Srdce bojovnice - 106. díl

„A uděláte to, pane?“ zeptala jsem se tiše a ani jsem sama nevěděla, jestli to chci a nebo ne. Ovšem už jen to, že mě podobné pochybnosti přepadaly, bylo neodpustitelné. Vždyť přece zanedlouho odjíždím se Saerosem… musím… Tady už stejně žádnou budoucnost nemám. Opět jsem zklamala… a to nejvíc sama sebe… Dvě výpravy a pokaždé jsem selhala. Možná jsem opravdu dobrá jenom k tomu, abych jezdila na hlídky a nebo cvičila nové vojáky v lukostřelbě.
„Neudělám, Riel,“ potřásl princ rezolutně hlavou. „Je to tvůj život a máš právo o něm sama rozhodovat. V tuhle chvíli ti nebudu říkat, co máš dělat a co ne. Teď přece nejsme na bojišti.“
„Dala jsem mu již své slovo…“ zašeptala jsem téměř zoufale. Samozřejmě, kdyby mi Thranduil nakázal tu zůstat, neměla bych na výběr. Téměř proti své vůli jsem doufala, že to učiní. A za tu slabost jsem se nenáviděla. Nebylo to tak, že jsem netušila, co vlastně chci… já to věděla až moc dobře. A proto jsem si také uvědomovala, jak moc nereálné mé přání je. Snažila jsem se jen najít nějakou alternativu, způsob, jak se s tím vyrovnat.
„Pak bys ho ovšem měla dodržet...“ Thranduilův hlas zněl neosobně, jako kdyby najednou hovořil s někým docela cizím. „Nehodlám tu s tebou probírat tvé soukromé záležitosti,“ sdělil mi odměřeně. „Pokud hodláš vstoupit do služeb lorda Elronda, bránit ti v tom nebudu. Ale dosud máš ještě závazky k Eryn Galen a králi Oropherovi a já musím říct, že s tvým dnešním výkonem nejsem pranic spokojený!“ dodal ostře.
Sklesle jsem svěsila hlavu. Byla jsem si lépe než kdokoli jiný vědoma toho, jakých prohřešků jsem se dnes dopustila, jenže to už bylo na lítost příliš pozdě. Mrzelo mě, že nejsem schopná včas rozpoznat, že dělám nějakou chybu. A že jich bylo hned několik… Vědomě jsem ohrozila celou výpravu a nezáleželo na tom, že ta hrozba byla pouze smyšlená, nedokázala jsem včas zareagovat a varovat ostatní a neposledně jsem neuposlechla rozkazu… Pravda, v tomhle případě jsem až moc dobře věděla, co dělám, ale myslela jsem si, že když získám svůj luk zpátky, budu mít ještě příležitost svá pochybení napravit. Jenže i když jsem poté zasáhla slušný počet pavouků, ta trpká pachuť způsobená mou neposlušností stále setrvávala.
„Co se tvého opakovaného lhaní týče, pak jsi svou lekci již dostala. Nebyl to zřejmě příliš příjemný pocit, když sis na krátkou dobu myslela, že jsi zapříčinila smrt tolika mužů! Naštěstí pro tebe ta domněnka netrvala dlouho. To já se jí tak snadno zbavit nemohu. Ti muži byli pod mým velením a tudíž jsem za ně nesl zodpovědnost… Dnes večer mě čeká nelehká povinnost projevit svou soustrast jejich příbuzným. A ty mě budeš během tohoto úkolu doprovázet, abys pochopila, proč je v boji zapotřebí poslouchat rozkazy a kam to může vést, když se někdo rozhodne, že pro něho to neplatí.“
Znepokojeně jsem vzhlédla do Thranduilových chladných očí, kterými si mě nekompromisně přeměřoval, a zmohla jsem se jenom na to, abych pomalu přikývla. „Jak si přejete, pane.“
„Dále jsem si povšimnul, jak jsi během boje zaváhala. Tohle se ti už příště stát nesmí, rozumíš? Tentokrát to budu posuzovat pouze jako chybu začátečníka, ovšem to je naposledy, co jsem takto shovívavý! Pokud doufáš v to, že tě lord Elrond přijme do své armády, pak bys na sobě měla raději rychle zapracovat!“
Znovu jsem poněkud otupěle přisvědčila.
„Mě jsi zatím jen přesvědčila o tom, že na cvičišti dokážeš mistrně zasáhnout terč, jenže tohle na dobrého bojovníka nestačí! Chybělo málo a zůstala bys v tom lese!“ vyjel na mě přesto Thranduil, skoro jako kdybych nějak zpochybňovala jeho slova.
„Já vím, pane…“ zamumlala jsem zdrceně. „A jsem Vám opravdu vděčná za to, že jste mi pomohl…“
Princ se zachmuřil ještě víc. Pevně mě popadl za rameno a přitáhl si mě blíž k sobě. „Za to, co jsi tam předváděla, bys zasluhovala pořádně zmalovat zadek!“ procedil skrz zuby nazlobeně.
„Ano, pane,“ vydechla jsem a nemohla jsem zabránit tomu, aby to neznělo lehce roztouženě.
Nejspíš si toho povšimnul, protože se poněkud trpce pousmál.
„To by se ti líbilo, že, Riel? Kdybych ti opět přikázal se vysvléci a opřít se o můj stůl… Musím tě však zklamat, protože nic takového v úmyslu nemám!“
Uvolnil své sevření a zlehka mi přejel prstem po ráně na krku. „Saeros se očividně překonal… Jenom si dej pozor, aby ti příště neuříznul celou hlavu!“
„Byla to pouze nehoda, pane,“ snažila jsem se ho chabě přesvědčit.
„O tom pochybuji. Z jeho strany šlo spíše o zoufalý čin… A v tom tvém…“ Znechuceně potřásl hlavou. „To ví snad jen Valar…“