Deesis - 2. kapitola

2. kapitola – Otec a syn

Thomas se zastavil před otevřenými dveřmi, z nichž vycházela dost hlasitá hudba. Přirovnat by se dala k elektronice, nebo možná směsi elektroniky a rocku. Kapitán nakoukl dovnitř, aby zjistil, o co jde, a zahlédl Vanna, jak se hrabe v nějakém sloupu s dráty a někde nad jeho hlavou se otřásají reproduktory pod náporem decibelů.
Lando se osmělil zaklepat, což mělo stejný účinek, jako kdybyste na stadionu při fotbalovém utkání vyslovovali šeptem skóre.
„Jen pojďte dál, kapitáne,“ ozval se mu někde u hlavy hlas Mirage, „jinak si vás ten rocker nevšimne, ani kdybyste mu u hlavy vystřílel celý zásobník z kulometu.“
„Ty už se přeci dávno nevyrábí,“ poukázal Lando.
„Ne, ale stále se archivují. A vsadím se, že existují nějaké i v muzeích. Kdyby záleželo na mě, nechala bych sešrotit všechny ty nové zbraně a nastolila jenom kulomety. Je to účinnější. Ra-ta-ta-ta-ta!“
Za takovým názorem by mohla stát stará škola nebo velice poučný výklad z historie. Ale vcelku měla pravdu. Rozhodl se tedy vstoupit. Jakmile to udělal, nestačil žasnout. Ať se hnul, kam chtěl, všude bylo NĚCO. Nářadí, součástky, kompakty, i neidentifikovatelné objekty prazvláštního tvaru.
„Vítejte ve Vannově království, kapitáne Lando. Nabídla bych vám, abyste se posadil, ale tady zkrátka není KDE,“ informovala ho Mirage ironicky a automaticky ztlumila hudbu na minimum.
„Héééj!“ zvedl Vann rozhořčeně hlavu, „já to přeci poslou-,“ Zarazil se přesně ve chvíli, kdy zblejskl Landa stojícího opodál.
„Jejda, dobrej, kapitáne,“ rozpačitě se usmál, „ani jsem vás neslyšel přijít...“
„Čím to asi bude,“ uchechtla se Mirage.
„Nevšímejte si jí,“ znuděně mávl rukou, „mám dojem, že se jí povolily nějaké závity.“
„Spíš se mi otupily senzory pro přijímání zvuku,“ odsekla rozhořčeně.
Vann se ušklíbl a hned se zase věnoval Landovi.
„Tak co vás sem přivádí, pane? Nějaký problém?“ zajímal se živě.
„Ne,“ zakroutil Thomas hlavou a usmál se, „všechno jde jak má. Jen mě upoutala ta...hudba.“
„Jo tak,“ chápavě pokýval mladík hlavou, „měl jsem to moc nahlas, co? Nějak jsem si na absenci velení zvykl. Tedy, ono to tu tak vypadalo i za kapitána Whitea, ale...“
„Ten chlap byl hluchý vůči řevu, jako je Zasedání vůči problémům okolí,“ zase se ozvala Mirage, tentokrát značně nenaloženě.
„V pořádku,“ uklidnil je Thomas, „nic se neděje. Jen to je pro mě trochu nové. Potřebuji se trochu zorientovat v chodu věcí na téhle lodi.“
„No, jestli hledáte Joea,“ přehodil si Vann šroubovák z jedné ruky do druhé, „tak typuji, že je v řídícím centru a projíždí si letový plán.“
No ano… Joe. Měl by si s ním už konečně pořádně promluvit. Odkládáním se ještě nikdy nic nevyřešilo...
„Fajn,“ vyšlo z Thomase po chvilce, „díky. Najdu si ho.“
Mínil odejít, ale Vann ho ještě zarazil, když řekl:
„No, kdybyste měli problémy...víte, mezi sebou, tak já jsem tady. Teda, jako, kdybyste si chtěl promluvit. Znám Joea už nějaký ten pátek, někdy je s ním těžký pořízení. No, prostě, kdybyste měl depku, tak víte kam jít...“
Thomas se na Vanna překvapeně obrátil. Tak tohle nečekal. Vždyť ho ani nezná, a už by mu chtěl pomáhat?
„Teda, jestli se vám bude chtít. Je to jen nápad...“ pokrčil mladík rameny.
„Díky, Vanne. Vážím si toho,“ kývl s úsměvem a odešel. Měl pocit, že kdyby tam zůstal, dokázal by s ním mluvit o čemkoliv, aniž by uvažoval o faktu, jestli je to osobní, nebo ne. Nějak mu připadalo, že si s tímhle klukem prostě bude rozumět.
Jakmile udělal pár kroků, decibely se rozeřvaly na novo. No, to bude krušná zkušenost...

