Forsaken - 130. díl

„Jo, chtěl. Ale to už jsi beztak určitě poznala, ne?“ pousmál se na mě Riel přes stůl. Vzápětí si povzdechnul. „Jenže člověk nemůže mít vždy to, co chce...“
„Proč ne?“ zeptala jsem se okamžitě. A tak zoufale, že jsem se za to až zastyděla.
„Kvůli spoustě věcí. Nebylo by to... správný, víš? Alex mi tě dal na starost, mám tě chránit... Tímhle bych zcela zradil jeho důvěru.“ Trpce se usmál. „Možná ti to přijde jako směšnej argument, protože už se to beztak zřejmě stalo, jenže to bylo něco, co jsem nemohl ovlivnit. Ale tohle můžu, chápeš? A pak... je tu stále ta záležitost s Erikou. Nechci riskovat, že se ti něco stane... že ti ublížím.“
Potřásla jsem hlavou. „Rieli, tohle je přece nesmysl! Táta mi už dávno nemá co mluvit do mýho soukromýho života. Navíc se to ani nemusí dozvědět. A já se nebojím, že bys mi ublížil. Už jsi k tomu měl několikrát příležitost a neudělal jsi to.“
„Protože jsem nepotřeboval krev... Fakt nevím, co by se přihodilo, kdybych z nějakýho důvodu neměl pravidelnej přísun... Stát se může cokoli... Od tý... události s Erikou jsem to nezkoušel... ale nemyslím si, že bych měl dost síly se ovládnout. Je to jako šílenství, který se tě zmocní... zatemní ti zdravej rozum... a ty jsi schopná myslet jen na to jedno... Na horkou rudou krev, která teče v tý nádherně tepající žíle...“ Riel si olízl ret, jako kdyby tam mohl nějakou krůpěj zachytit. „To zvíře ve mně není pod kontrolou, Izabel. Je jenom nakrmený, a tak spokojeně podřimuje. Ale stačí málo, aby se probudilo... a já bych nerad, abys u toho byla zrovna ty.“
Lehce jsem se zamračila. „Takže ti na mně záleží, a proto mě odmítáš? To jsou jenom kecy, Rieli! Pokud mě nechceš, tak to řekni, já to unesu! Ale nevyprávěj mi laskavě takovýhle pohádky!“ vyštěkla jsem na něho dotčeně.
„Myslíš si, že je to tak jednoduchý?“ opáčil on. „Měl bych si držet odstup a přitom celej večer myslím na to, jak by bylo fajn tě zas držet a líbat...“
„Jo?! Nevypadalo to tak!“ namítla jsem.
„Snažím se to trochu maskovat, přece tu nad tebou nemůžu otevřeně slintat a zvyšovat ti tak tvý už dost nehorázný sebevědomí!“ mrknul na mě Riel laškovně.
„Bezva...“
Byl to jenom můj soukromej názor a nebo je tenhle upír vážně magor? Na chvíli jsme se odmlčeli.
„Takže kdyby můj táta nebyl tvůj šéf, tak bys takovýhle předsudky neměl?“ ozvala jsem se posléze. Možná jsem to už měla nechat bejt, jenže jsem se odmítala s něčím takovým smířit.
„Nejspíš ne. Jenže Alex je tvůj táta, a tak jsou tyhle diskuze bezpředmětný, ne?“
„Třeba by proti tomu nic nenamítal...“
„Tomu sama nevěříš.“
„Tak teď třeba ne, protože si myslí, žes ho zradil, ale později... Když ti zprvu věřil natolik, že mě svěřil do tvý péče...“
„Řekl bych, že toho doteď trpce lituje...“
Svěsila jsem hlavu. Tohle bylo fakt marný. Bylo načase si přiznat, že nemá cenu se dál snažit. Riel měl svý zásady a tohle by zřejmě šlo naprosto proti nim. Ale jedno jsem ještě udělat musela.
„Chci ti něco říct... něco závažnýho... a chci abys mě dobře poslouchat, ano?“ začala jsem váhavě a Riel se na mě trochu zmateně zadíval.
„O co jde?“
„O tu vidinu, co jsem měla, když jsme byli ve vaně.“
„A co je s ní?“
„Podle táty se tyhle vidiny objeví, když se dotknu něčího čela. Vyjeví mi nebezpečenstvo, který dotyčný osobě hrozí. Rieli... já jsem tam viděla tebe! Byl jsi přikovanej ke stěně a byl jsi na tom už vážně špatně... Musíš si dávat pozor! Nechci, aby se ti něco stalo, rozumíš?“
Riel se pousmál a natáhnul ke mně přes stůl ruku dlaní nahoru. Bez váhání jsem ji sevřela, jako kdyby se topil a já se ho pokoušela zachránit.
„Děláš si o mě starosti?“ otázal se mě skoro nevěřícně.
„Jo, dělám.“
Palcem mě hladil po hřbetu ruky. Jeho kůže byla příjemně teplá a jeho dotyk neskutečně konejšivý. Jako kdyby se nic zlýho nemohlo přihodit, když jsme tu takhle spolu. Všimla jsem si, že se nadechuje k tomu, aby něco řekl, a zadoufala jsem navzdory veškerý logice, že si to třeba ještě rozmyslel.