Forsaken - 128. díl

„Počkej ještě...“ ozval se Riel znenadání, když jsem dojedla svůj dortík a zvedla se k odchodu, bez ohledu na to, že on se svýma špagetama ještě neskončil.
Otočila jsem se k němu a říkala si, že jestli z něho zas vypadne nějaká perla, tak po něm ty boty už vážně mrsknu. Houpaly se mi příhodně za řemínky na prstech, protože jsem odmítla riskovat potupnej pád ze schodů jenom proto, abych vypadala chic.
„Tak co je?“ pronesla jsem ledově a doufala jsem, že můj výraz vypadá taky tak. „Ráda bych si zdřímla aspoň pár hodin, než se mnou začneš zas mlátit o zem!“
„Posaď se. Mám pro tebe ten náhrdelník od Anny,“ sdělil mi pouze Riel a to stačilo k tomu, abych k němu spěšně přistoupila.
„Tak mi ho dej!“ dožadovala jsem se podobně jako by to udělalo malý dítě.
„Nejdřív se posaď,“ trval na svým.
Chvilku jsme do sebe zabodávali pohledy, než jsem kapitulovala a usadila se na okraj židle. „Dej mi ho konečně!“
„Proč jsi naštvaná? Protože jsem ti zkazil romantickej večer s Marcellem?“ vyzvídal místo toho a já si pomyslela, že chlapi jsou vážně někdy pěkný tupci.
„Ne, protože se mnou zacházíš jako s nějakou věcí! Nejsem tvůj majetek, abys se mnou obchodoval!“
Myslela jsem, že se zatváří aspoň trochu provinile, ale to on ne. „Nemáš poslouchat cizí hovory, když z toho nemáš rozum,“ poznamenal jenom káravě.
Vyskočila jsem vztekle na nohy a založila si ruce v bok. „Tak mě pouč, jestli jsem to špatně pochopila! Domlouval ses normálně s Marcellem, že si mě nebudeš všímat, když najde tu tvou ségru! A nebo jsem jenom špatně slyšela?! Kde vůbec bereš tu drzost si myslet, že bych tvůj zájem vůbec ocenila?! Seš tak namyšlenej, že to snad není ani možný! A ještě máš tu drzost mi tu udělovat nějaký lekce!“ ječela jsem na něho skoro nepříčetně a hned se mi trochu ulevilo. Jo, holt nejsem hodná tichá holka, co si nechá všechno líbit!
„Už ses uklidnila?“ zeptal se Riel mírným tónem, když jsem ztichla.
„Ne!“
„Dobře, tak dokud se neuklidníš, žádnej náhrdelník nedostaneš,“ pronesl rezolutně a znovu se pustil do špaget.
„Ty jeden...!“ Mít na nohou boty, tak si snad i zlostně dupnu, ale nechtělo se mi omlacovat nohu o ten tvrdej mramor.
„Dej si zatím víno, třeba ti to pomůže,“ prohodil mezi dvěma sousty.
„To bych tě tou lahví musela majznout po hlavě! Řekni mi... chováš se jako zmetek schválně, abys mě přiměl praštit tě bleskem, a nebo si to ani neuvědomuješ?!“
„Sluší ti to, když se zlobíš. Vášeň mě vždycky přitahovala,“ vyhnul se Riel elegantně mý otázce.
„Nemůžeš bejt chvilku vážnej?!“
„Já přece jsem vážnej. To se mi prostě nemůžeš líbit?“ tvářil se, že neví, o čem to mluvím. Měla jsem pocit, že už vzteky asi bouchnu.
„Nech si ty lichotky a dej mi laskavě ten náhrdelník! Máma ti ho dala pro mě a ne, abys ho nosil ty! Pokud máš zálibu ve špercích, tak si pořiď nějakej svůj a už mě dýl nezdržuj!“
Riel se pobaveně zasmál. „Hezký, ale máš to stejně marný. Tak sedej a nezapomeň zhluboka dýchat, prej to pomáhá.“
Sedla jsem si, ale dál jsem ho zuřivě probodávala pohledem. „Víš co? Myslím si, že ho tu nemáš. Jenom blafuješ!“
„Proč bych to dělal? Myslíš si, že tolik prahnu po tvý okouzlující společnosti?“
Na tohle jsem radši ani nereagovala, jenom jsem nevěřícně potřásla hlavou, až se mi vlasy roztančily po částečně obnažených ramenou. Abych se nějak zaměstnala, uchvátila jsem si další dortík a oždibovala jsem z něho mandličky, kterými byl posypán.
„Proč vlastně nehledáš svou sestru sám? Pokud si tak věříš, proč posíláš někoho cizího, aby ji zachránil?“ ozvala jsem se po nějaký době.
Riel už měl porci špaget v sobě a teď si ukrojil velký kus Sachru. S dezertní vidličkou nad svým úlovkem trochu zaváhal.