? ? ?

Joe přejížděl prstem od rudé linky k modré a stále koumal nad nejvýhodnější polohou Deesis. Nerad by se střetl s nějakou obchodní lodí, a tak raději volil méně používané trasy. Ale ne tak málo, aby je zase cestou nenapadli nějací piráti. Ostatně se tomu nevyhnuly ani ty nejfrekventovanější trasy. Snažil se zaměstnat mozek, aby neustále nemusel přemýšlet o Thomasovi. Drásalo mu to nervy a začínal být doopravdy nevrlý. Jak jen to mohlo být až takhle stupidně vymyšlený? Jak ho jen mohli převelet na Deesis?!
Ne, ne, nemysli na to...tady, rudá vede přes soustavu Uno, což by znamenalo...Ksakru, jak to má zvládnout pod jeho velením? Když mu bude pořád na očích? Upadne do větší deprese než pod velením Elishy. Jo, tentokrát měla Reina pravdu. Je to horší. Mnohem horší.
Ale no tak, to stačí. Co takhle modrá trasa? Je to velká oklika kolem Una, vyžadovalo by to víc času...Víc času stráveným s ním? To ne, lepší bude skrz Uno, ušetří čas...
Dveře se za ním otevřely. Že by mu šla Bryce pomoci? Otočil se a ztuhl. Ne, to nebyla Bryce. Stál tam Thomas.
„Ahoj, Joe,“ pozdravil ho Lando mírným hlasem, „Vann říkal, že studuješ trasu Deesis...“
„Hmmm...“ Joe se otočil zase zpět k mapě a zamračil se. No to mu ještě scházelo.
„Myslel jsem, že bychom si spolu měli promluvit,“ odhodlal se to Thomas načít. Syn se na něj ani neotočil.
„O čem chcete mluvit? Kurz je daný,“ odsekl jenom.
„Nechci mluvit o kurzu,“ zakroutil kapitán hlavou a obešel stůl, aby byl k Joeovi čelem, „ani o lodi, ani o posádce. Chci mluvit o nás dvou...“
„Není tu o čem mluvit, kapitáne,“ odvrátil od něj Joe pohled a skousl si dolní ret.
„Dlouho jsme se neviděli... musíš být na mě naštvaný,“ opáčil Thomas vážně. Na okamžik se odmlčel, aby našel vhodná slova. Vypadá to, že Talova terapie ‚řekni vše a uleví se ti‘ byla zablokovaná nedostatkem slov.
„Nemám proč,“ odpověděl mladík chladně, „protože tu není NIC, za co bych se na vás měl zlobit.“
„Joe-,“
„NIKDY tu NIC nebylo, kapitáne.“
Thomasova sebedůvěra začala rapidně klesat. Nejenže mu vyká, jako by se ani neznali, ale způsob, jakým vyzdvihoval slova Nikdy a Nic ho zasáhla pokaždé jako rána pěstí.
„Chtěl jsem...já...omlouvám se, Joe...ale...“ Ne, slova se mu nedostávala. Cítil se tak maličký, a bezmocný... Připadal si jako padouch, jako zrádce vlastní krve. Jeho vlastní syn ho nenávidí. Ne, nenávist by možná byla až přílišným komfortem, a dalo by se s ní něco dělat. Joe ho prostě ignoroval. Jeho otec byl pro něj vzduch. Ne, byl pro něj kapitán, nadřízený, nic osobního.
„Ještě o něčem jste se mnou chtěl mluvit, pane?“ tentokrát na něj Joe pohlédl. Ale byl to lhostejný pohled. Plný chladu, bez jakékoliv emoce. Ani nečekal na odpověď, prostě se otočil a odešel ze dveří pryč. Thomas osaměl. A byl to ten nejhorší pocit, jaký kdy v životě zažil. Pocit neskonalé prázdnoty.

? ? ?

