Forsaken - 129. díl

„Copak? Nevěříš si snad?“ pošťouchla jsem Riela pohotově, když jsem si povšimla jeho otálení.
„V tom to není.“ Zatvářil se docela útrpně. „Ale jakkoli se mi to nelíbí, tak v tomhle Marcella potřebuju. Jako čistokrevnej upír se dostane tam, kam já ne.“
„Jo, jenže otázka je, jestli tam zrovna kvůli tobě půjde. Nevěří ti a nemá tě rád, to je jasný. Tak proč by se měl kvůli tobě přetrhnout?“ nadhodila jsem další věc, která mi vrtala hlavou.
Riel se pousmál. „Protože mu záleží na tobě. Očividně jsi ho úplně očarovala.“
„A proč mě táta v tom případě nedá na starosti jemu?“ nechápala jsem.
Dlouze se na mě zadíval. „To je zajímavá otázka, co?“ okomentoval to nakonec pouze a pustil se do dortu.
Chvíli jsem o tom přemýšlela. „Po tomhle posledním rozhovoru už nejspíš Marcellovi došlo, že o jeho podezření víš. A přece mě tu s tebou nechal...“
„Ví, že nebudu riskovat život svý sestry. A pro tvou informaci bych tvůj život neohrozil ani tak.“
„To mě fakt těší,“ prohodila jsem sarkasticky. „Připadá mi to ale stejně dost divný... Táta mě nechal v tvý péči proto, abys neodhalil jejich podezření. Jenže bejt na Marcellově místě, tak mu hned po tom vašem pokecu volám a ptám se ho, jestli by mě neměl pro jistotu odvézt, když už o všem víš. Ale nic z toho neudělal... prostě jenom odešel... A nebo ne?“ dodala jsem podezíravě.
Riel si dopřál další kousek dortu, než se uráčel odpovědět. „Samozřejmě že ne. Urazil mě, a tak teď leží rozsekanej ve sklepě. Proč si o mně neustále myslíš to nejhorší?“
Pokrčila jsem rameny. „Nenaznačovala jsem, že jsi ho zabil, jenom by mě nepřekvapilo, kdybyste svou diskuzi přesunuli ven a pokračovali v ní po chlapským způsobu.“
„A co bych tím podle tebe získal? Řeknu ti novinku... i jako chlapi jsme schopní se domluvit civilizovaně,“ poučil mě Riel blahosklonně a já obrátila oči v sloup.
„No ovšem... Vyhrožovat někomu rozbitím držky je přímo jedinečná ukázka civilizovanosti!“
„To byl jenom takovej expresivní obrat... kvůli lepšímu pochopení situace,“ okecával to nepřesvědčivě.
„Jasně. Tak proč seš si tak jistej, že by nedošlo i na praktickou ukázku? Samozřejmě jenom kvůli lepšímu pochopení situace...“ nedala jsem mu pokoj. Prostě se mi líbilo ho pošťuchovat.
„Protože to nebylo zapotřebí. Marcell je poměrně bystrej a navíc bych rád viděl sestru ještě v jednom kuse.“
„Nějak na ní dost lpíš, ne?“ ušklíbla jsem se posměšně, ale udělala jsem to jen proto, že jsem jí ten zájem záviděla. Pěkně blbý, co? Závidět holce, kterou jsem v životě neviděla. A to jen pro trochu pozornosti.
„To nemůžeš pochopit, Izabel, protože jsi jedináček,“ sdělil mi Riel skoro soucitně.
„Hm.“ Tenhle samolibej argument jsem vždycky milovala. Jako kdyby člověk tím, že nemá sourozence, nějak ztrácel na ceně.
„Jenže já se o ni po smrti rodičů staral, dokud nedostudovala a nepostavila se na vlastní nohy. Nějakou dobu u mě a Eriky bydlela, než si našetřila část peněz na koupi bytu. Říkal jsem jí, že jí je klidně půjčím, nevydělával jsem tehdy nijak špatně, ale ona to odmítla. Nechtěla být na nikom závislá, ani na mně. Vždycky říkala, že už jsem toho pro ni udělal až příliš...“
Na tohle jsem neměla co říct. Jenom to potvrzovalo mý podezření, že Riel by nikomu neublížil. Kolik chlapů se takhle stará o svou mladší ségru a ještě si ji vezmou do podnájmu?
„Radši už půjdu...“ zamumlala jsem po chvíli ticha rozpačitě a začala se zvedat. „Beztak bys tu byl teďka radši s ní a já si tu připadám tak nějak... navíc...“
„Tak to přece není,“ zaprotestoval Riel ihned. „Jsem rád, že jsi tu se mnou. Jenom bych si to mohl víc užívat, kdybych věděl, že je Mila v pořádku.“
Znovu jsem klesla na židli. „Tak se jmenuje?“ Neubránila jsem se úsměvu. „Riel a Mila... Nevím proč, ale připomíná mi to názvy čistících prostředků!“
„Protože jsi Jezabel!“ pousmál se na mě Riel, ale vzápětí zvážněl. „Izabel... to co jsem slíbil Marcellovi... neber to tak docela vážně... On by mě rozhodně neodradil od toho, abych se o tebe zajímal víc... osobně.“
Nenáviděla jsem se za dychtivost, s jakou jsem hltala jeho váhavý slova, ale nemohla jsem si prostě pomoct. „Snažíš se mi tímhle naznačit, že bys snad něco takovýho chtěl?“ zeptala jsem se přímo, abych už konečně věděla na čem jsem.
A pak jsem se zatajeným dechem čekala, co mi odpoví.