Srdce bojovnice - 103. + 104. díl

„Přijď i kdyby ano. Jenom bychom trochu omezili tanec,“ zašklebil se na mě Amras a vytrhnul mě tak z mé lehké melancholie.
„To budeme muset i tak, protože netančím,“ oznámila jsem mu raději hned, abychom později naším dohadováním nebudili přílišnou pozornost.
„Ale tančíš, jenom o tom zatím nevíš.“
„Ne, netančím! Opravdu ne! A nemysli si, že mě k něčemu podobnému přemluvíš!“ varovala jsem ho.
„To by mě ani ve snu nenapadlo, Riel!“ zasmál se Amras a z jeho výrazu bylo patrné, že se jen tak lehce nevzdá.
„Ne, Amrasi!“ zkusila jsem to na něho ještě důrazněji.
„Nikdy neříkej nikdy!“ prohodil s šibalským úsměvem.
„Já přece neříkala nikdy, zatím jsem jenom říkala ne!“ upozornila jsem ho na tu malou nesrovnalost.
„Tak to jsem na tom ještě dobře. Ne se dá snadno změnit na ano. A ty přece jistě toužíš tančit! Jako ostatně všechny ellith!“
„Ty ses asi zbláznil, Amrasi! Neumím tančit, nechci tančit a ani nemám šaty, ve kterých bych mohla tančit!“ vyjmenovala jsem všechny zápory, které mě v tu chvíli jen napadly. „A když už na to přijde, pak by asi ani nebylo vhodné, abych poté, co mě princ potrestá, šla na zábavu a tam tančila!“
„Mně přece nevadí, že nebudeš mít šaty. Vypadáš krásně i takhle.“
„Ovšem. Každý si bude myslet, že tančíš s nějakým ellonem. To ti nevadí?“ snažila jsem se ho mermomocí přivést k rozumu.
„Ani ne. Ale pokud tobě ano, tak si vpleť do vlasů nějaké kvítí a jistě si tě nikdo s ellonem nesplete.“
„Výborně.“ Cítila jsem se trochu dotčená, že třeba nenavrhl, abych si oblékla pouze košili a nechala si ji nedošněrovanou. I tak bych se totiž zcela jistě odlišila od ostatních vojáků. Ale on si radši vybere kvítí!
„Opravdu jsi nikdy v životě netančila, Riel?“ otázal se mě Amras zamyšleně po chvilce ticha.
„Ale ano… Kdysi… ale to bylo v Lórienu a tam mají poněkud odlišné tance,“ připustila jsem váhavě.
„Tanec jako tanec. Jde o rytmus… o cítění hudby… Myslím, že nám to půjde dobře.“
„Jsi přehnaně optimistický, Amrasi. Říkala jsem jen, že jsem v Lórienu tančila, ne, že mi to šlo. Haldirovi jsem několikrát tak podupala nohy, že to raději vzdal. Nejsem ten správný typ pro tanec. Asi nemám tu… potřebnou lehkost…“
„Nebo jsi dosud neměla vhodného partnera, Riel. Tanec je jako létání… potřebuješ být v náruči někoho, kdo ti dá křídla. Kdo ví… třeba v Imladris budeš tančit lépe než-li víla,“ pronesl Amras tak přesvědčivě, jako kdyby s vílami tančil snad každý večer.
„Jak jsem řekla prve, Amrasi, jsi přehnaně optimistický. A také přespříliš romantický. Pak ale nechápu, proč chceš tančit zrovna se mnou. Proč si k tomu nevybereš nějakou elleth? Myslím nějakou elleth v krásných šatech. Tohle přece pro Saerose dělat nemusíš, ujišťuji tě, že se dokáži zabavit i sama.“
„Už jsem ti slíbil tanec a tančit budeme, Riel. Navíc tu beztak není žádná elleth, která by mě zaujala. A tak se mohu plně věnovat pouze tobě.“ Obdařil mě dalším ze svých odzbrojujících úsměvů a já najednou neměla sílu mu dál odporovat.
„Dobrá, budeme tančit. Ale pokud budeš mít druhý den rozdrcené obě nohy, tak mi nevyčítej, že jsem tě nevarovala!“ zkusila jsem mu to ještě jednou nenápadně rozmluvit.
„Aspoň to odnesu já a budu tak moct prozradit Saerosovi na co si s tebou má dávat pozor,“ vzal to Amras s humorem.
„Pověz mi… a tímhle tě pověřil on a nebo sis to vymyslel sám?“ otázala jsem se ho podezíravě.
„Pověřil mě pouze tím, abych mu tě pohlídal. A nic jiného ani v úmyslu nemám.“
Trochu potměšila jsem se pousmála. „A kdo přitom ochrání tebe?“