Jak se sem vlastně dostal? Jako by se mu posledních pár minut vykouřilo z hlavy, nalezl sám sebe sedícího na bíle potažené pohovce, v ruce měl něco příjemně hřejícího, a vůní připomínajícího svařené víno, a proti němu seděl Vann. Tvářil se moc ustaraně.
„Už je vám líp, kapitáne?“ ptal se ho zrovna, „konečně zase získáváte přirozenou barvu.“
„Cože?“
„No, byl jste bledý jako stěna, když jste sem přišel. Vypadal jste hrozně, fakt. To i já po flámu vypadám líp, a to chytám zelený odstín...“
Thomas byl nucen se zasmát, i když mu do smíchu vůbec nebylo. Ale takhle poznámka se nedala přejít jen tak.
„Jo, to je lepší. Když se smějete, máte zase vyrovnaný výraz,“ pochválil ho mechanik srdečně.
„Páni, řekli byste to? Vann přiznal, že je mu při kocovině špatně! Kapitáne, jste velký člověk. Tohle nepřiznal nikomu.“
Ten hlas...Mirage? Ta holka je všude, kde je Vann. Teď už to konečně chápal. Nemusí být vidět, slyšet je však pořád.
„Tak...chcete si...o tom popovídat?“ navrhl Vann po chvilce dohadování s Mirage.
„To je v pořádku, Vanne, díky. Jen potřebuji přijít na jiné myšlenky. Nechci tě zatěžovat něčím takovým,“ poděkoval mu tiše a usrkl ze sklenky.
„Klídek, jsem tu pro vás, šéfe. Tak přepneme na jiný kanál, O.K.? Můžete mi třeba říct něco o těch dvou kumpánech, co jste si s sebou přivedl,“ navrhl Vann s pokrčením ramen.
„Tray a Tala?“ vzhlédl k němu Thomas s pozvednutým obočím, „ach tak. Jistě.“ Odkašlal si a znovu se napil, než začal:
„Byli se mnou na Forcu, mé bývalé lodi. S Trayem se znám déle, byl praktikant ve zdravotním středisku, kde jsem ho potkal. Je to regenerátor, takže má pro svou branži dost velké předpoklady.“
„Dokáže léčit i druhé, nebo jenom sebe?“ zajímal se mladík. Popravdě, stávalo se mu dost často, když něco opravoval, že se jednoduše poranil, a zdravotník na Deesis nebyl, takže chodil třeba s obvázanou rukou dost dlouho, a ošetřili mu to až na nějaké stanici, kde se Deesis zastavil kvůli palivu a malým opravám.
„I jiné. Je to úžasná schopnost,“ odpověděl mu Thomas s úctou v hlase.
„A co ten druhý?“
„Tala je Trayův bývalý spolužák, na Forco ho dohodil právě on. Jinak je hlubokým vyznavačem Fidesu. A telepat. Pro operátora je to také velké plus,“ popsal ještě druhého společníka.
„Páni, telepat!“ žasl Vann upřímně, „to bude terno, jestli se někdy střetne s Elishou...“
„Ona je...Vidoucí, že ano?“ potvrzoval si to kapitán pro jistotu. Mechanik kývl. To Landa přivedlo zpět k jejímu bratrovi.
„Vlastně...chtěl jsem se tě zeptat na Zena. No...ty víš, jaké má Nadání?“ rozhodl se načít nejzáhadnějšího člena Deesis.
„Říkal jste ZEN? Vážně chcete něco vědět o NĚM?“ zjevně se to Vannovi příliš nezamlouvalo. Lando trochu znejistěl. To nevypadá na zrovna přátelské vztahy. Přesto kývl.
„Hm, jeho Nadání?“ zahloubal se blonďák, „víte, že ani nevím? Mám dojem, že to neví nikdo. Jeho testy vyšly pozitivně, pokud si dobře vzpomínám, ale nikdy se přesně neprojevilo oč jde.“
Takže Reina měla pravdu. On to vážně nikdo neví.
„Proč ho tu nemáte rádi?“ zeptal se ještě. Vann si odfrkl.
„Je to hroznej prevít, kapitáne. Neváží si nikoho. Nedá se s ním ani pořádně mluvit, nemálo kdy po vás normálně vyjede, aniž byste zadal příčinu,“ založil ruce na hruď a zamračil se, „stačí, aby se na vás podíval, a máte pocit, že jste se právě objevil na úmrtní listině.“
„Měl s ním kapitán White problémy?“
„Ne,“ kupodivu tu možnost Vann odmítl, „vlastně to byl právě on, kdo ho přijal jako střelce. Vždycky mi připadalo, že o něm ví víc než ostatní.“
Začínalo to být vážně zajímavé. Tahle loď bude nepochybně plná takových tajemství...
„Mimochodem,“ odkašlal si mechanik po chvíli ticha, „vy jste byl dřív na Forcu?“
„Ano,“ Thomas rychle přikývl.
„Takže jste si vlastně jen s kapitánem Whitem prohodili lodě, že jo? On šel teď prý na Forco…“
„To je dost možné, Vanne. Popravdě, nebylo mi sděleno, kdo převezme moje místo na Forcu, a čí místo zase nahradím já. Šlo to moc rychle,“ pokýval kapitán hlavou, „a Zasedání ke mně poslední dobou není příliš vstřícné…“
„Tak to jsme dva,“ ušklíbl se Vann pobaveně a Thomasovi hned došlo, co provedl Systému. Kupodivu ho ta poznámka pobavila, takže se zanedlouho oba hlasitě smáli.

