Melien Edhel - LI. kapitola - část 1/2

LI. KAPITOLA
Nimloth váhavě kráčela dlouhými chodbami a ruku přitom nespouštěla z jílce svého meče. Kupodivu ji však ani tento dotyk nedokázal příliš uklidnit. Sevřela prsty ještě těsněji, až jí zbělaly klouby, a pro jistotu trochu zrychlila.
Ačkoli našlapovala téměř neslyšně, jak je ostatně pro všechny Eldar typické, připadalo jí, že se její kroky na tomto místě přímo hrozivě rozléhají. Srdce jí tlouklo tak, že to jistě muselo být slyšet až na nádvoří, a její sípavý dech zněl i jejím vlastním uším dosti ustrašeně a nepravidelně.
Téměř zalitovala, že sem vůbec vstoupila. Možná, že měla jednoduše odjet s Gildorem a na bratra nebrat žádné ohledy. Vždyť on na ni také žádné nebral! To on může za to, že jí nyní tohle nádherné sídlo v Imladris nahání větší hrůzu než samotná věž Temného pána!
Nevšímavě míjela vysoká okna, skrz která dovnitř proudily záplavy světla, i nádherné tapisérie na stěnách mezi nimi. Nic z toho ji už nedokázalo okouzlit. Její pozornost neupoutala ani mramorová dlažba poskládaná do nejrůznějších ornamentů, ba ani vzdušné klenuté stropy. Jediné, co ji zajímalo, bylo co nejrychleji najít Glorfindela a opustit tyto prostory navždy. Jenže potíž byla v tom, že po jejím bratrovi jakoby se zem slehla. Zkoušela to již v jeho komnatách, síni i jídelně, ale dosud bez úspěchu. Nyní mířila za lordem Elrondem, který by jí snad mohl poradit, kde ho najít.
Jakmile se přiblížila k pootevřeným dveřím do jeho komnat a zaslechla dobře známý hlas, ulevilo se jí, že již nemusí dál pátrat. Už už chtěla zaklepat, ale cosi v jeho tónu ji zarazilo natolik, že zůstala tiše stát na místě a naslouchala.
„... však tys u toho nebyl, Elronde! Mně se toho pranic nezamlouvá! Kterak o tom jen zvěděti mohl?!“ dotazoval se Glorfindel znepokojeně.
„Já mu toho jistě nesdělil, Glorfindele, tedy zbytečné jest, bys na mě hlasu svého zvyšoval!“ opáčil Elrond chladně. „Možná mu toho ona sama vyjevila...“
„Tomu sám nevěříš!“
„Čehož tebe tak znepokojuje?“ podivil se tmavovlasý lord.
„Já sám pořádně nevím. Však ve slovech jeho cosi podivného bylo...“
„Nejspíš pouze nezamlouvalo se mu, kterak jsi s ní nakládal! Tomu se přec diviti nemůžeš! Já sám jsem tím nanejvýš znepokojen byl!“
„A čehož jsem asi tak jiného učiniti měl, Elronde, sdělil bys mi toho též laskavě?!“ Sarkasmus v Glorfindelově hlase byl jasně patrný.
„Dost již!“ ukončil tuto debatu Elrond. „Cožpak za mnou přišel jsi, jen bys mi tohoto sdělil? Já na tom jednoduše ničeho špatného nevidím.“
„Skutečně?“
„Ovšem.“
Elrond zřejmě Glorfindela přesvědčil, neboť ten vzápětí zamířil ke dveřím. Nimloth měla akorát tak dost času, aby od nich poodskočila, a jakmile její bratr vyšel na chodbu, nasadila milý úsměv.
„Dobře, že tebe konečně nalezla jsem, toror´amin,“ pronesla s předstíraným ulehčením. „Lord Gildor nabídl mi, že bychom již nyní do přístavů vyraziti mohli, a já jsem tebe o svolení požádati chtěla. Neb ráda bych se ještě naposledy po krajině projela, než Ardu navždy opustím...“
Glorfindel si svou sestru upřeně prohlížel. Neshledal však v jejích slovech ani výrazu nic nepatřičného. Proto pomalu přikývl.