***

Jakmile jsme se vrátili do paláce, princ se od nás ihned odloučil a zamířil dovnitř, zřejmě aby svému otci podal hlášení.
Ulehčeně jsem si oddechla. Třeba budu mít to štěstí a než se střetneme znovu, tak na celou tu záležitost s trestem zapomene. Je také možné, že to byla jen planá pohrůžka, takové malé varování, aby mě už nenapadlo na něho příště něco podobného zkoušet znovu. Zatímco jsem nad tím dumala, dokončila jsem beze spěchu důkladné kartáčování Celebra a přehodila jsem mu přes hřbet deku.
„Je jenom dobře, že odsud brzy zmizíme, viď, hochu?“ promluvila jsem k němu a pohladila jsem ho láskyplně po krku.
Měkce zařehtal, jako kdyby souhlasil. Někdy se mi zdálo, že on jediný mi opravdu rozumí.
„Tak zmizíš, povídáš?“ ozval se z uličky hlas, který mi už dávno nečinilo potíže rozpoznat. Lindir…
„A kampak se chystáš tentokrát? Mám si rovnou připravit jehlu na šití a nebo už jsi konečně dospěla?“
Pomalu jsem se k němu otočila. „Odpusťte, ale toto je má věc.“
„Tak koni se svěříš a mně nikoliv?“ Lindir se zdál být dotčený.
„Jemu důvěřuji, protože mě nikdy nezradil,“ řekla jsem prostě.
„Takže mně nedůvěřuješ? A čím jsem si to zasloužil?“
„Jste princův přítel. Jak bych Vám mohla skutečně důvěřovat?“ Samotnou mě udivovala, že jsem k němu natolik otevřená, nejspíš za to mohlo pomyšlení, že už zakrátko odjedu a nikoho z těchto Eldar již více nespatřím. A nebo jsem už prostě byla unavená vší tou přetvářkou.
„Pokud je to nějaká choroba, pak ji neznám. Tak pověz, kam máš namířeno?“ nehodlal se Lindir vzdát tak lehce.
„Do Imladris… se Saerosem…“ přiznala jsem nakonec po chvilce otálení.
Lindir spokojeně přikývnul. „Tak tomu jsem rád. Nejen kvůli Thranduilovi ale i kvůli tobě. Potřebuješ nějakou… jistotu. A tu by ti princ nikdy nemohl dát.“
Překvapeně jsem se na něho zadívala. „A to mi řeknete jen tak?“
„Ovšem. Mám rád upřímnost a tady opravdu není důvod něco předstírat. Princovy úmysly jsou značně nevyzpytatelné. Jistě… na krátký čas to má nepochybně své kouzlo, ale chtěla by ses snad každý den strachovat, jestli ti ho nějaká jiná elleth neodloudí? Taková, která má titul a urozený původ a bude pro něho přijatelnou manželkou?“
„Jste opravdu upřímný, Lindire. A neříkáte mi nyní nic nového. Opravdu není důvod, abyste se o mě strachoval, já znám své místo,“ snažila jsem se tuhle naši malou debatu ukončit, protože jsem v tomhle ohledu neměla tak docela čisté svědomí.
„To ovšem nemusí jednomu bránit ve snění, nemyslíš?“ prohodil Lindir, jako kdyby mi snad četl myšlenky.
„Nejsem ten typ. Navíc jsem dala své slovo Saerosovi a nehodlám svůj slib porušit,“ trvala jsem zarputile na svém.
Lindir si mě zamyšleně prohlížel. „Buď tě tak okouzlil způsob, jakým tě omlacuje v aréně, a nebo ses jenom rozhodla využít příležitosti a utéct, dokud je čas. Thranduila každopádně nepotěší ani jedna z těchto dvou možností...“
„Nemyslím si, že by mi v odjezdu zbraňoval! Rozhodně ne po tom, co se přihodilo dnes!“ vyrazila jsem ze sebe prudce.
„Ale ale... Neříkej, že zase potřebuje ošetřit? Kampak jsi ho zasáhla tentokrát?“ optal se mě Lindir a ačkoli jeho tón byl zcela vážný, v očích se mu k mému překvapení objevily veselé jiskřičky.
„Tentokrát přímo do srdce, Lindire! Ale pochybuji, že takovou ránu umíš ošetřit!“ prohodil Thranduil, který se zcela nepozorovaně zjevil vedle nás.
Podle toho, jak sebou ten tmavovlasý ellon trhnul, tak ani on ho neslyšel přicházet.
„Thranduile, ty mě jednou budeš mít na svědomí!“ prohlásil také hned rozhořčeně. „Víš, že není slušné se k němu takhle plížit?!“
„A víš, že není slušné se o někom bavit za jeho zády?“ opáčil Thranduil a ačkoli hovořil s Lindirem, nespouštěl přitom své chladné oči ze mě.
„Pokud už jsi tu hotova, Riel, pak bych s tebou rád probral tu naši záležitost!“ sdělil mi vzápětí a způsob, jakým to vyslovil, mě rozechvěl až do morku kostí.
„Ovšem, pane,“ přisvědčila jsem poslušně a odevzdaně jsem ho následovala k východu.
„Počkej přece, Thranduile!“ postavil se nám Lindir do cesty a pokoušel se prince zadržet. „Nech ji být! Ona se beztak chystá odjet do Imladris!“ prozradil mu bez jakýchkoli okolků.
„Skutečně?“ Thranduilovy oči se do mě zavrtaly ještě hlouběji než prve. „Pak bych jí ovšem měl udělit lekci, aby nám tam nečinila ostudu!“