? ? ?

„A to jste nikdy neměli zdravotníka?“ žasl Tray,když mu to rudovlasá pilotka sdělila.
„V podstatě ne,“ pokrčila rameny, „naše akce by se ani za akce pokládat neměly, protože se tu v podstatě nic nedělo. Nejsme válečná loď, dokonce ani přepravní, nebo obchodní. My jsme vlastně JENOM loď.“
„Toť stručná charakteristika,“ pokýval hlavou a nakoukl do první kabiny, kolem které procházeli. „tak proč tu vlastně máte ty STŘELCE?“
Bryce se opřela o stěnu, zatímco si Tray prohlížel jídelnu a povzdechla si: „Čert ví, proč tu ti dva jsou. Naverboval je kapitán White, přestože věděl, že Deesis do akce s touto posádkou jít nemůže. Nejenom že se jedná o posádku nezletilou, ale také nevyučenou v bitvách či obchodních transakcích. My jsme v podstatě ještě studenti.“
„Nějaký důvod mít přece musel...“ zabručel Tray trochu mrzutě. Neměl rád situace, v nichž něco nedávalo smysl.
„Ať byl jakýkoliv, je zatím zahalen rouškou neproniknutelné tmy. Anebo starému pánovi jednoduše přecvaklo na jiný kanál,“ konstatovala a zavřela dveře, když Tray vyšel zase ven.
„I to je dost možné,“ přitakal jí muž s úsměvem a vydal se s ní k dalším dveřím. Dívka je otevřela stejně jako předchozí a hlásila: „Tohle je ...“ Zarazila se a nakoukla dovnitř. „Ehm...“
„Dost velký bordel,“ doplnil ji Tray strnule. Nebylo divu, slova DOST a VELKÝ jen maličko vystihovaly skutečnou podstatu bince, jaký se v kabině vyskytoval. Většinu věcí zabíral Vannův nepořádek – tedy nějaké ty mechanické věcičky, z nichž pod vlivem nepoužívání, nebo naopak přílišné činnosti odpadávaly součástky a Vann byl líný je dávat zase dohromady.
„Jo, tak nějak...asi to tu nemělo jiné využití...“ ušklíbla se Bryce a zase rychle zavřela.
„Což mi připomíná,“ napadlo Traye okamžitě, „zdravotka tu asi nikde není, co?“
„Asi určitě,“ kývla na potvrzenou. Dle jeho výrazu rychle pochopila záměr. „Tím mi chceš naznačit, že bys rád použil TUHLE kabinu?“
„Nebylo by to tak moc od věci, nebo jo?“
„Ehm, asi ne, ale...no, kam to všechno chceš dát?“ nevinně se podívala na zavřené dveře.
„Zřejmě do dražby,“ uchechtl se, „ještě bych na tom mohl slušně vydělat.“
„Vtipálku,“ oplatila mu uchechtnutí, „zeptám se Vanna, co by se s tím dalo dělat.“
„Vanna?“
„Mechanika.“
„No jasně, ale proč zrovna jeho?“ nepochopil souvislost mezi bincem a mechanikem.
„Protože je to génius,“ založila ruce na hruď, „ten si s tím poradí tak, aby ta práce vynechala jeho ruce.“
„No, jak myslíš,“ nechal to raději na ní a vydal se dál do chodby.

? ? ?

Tala se konečně mohl zastavit od věčného shonu na lodi a věnovat se chvíli sám sobě. Jeho kajuta se dala pokládat za přijatelnou natolik, aby si v ní mohl sednout do tureckého sedu a bez vyrušení meditovat. Alespoň chvilku, aby se zase uklidnil. Shodil z ramene tašku s věcmi a bez ohledu na jejich vybalování si sedl na zem, zkřížil nohy a narovnal se. Teď to chce absolutní klid... Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Ano, přesně tohle potřeboval. Klid. Pomalu se začal ponořovat do svých myšlenek a přestával vnímat okolí. Jak slastný pocit úlevy...žádný kvap...jen ticho a on sám...

