Beze cti - 7. kapitola

Soucitně jsem si prohlížel dívku před sebou. Uvolněný pramen vlasů jí spadl do tváře a já jí ho bezděky zastrčil za ucho. Věděl jsem, že ji tlačím na hranici jejích možností, ale spěchal jsem domů. Bylo tady moc otazníků a to jsem nikdy neměl rád. Nejspokojenější jsem byl, když všechno bylo prosté a perfektně do sebe zapadalo. A to v tomhle případě ani vzdáleně! V duchu jsem zaklel. A již poněkolikáté jsem se sám sebe ptal, proč jsem do tohohle vůbec lez! Jasně, kvůli Temným! Do háje, s tímhle bratrstvem! Ať už to byl kdokoliv! Neměl jsem v oblibě žádné řády, ať už uctívali boha, bohyni nebo třeba odraz měsíce na vodní hladině! Můj názor byl, že všeho moc škodí! Jediné, čeho nebylo nikdy moc, aspoň podle mě, byly peníze. A tohle byl nejspíš i důvod, proč Berena vzala ten kšeft! Všichni jsme ji sice varovali, že začínat si něco s „těmahle“ není dobrý nápad, ale ona nám řekla, že ví, co dělá, a že si nemáme dělat starosti. A my si je nedělali do té doby, než ji Timo našel v kopcích za Virnanem s podříznutým hrdlem. Pak jsme vyvíjeli horečnatou snahu něco zjistit, ale veleúspěšní jsme zrovna nebyli. Vlastně jsme se nedozvěděli o moc víc, než nám řekla Berena. Měla získat určitý svitek, který měla donést na určené místo. Ano, jste chytří, takže to místo byly kopce za Virnanem. A tím jsme taky skončili. Vlastně, ne. Osobně jsem navštívil jejího, řekněme pracovního poradce, který si vzpomněl, co to bylo za svitek a po mírné domluvě i na to, kdo po něm tak toužil. A podle toho chlapíka, onen pán tak nějak připomínal stín. Což mi nepřišlo zrovna logické, ale vzhledem k tomu, že při tom přísahal na všechny svátosti světa, včetně života jeho milované matky, tak jsem se rozhodl mu uvěřit. Ale nejdřív jsem si ověřil, že matku ještě má. A když se mi naskytla možnost něco se o těch černomilcech dozvědět, tak jsem to vzal. Arnika sice obracela oči v sloup a prohlašovala cosi o tom, že tam kde neuspěla chytrá ženská jako byla Berena, těžko uspěje humpoláckej chlap jako já, ale ignoroval jsem ji. Daniel se jen zeptal, jestli, si může vzít mého koně, kdyby něco … Ocenil jsem jeho takt. Setkání s Temnými jsem přežil, i když to bylo o chlup. Kdybych nebyl tak protivně paranoidní a nezvykl si v akci nosit pod oblečením lehkou drátěnou košili, tak jsem tam s největší pravděpodobností zůstal ležet vedle Bena. A nepoznal bych jeho dceru, což by byla věčná škoda. Jak už jsem řekl, byla docela hezká. A měla něco v sobě. Pousmál jsem se nad tím dvojsmyslem. Jen mi připadala taková … nevyzpytatelná. Obvykle jsem dost dobře odhadoval lidi, ale u ní jsem nevěděl, na čem jsem. Přičítal jsem to její nezkušenosti. Celý svůj život prožila v ústraní, takže měla značně zkreslené představy o světě. A řekl bych, že i dost nereálné sny. Být princeznou! Byl jsem si skoro jistý, že by po pár dnech života v paláci odtamtud utíkala, jako by měla v patách samotného satanáše! I když … kdyby ji tak vychovávali odmalička … Kdepak, Benedekova dobrodružná krev se zapřít nedá! O tom jsem nepochyboval. V tomhle jsem byl stejný jako on. Miloval jsem svoji svobodu a nenáviděl omezování jakéhokoliv druhu. Ale musel jsem si přiznat, že jsem se rád vracel domů. K Arnice, Timovi a Danielovi. A donedávna i k Bereně. Byli jsme spolu už něco přes deset let a byli jsme doopravdy divná společnost. Zabiják, to jsem prosím já. Bývalá prostitutka, které její ochránce upravil obličej nožem, když odmítla zákazníka, seznamte se s Arnikou. Kapsář, který je schopen vám čmajznout i klobouk z hlavy a vy budete muset rychtáři po pravdě odpřísáhnout, že se k vám ani nepřiblížil, zdravíčko Timo. A nakonec tu máme Daniela. Kluka s andělsky nevinnýma modrýma očima, ale nedejte se tím zmást. Je to mistr karetních triků a blufuje jak sám pánbůh. Za předpokladu, že by bůh hrál oko. Ale kdyby se ti dva setkali u jednoho stolu, tak bych si stejně vsadil na Daniela. No, a co se Bereny týče, tak ta jediná se do toho našeho spolku zkrachovalců moc nehodila. Pocházela z bohaté rodiny, kde si žila spokojeně až do doby, než se ji rozhodli provdat. Měla smůlu a skončila s věčně ožralým hrubiánem, který ji řezal jako žito. Nebylo se čemu divit, když si jedné noci sbalila pár nejnutnějších věcí, včetně manžílkovy příruční pokladničky, a potichu se vypařila. Byla to žena mnoha talentů a tváří. Nikdy jsem nepochopil, jak dokázala tak rychle měnit své podoby. Ctnostná žena, zámecká slečinka, holka z bordelu, životem uondaná shrbená babka, ženská v nejlepších letech … nic z toho pro ni nebyl problém. Nikdo z nás si nebyl jist, kolik je jí vlastně let. Byla jí škoda! Ale tak už to holt chodí …