„Pokud družiny sprovázeti vás bude, pak důvodu nevidím, proč bys nemohla. Skutečně si toho přeješ?“ ujišťoval se raději, aby uklidnil sebe a své svědomí. Připadalo mu, že poslední dobou přání své sestry značně zanedbával.
Nimloth přisvědčila. „Pročpak tážeš se mě, toror´amin? Již jsem snad tebe někdy žádala o něco, čeho bych si nepřála?“
„Nikolivěk, pouze jist jsem si býti chtěl, že tentokráte skutečně víš, čeho chceš.“
Nimloth neunikla jeho drobná narážka a lehce zrudla. „Každý přec chyby učiniti může, nemyslíš?“ vrátila mu to a úsměv se jí z tváře zcela vytratil. Začínala mít vážné pochybnosti, jestli mezi nimi dvěma bude ještě někdy takový přátelský nenucený vztah jako kdysi.
„Zajisté... Však chyby některé neodpustitelné jsou.“
„Já myslím, že tím se již trápiti nemusíme, není-liž pravda, toror´amin? Kterak dlouho s námi vlastně v Amanu setrváš? Dosud nezmínil ses...“ zavedla raději řeč jinam.
Bylo příliš brzy, než aby se bez emocí dokázala bavit o Thranduilovi a jeho zradě. Pokud to vůbec kdy dokáže... Kupodivu jí ale nepřipadal jako jediný, kdo zradil. Nemohla se zbavit pocitu, že se ho vzdala příliš rychle. Kdyby ji mezitím Gildor nepožádal o ruku, jednala by také tak? To byla otázka, na kterou dosud nenalezla uspokojivou odpověď.
„Upokoj se, ai´seler´amin, já vám rozhodně dostatek soukromí dopřeji. Beztak se musím hned zrána dne druhého opět na cestu zpátky sem vydati.“
Nimloth se lehce zamračila. „Nač ten spěch? Já doufala, že s námi déle pobudeš... A jista si jsem, že Almiel též zklamána bude, pokud ji ihned zase opustíš...“
Glorfindel se zahleděl do země. „Nimloth, vždyť ani jist si nejsem, že mne dosud chtíti bude. Tolik yénů mezitím uplynulo... Navíc... stále tu možnost jest, že se vzpomínek svých vzdala.“
„Pozoruhodné jest, že tobě Námo výběru tohoto nedopřál... Jako kdyby chtěl, bys ty stále k minulosti své poután byl...“ podotkla Nimloth zamyšleně.
„Ty přespříliš podezíravou jsi, ai´seler´amin. Možná pouze pozapomněl a později již do života mého zasahovati nechtěl,“ nabídl jí Glorfindel možné vysvětlení, ačkoli tomu ani on sám skutečně nevěřil. Námo byl až příliš důsledný, než aby něco opomněl. Tudíž to udělal úmyslně. Jenže co tím sledoval, to mu dosud zůstávalo skryto.
Nimlothino ušklíbnutí prozrazovalo, že ji také příliš nepřesvědčil. „Valar přec ničeho neponechávají náhodě. Pokud tobě vzpomínek zachovali, pak tím jistě něčeho sledují.“
„A nebo pouze Vala Námo věděl, že bych se o vzpomínky své připraviti nenechal,“ zlehčoval její slova okamžitě Glorfindel. Tento rozhovor o Valar a jejich záměrech mu nebyl zrovna dvakrát příjemný, snad proto, že poslední dobou zaznamenal několik podivných událostí, které jistě musely být jejich dílem. Jenom si nedokázal vysvětlit ten nenadálý zájem.
Nimloth se téměř zasněně usmála. „Tolik krásného jsi toho s ní prožil? A přec jsi mi o ní nikdy vyprávěti nechtěl. Jediné, čeho vím, jest jméno její a to, že jste syna spolu měli... Doufám, že až se náležitě přivítáte, pak mi jich též představíš.“
Glorfindel se na svou sestru pozorněji zadíval. Překvapilo ho, že i přes jeho výchovu zůstala tak žensky naivní. Jako kdyby v jeho vztahu s Almiel snad bylo někdy místo pro romantiku.