„In nômen plurimum altus artifex
Liserge Pollens in omnis mundusî
Audîre hic precâtîo
Et stâre ad ego in vîta et in-,“

Modlitba Ferisu nebyla sice nijak dlouhá, ale přesto ji nestačil doříci celou, protože se dveře otevřely s ohromující řachou. Talova skoro nabytá rovnováha byla v mžiku ten tam. Rozhořčeně otevřel oči a chystal se to komukoliv, kdo ho vyrušil tak neomaleným způsobem, vytknout, jenže jakmile zblejskl, kdo stojí na prahu jeho kajuty, slova se mu vytratila.
Elisha na něj hleděla jako na zločince, měla založené ruce na hrudi a rozkročené nohy.
„Jste operátor, Tala Audron, nemýlím – li se?“ vyštěkla. Mladý muž se postavil, čímž její převahu ve výšce okamžitě srazil na minimum a tázavě se na ni zahleděl. A jakmile se jeho oči střetly s jejími, chtě nechtě se dostal do jejích myšlenek. Skoro samovolně.
„...však se ještě uvidí, kdo tu bude rozkazovat! Nebudu tu přeci trpět nějaké náfuky, co si o sobě myslí bůh ví co...“
Vytrhl se ze sítí jejích úvah jak nejrychleji dokázal a krátce kývl na potvrzenou.
„Tak co tu vysedáváte? Nemáte snad dost práce? Byl jste se už vůbec podívat na své pracovní místo? Samozřejmě, že ne, vy si tu jen tak sedíte, a kašlete na chod věcí! Tady se pracuje, pane, a jestli se vám to nelíbí, tak-,“
„Elisho, nedělejte ukvapené závěry. Děkuji za upozornění, jistě se vaším nárokům přizpůsobím,“ zarazil ji v jejím vodopádu slov vyrovnaným hlasem, „a teď, když mě omluvíte, bych rád dokončil to, z čeho jste mě nepříliš slušně vyrušila.“
Dívka nasupeně vrazila ruce v bok.
„...co si o sobě ten náfuka myslí? Neví snad, kdo tu může rozkazovat, a kdo se má podřídit? Však já mu ještě ukážu,...“
Tala se zamračil. Zase. Co se to s ním děje? Nechce jí číst myšlenky. Vůbec to nemá v úmyslu, tak jak to, že se nedokáže kontrolovat?!
„Máte práci. Tak si to své kecání nechte na jindy, povídat si beztak můžete celou noc, tak nevidím důvod, abyste marnil čas teď,“ odsekla nabroušeně a otočila se k odchodu. Ještě přes rameno na něj však sykla: „Jasné?!“
„...a žádné výmluvy, nevím, proč by ses měl vzpírat. Nechci být zlá, tak mi to tu nedělej ještě těžší...“
Tala prudce vydechl. Znovu! A dost, to stačí! Snad by tu ještě neztratil svou pracně vycvičenou kontrolu nad svým vlastním Nadáním?!
Dveře kajuty se zavřely s poměrně podobným třísknutím, s jakým se otevřely a mladý muž opět osaměl. Cítil se ještě ubitější, než před jejím příchodem. No pěkné, tolik negace najednou, a k tomu nedokončená modlitba...
Rozhodl se opět posadit a dokončit to, co začal. Jestli to neudělá, nebude jeho den takový, jaký by si ho představoval.

„In nômen plurimum altus artifex
Liserge Pollens in omnis mundusî
Audîre hic precâtîo
Et stâre ad ego in vîta et in mortis
Prôhibere nihil malum ego,
Et ego-,“

