem se už nedozvěděla, co mu na tenhle lákavej návrh Marcell odpověděl. Zřejmě se tomu ale nebránil, protože jsem za sebou nezaslechla žádný zvuky boje. Nasupeně jsem si sedla zpátky na svou židli a ani jsem se nenamáhala nazout si znovu ty nepohodlný boty. Pro koho bych se taky měla obtěžovat, že jo!
Náladu jsem měla totálně zkaženou, ale jak jsem tam tak koukala na všechno to jídlo, zjistila jsem, že na můj hlad to žádnej vliv nemá. Vytřepla jsem složenej ubrousek naaranžovanej v mým talíři a způsobně si ho dala na klín. I když jsem hodlala jíst sama, nebyl důvod, abych si nedopřála trochu kultury. Nandala jsem si několik sběraček vývaru a dychtivě se do něho pustila. Byl moc dobrej a plavalo v něm spousta zeleniny. Vážně není nad talíř výborný polívky, když je člověku nanic, ta je nad všechny medicíny. Spořádala jsem ji během krátký chvilky a zrovna jsem si nandávala pár brambor k tomu stehnu, co už mi trůnilo na talíři, když se objevil Riel. Naprosto jsem ho ignorovala a navršila jsem si tam ještě nějakou zeleninu. Kdo ví, kdy se mi zas poštěstí takovýhle hody.
„Necháš mi, doufám, taky něco,“ poznamenal jenom a nadělil si vrchovatej talíř polívky.
Ani jsem se neobtěžovala nějak zareagovat, ať si klidně mele, co chce, já už s ním nemínila prohodit ani slovo. Pomstychtivě jsem se zakousla do toho zlatavoučkýho stehna a na okamžik jsem si představila, že je to jeho krk. Kupodivu to nebyl vůbec špatnej pocit. Nejspíš bych si pro jistotu měla dát brzo nějakou čerstvou krev, i když jsem měla podezření, že absťák je v tom teďka docela nevinně.
„Marcell už odjel,“ oznámil mi Riel mezi dvěma sousty polívky.
Dál jsem se soustředila na svý jídlo, jako kdyby na tom závisel můj život, až odložil lžíci a upřeně se na mě zadíval. „Stalo se něco?“
Teď už mi přišlo blbý mlčet, a tak jsem zamumlala odměřený „ne“ a radši jsem si šoupla do pusy další kus masa, který jsem samozřejmě musela důkladně požvejkat.
„Když ženská říká, že ne, pak je to obvykle skoro stoprocentně naopak…“ zameditoval Riel a jeho ledabylá poznámka mě naštvala tak, že už jsem se neudržela a klidně jsem na něj spustila i s plnou pusou.
„Výborně, takže už se nemusíš na nic ptát! Pokud ti to nevadí, tak bych radši konverzaci vynechala, jsem totiž dost unavená a ráda bych si šla brzo lehnout!“ procedila jsem kysele.
„Konverzovat nemusíš. Jenom nechápu, proč jsi naštvaná.“
„Jak jinak!“
„K tomuhle sis mohla poznámku odpustit, Izabel, nerad bych tě docela vyčerpal!“ uculil se na mě Riel a znovu se chopil lžíce.
Vztekle jsem nabodla bramboru a litovala, že to není jeho srdce a moje vidlička pořádnej dřevěnej kůl. Jo, není holt nad romantiku!