Potřeboval ženu, aby vedla jeho domácnost, zatímco on bude na bitevních polích, ženu, která mu porodí potomky, nejlépe syny, a která ho nebude zatěžovat přílišnými nároky a vyžadovat přehnanou pozornost, a Almiel to vše jednoduše splňovala. Nikdy si na nic nestěžovala, nikdy od něho nic nežádala a vždy plnila své povinnosti řádně a bez toho, aby jí musel cokoli říkat. A tím nemyslel pouze ty manželské povinnosti. Pokud měla nějaká přání či stížnosti, pak si je nechávala výhradně pro sebe, a Glorfindel si až přespříliš dobře uvědomoval, že o své gondolinské choti neví vlastně zhola nic.
Jenže si ani nebyl jistý, jestli to chce opravdu změnit. Ačkoli se o něho starala naprosto příkladně a ostatní se právem domnívali, že musí být spokojený, když má tak krásnou a schopnou manželku, přesto měl neustále dojem, že mu v jejich vztahu cosi chybí. Možná, že té spokojenosti tam bylo až moc. Možná, že kdyby mu občas odporovala, dohadovala se s ním, pak by měl aspoň pocit, že jí na jejich manželství také záleží. Že jí záleží na něm. Ale takhle…?
Raději své pochybnosti zaplašil a usmál se na svou sestru. „Ovšem, že ti ji představím. Avšak obav mám, že synka svého též nepoznám… Když naposledy jej viděl jsem, tak mu rok necelý byl… Nyní však z něho již ellon dospělý bude…“
„Kterak jmenuje se?“ zajímala se Nimloth.
„Aegnor…“ vydechl Glorfindel to drahé jméno a srdce se mu na okamžik sevřelo bolestí a steskem.
I kdyby jeho pokus dát se s Almiel opět dohromady nevyšel, pořád mu zůstával ještě on. Tolikrát si zkoušel představit, jaký z něho asi vyrostl Elda… Věnoval se mu někdo a ukázal mu všechny triky s mečem? Naučil ho, jak se o sebe postarat v divočině? A nebo jeho syn raději vysedává někde stranou od ostatních s objemnou knihou v klíně? Možná, že je z něho dokonce hudebník… Ačkoli se Glorfindel snažil nemít žádné předsudky, přesto doufal, že se z Aegnora stal zkušený bojovník, ne nepodobný Legolasovi.
„On bezpochyby celý po tobě bude… rozený válečník…“ poznamenala Nimloth přesvědčivě a on jí byl za ta slova neskonale vděčný.
„Běž již, ai´seler´amin,“ vybídl ji mírně. „Nechť Gildor na tebe čekati nemusí…“
Očekával, že se co nejrychleji rozběhne pryč, neušlo mu totiž, jak nesvá si tu připadá. Ani se jí nemohl divit, když z tohoto místa udělal na čas její vězení. Jediné, v co mohl doufat, bylo, že to jednoho dne pochopí a odpustí mu.
Když ho Nimloth znenadání pevně objala, pocítil neskutečnou úlevu.
„A i kdyby, já přec bez rozloučení s tebou neodjedu!“ prohodila téměř vzdorovitě a on se neubránil úsměvu.
„Tomu skutečně rád jsem, Nimloth.“
Opětoval její objetí a na chvilku spočinul svou hlavou na její. „Všechno v pořádku bude, ai´seler´amin…“ zamumlal, ačkoli těmi slovy konejšil spíš sebe než ji.
Najednou si uvědomil, že je to možná naposledy, co ji takto drží, a ta myšlenka ho zabolela víc než všechny rány, jež utržil během svého boje s Balrogem. Pomalu ale nezadržitelně se ho zmocňoval strach, že nakonec zůstane dočista sám.