„Vy jste mě neslyšel, pane Audrone?“ Ten hlas se mu zařízl až do mozku. Jen jedno jediné slovo, a modlitba by byla kompletní! A ona teď zase musí přijít, a zase jej vyrušit! Vztekle zavrčel a vykašlal se na předpisy, a prostě bezbarvým hlasem dořekl: „...alius. Ut cum adstâre.“
Zhluboka se nadechl, otevřel oči a věnoval jí velice, ale doopravdy velice nenaložený pohled.
„...proč se tak dívá? Má přeci povinnosti...to není má chyba...“
Tala odvrátil pohled a v duchu se začal plísnit. Už zase to dělá! Tak už s tím sakra přestaň! Copak už to nejde ovládat?!
„Doufám, že milostivý pán si už čas udělá,“ sarkasticky jej napomenula. Tala vstal a obešel Elishu bez jediného slova, či pohledu. Snad se nic neozve, když jen projde...
„...no jistě, ignoruj mě, to je nejlepší...“
„A dost,“ sykl, „to by stačilo.“
„Stačilo?“
„...stačilo? Co tím, ksakru myslí?...“
Ne, nic neříkej. Jen odejdi. Běž od ní pryč. Jen nebýt vedle téhle holky, už to slyšet nechtěl...
Vykročil směrem k můstku, ale Elisha mu byla v patách.
„Trefím sám, díky,“ ani se po ní neohlédl, jen to řekl.
„...no tak mě přeci neodháněj! Chci se jen přesvědčit, že...“
„Trefím tam. A dojdu tam VČAS. Díky,“ zarazil ty myšlenky jak nejrychleji dokázal a zrychlil krok. Elisha zůstala stát na místě jako opařená. Ale mohl být seberychlejší, její myšlenky ho stejně dostihly, dokud jí nezmizel z očí.
„...snad jsem zase tolik neřekla...ještě aby mě nesnášel i on...“
Tala na můstek dorazil skoro v běhu. Byl bledý jako stěna. Samozřejmě tohle místo nebylo opuštěné, takže si ho všimli i ostatní. Mezi nimi byl i Tray, Bryce a Joe.
„Kruci, brácho, je ti O.K.?“ vyděsil se Tray a hned k němu běžel, když se Tala zhrouceně opřel o zábradlí. Rychle mu zkontroloval puls, pak jestli nemá horečku, ale když ani jedna věc neprokazovala nějakou neduhu (snad kromě zrychleného tepu), tázavě se na něj zahleděl.
„Co se děje, Talo?“
Jen ne žádné myšlenky, pomyslel si operátor zmučeně a vzhlédl k Trayovi s mírně provinilým výrazem.
„Omlouvám se, Trayi, nechtěl jsem tě takhle zalarmovat,“ pokusil se o úsměv, „jen mě nějak zlobí hlava.“
„Máš nějaké bolesti?“ hned se Tray ujal své funkce.
„Ne, vše je v pořádku,“ zakroutil Tala hlavou a vzpřímil se, „už to přešlo...“
Váhavě se podíval po ostatních na můstku a ke své úlevě zjistil, že jejich myšlenky neslyší, když sám nechce.
„Vážně jsi v pohodě?“ jistil se Tray.
„Jo,“ potvrdil mu to mladý muž pevně a pohledem vyhledal své ‚pracovní místo‘, jak to nazvala Elisha. „Kdy vyrážíme?“
Všechny pohledy se zaměřily na Joea.
„No, co nejdřív. Palivo i zásoby tu budou co nevidět, takže nám v podstatě nic nebrání se vydat na cestu,“ pokrčil Joe rameny.

? ? ?

Lando se zastavil před posledními dveřmi, za nimiž neznal místnost. Jinak si už ‚prošmejdil‘ celou loď. Na chvíli se zamyslel, co by za nimi mohlo asi tak být, i když s ošetřovnou moc nepočítal, jelikož Deesis doposud zdravotníka neměl. Nakonec se rozhodl okouknout to zevnitř.
Otevřel pomalu dveře a vešel. Místnost byla jasně osvětlená a hned na první pohled bylo jisté, že je to posilovna. Nejenže se tam nacházelo několik cvičících strojů, které osobně zakusil, ale hlavně tam stálo dost neidentifikovatelných mučidel, na které by se neodvážil ani sáhnout, natož se na nich pokoušet cvičit. Rozhlédl se a zblejskl na jedné straně posilovny osobu, kterou viděl jen jednou za celou tu dobu, co tu byl kapitán. Zena Ragase. Zrovna dělal kliky, a musel tu být už nějakou tu dobu, protože byl nemálo zpocený a vlasy se mu na temeni lepily na kůži.
„Tak tady trávíte svůj volný čas, pane Ragasi?“ začal mírným tónem. Zen okamžitě přestal cvičit. Vyskočil na nohy a otočil se na kapitána.
No, pomyslel si Lando nepříliš nadšeně, s tím pohledem měl Vann pravdu.
Zen měl jantarově zlaté oči, snad by se i daly pokládat za ohnivě žhnoucí, a ten žár jako by vás rovnou odsuzoval k pekelným mukám.
Mladík hrdě pozvedl hlavu. „Je v tom snad nějaký problém?“
„Ne,“ zakroutil Lando hlavou a pokusil se o vyrovnaný tón, „jen mi připadá, že vás vídám nějak málo. Vzhledem k tomu, že se na Deesis ještě příliš nevyznám, mi vaše hledání zabralo nemálo času.“
„Hledal jste mě?“ To že měla být otázka? Vyšlo to spíš jako ‚Okamžitě vodpal, nebo jednu schytáš.‘
„Snažím se poznat celou posádku,“ odvětil pevně, „takže jednou muselo dojít i na vás.“
„Aha.“
Aha, to vážně udalo směr rozhovoru. Co mu na to sakra má říct?
„No, vlastně by mě něco zajímalo,“ nakonec se rozhodl načít to, co chtěl doopravdy vědět.
Chvíli čekal, jestli mladík neřekne něco typu „A co?“, ale když si Zen jen začal sbírat své věci, šel rovnou k jádru.
„Jaké je vaše Nadání? Testy vyšly pozitivně, ale nikdo jaksi neví, čím vlastně vládnete.“
„Vážně,“ ani se neobtěžoval zvednout hlas, aby to vyznělo jako otázka. A co mu má, kruci, říct na tohle?!
„Takže?“
„Ty testy nejsou vždy na 100%,“ odvětil Zen klidně, „žádné Nadání nemám.“
„Ne?“ Thomasovi se to vůbec nezdálo. Za tohle si však vysloužil další vražedný pohled. Možná by se ho už ptát neměl. Zaregistroval, jak se Zen ušklíbl sám pro sebe a vydal se k východu. Ve dveřích se na kapitána ještě ohlédl a řekl: „Nemusíte se tak ostýchat, kapitáne. Jednáte se mnou jako s nadřízeným. Nemůžu však popřít, že se skutečně bavím.“ A s tím opustil místnost.
Cože?! Tak tohle Landa doopravdy vyvedlo z míry...

? ? ?

„Chcete s něčím pomoci?“ ozvalo se Talovi nad hlavou. Vzhlédl k dlouhovlasé Reině, která stála těsně za ním.
„Vlastně...“ zamyslel se nad tím, „ano. Nebylo by to od věci. Jen maličkosti.“
Dívka si sedla do vedlejšího křesla a přisunula se k panelu.
„Takže?“ zajímala se.
„Frekvence,“ odpověděl Tala a ukázal na neoznačené položky na monitoru, „jaké máte frekvence? Až budete venku, nemám se s vámi jak spojit.“
„Popravdě jsme venku z lodi ještě v žádné akci nebyli,“ objasnila mu absenci čísel, „musí se teprve zadat.“
„Je mi to jasné,“ kývl operátor a naklonil se ke klávesnici, aby začal se zadáváním. Než se do toho však pustil, letmo se na Reinu podíval.
„Neměli jste ani cvičné?“ Dívka zakroutila hlavou a Tala si povzdechl. To znamenalo dost práce navíc, aby frekvence seděly, nepřekrývaly se, daly se pamatovat...
První položka, tedy nezadaná frekvence, se měla týkat Elishy. Tala trochu znejistěl. Proč má z toho děvčete tak divný pocit? A proč jen vedle ní slyší její myšlenky, i když sám nechce? U nikoho jiného to tak nebylo. Jen ona...ale jak to?
„Už jste s ní měl tu čest, že ano?“ vyrušila jej z úvah Reina. Pohlédl na ni s mírně pozvednutým obočím.
„S Elishou,“ objasnila mu podnět své otázky.
„Ach tak,“ pochopil, „no, ano.“ Ale podrobnosti si raději nechám pro sebe, díky.
Reina si povzdechla: „Nikdo ji tu nemá rád. Je moc panovačná a ráda rozkazuje. Myslím, že si na to při té absenci velení tak nějak zvykla. Kapitán Lando s ní zřejmě bude mít problémy...“
„Hmmm,“ zamručel operátor nepříliš nadšeně. Ráda rozkazuje, jo, to už okusil.
„Máte nějaký časový plán, v němž se pohybujete po lodi?“ napadlo ho za okamžik.
Reina vypadala nechápavě.
„No, jestli třeba v osm musíte být na můstku, v devět v jídelně...“
„Jo tak,“ pochopila ho tedy, „ne přesný, jen málokdo má pevně vyhrazený čas práce. Elisha takový měla, protože je zástupce kapitána a musela kontrolovat každý sektor, alespoň si myslela, že to musí dělat. Stejně jako kapitán. A Joe s Bryce také měli své plány u řídících panelů...“
„A ty plány ještě platí? Řídí se podle nich ti, co je mají zadané?“ žádal pokračovaní.
„No...vzhledem k novému velení...Joe s Bryce zřejmě dostanou nové rozpisy, ale Elisha si do toho mluvit asi jen tak nenechá,“ pokrčila rameny, „proč?“
Tala se podíval zpět na monitor, a pak prosícně řekl: „Mám takovou malou prosbičku, jsi přeci Proutkař...“
Dívka také pohlédla na monitor a chápavě pokývala hlavou.
„Aha. Je mi to jasné. Napíšu vám její rozpis,“ usmála se a vytáhla ze zásuvky čistý papír a propisku. Tala vděčně usměv opětoval. Teď to asi vypadalo, že ji také upřímně nesnáší, a proto se jí chce co nejvíce vyhýbat, ale on to vážně dělal jen pro ten problém s jeho Nadáním. No vážně!

? ? ?

Joe se zase snažil co nejvíce vyhýbat otci. Doopravdy jak nejvíc to šlo. Možná, že by také měl Reinu požádat o malou službičku, ale vlastně ho to vůbec nenapadlo. I když po tom minulém sporu s otcem by o tom po nějaké době jistě také začal uvažovat. Další rozhovor s ním by mohl skončit hodně velkou hádkou. A on vážně neměl náladu se s ním hádat. Jenže kdykoliv ho Thomas zahlédl, chtěl s ním mluvit ‚o nich‘. Možná by mu měl dát jasně najevo, že s ním o tom mluvit NECHCE. Striktně ne. Jo, to by mu měl říct. Nechci s tebou mluvit...
Vrátil se ke dveřím, které zrovna minul a zamyslel se. Omezí to na co nejméně slov, ať to má co nejdřív za sebou. Jo, tak to udělá. Podíval se na dveře vedoucí do kapitánovy kajuty a vyžadovalo to hodně sebeovládání, aby se neotočil a neodešel pryč.
Váhavě zaklepal. Třikrát, a při každém ťuknutí řekl jedno slovo z připraveného sloganu: „Dej mi pokoj“.
„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř. Vstoupit do jámy lvové. To chce hluboký nádech, a zase výdech. Tak, jdeme na to. Hlavně pevnou vůli a nedat najevo žádnou slabost.
Otevřel dveře a zastavil se na prahu kajuty.
Lando zvedl zrak a dá se říci, že oněměl překvapením. Joe? Přišel za ním sám? SÁM?!
„A-ano?“ vyšlo z Thomase šokovaně. Nechal psaní a postavil se.
„Chci si ujasnit pár věcí,“ začal Joe zeširoka.
„Poslouchám,“ pobídl ho Thomas na pohled vyrovnaně. Ale rozhodně vyrovnaný nebyl. Že by to Joe konečně pochopil, a chtěl začít znovu? Mohla by z nich být zase rodina?
„Nedokážu pochopit, jak ses dostal zrovna na Deesis, ani z jakého důvodu to bylo,“ Thomasova naděje se rozhořela – Joe mu totiž tykal, „ale když už je tomu tak, chci tě požádat o dodržování předpisů.“
„Cože?“ Nadějný pohled vystřídalo nepochopení vyřčené věty. Joe se mu to tedy rozhodl osvětlit:
„Já jsem tvůj pilot, ty můj kapitán. Nic víc, nic míň. Budu rád, když se oba budeme respektovat, ale tím pokládám téma „MY“ za uzavřené,“ na okamžik se odmlčel a odvrátil pohled, „a prosím tě, abys tohle pochopil.“
„Jak to můžu pochopit?!“ vyštěkl Lando rozčileně. Už se nedokázal kontrolovat. Jak mu to může říct vlastní syn?! „Jsi můj syn, ksakru!“
„Od kdy?!“ zlobně na něj mladík vyjel. Ani on už neměl sílu předstírat klid.
„Vždycky jsi jím byl, Joe! Jak si můžeš...jak můžeš...myslet si opak?“ Thomasova zlost se ve vteřině přeměnila na zoufalství. „Ublížil jsem ti, já to vím, Joe...“
„Ublížil?“ Joe měl na mále, aby se nerozesmál, „to si myslíš? Že jsi mi svou nepřítomností ublížil?!“
„Joe, prosím...je mi to líto...“
„To si jen myslíš!“ okřikl ho mladík nabroušeně, „nikdy jsi mi nemohl ublížit, i když ses o to tak dlouho snažil! Přijel sis, odjel hned druhý den, jen někdy jsem náhodou zaslechl ‚Ahoj Joe‘, a už jsi zase byl pryč. Já tě vůbec neznám, Thomasi Lando. Neznám tě ani tak, abych mohl říct, že znám tvůj oblíbený sportovní klub, jako jiní kluci znají favority svých otců. Ale víš ty co?“
„Prosím tě, Joe, dost...“
„Víš TY co?! Mně to VŮBEC nevadí! Já jsem naopak ŠŤASTNÝ, že o tobě NIC nevím!!“
„PŘESTAŇ!!“ okřikl ho Thomas, když chtěl Joe pokračovat. Vše umlklo. Joe zhluboka dýchal, jako by zrovna doběhl maratón. Vrhl na otce chladný pohled a jediné, co řekl, bylo:
„Sbohem, kapitáne.“ A odešel z kajuty ven.