Forsaken - 131. díl

„To bys neměla, Izabel. Já za to přece nestojím...“ sdělil mi však místo toho.
„Jak tohle můžeš říct?!“ zhrozila jsme se. „Nechci, aby se ti něco stalo!“
„To mě těší, ale tohle nikdo z nás neovlivní, tudíž nemá cenu se tím nechat znepokojovat,“ poučil mě Riel a já měla v tu chvíli chuť mu na hlavu narazit zbytek toho Sachru.
„Dostali jsme varování, a tak bychom si aspoň měli dávat pozor, ne?!“ napomenula jsem ho přísně, protože se mi zdálo, že by jeho lehkovážná slova mohla přivolat neštěstí.
„Já si dávám pozor neustále, ale jeden nemůže uhlídat všechno. Například mě dnes večer překvapil Marcell tím, jak tiše se tu objevil. A že se tu vůbec objevil. Alex se tvářil, že je tohle místo naprosto bezpečný a kód ke vstupní bráně zná pouze on.“
„Pak ho sem musel poslat, aby nás zkontroloval,“ konstatovala jsem stručně. Někdy mi připadalo, že dělá Riel záhadu z věcí, který jsou naprosto jasný.
„To ale Marcell popřel. Tvrdil, že sem přišel sám od sebe. Bylo by přece mnohem rozumnější souhlasit s tím, že to byl Alexův nápad...“ dumal dál, jako kdybych nic neřekla, a já musela připustit, že něco divnýho na tom fakt je.
„No, s tímhle rébusem ti já nejspíš nepomůžu, takže si půjdu konečně lehnout,“ pronesla jsem rezignovaně a s námahou jsem se zase zvedla. Shrábla jsem střevíce, který jsem prve položila na sedák vedlejší židle, a poněkud neochotně jsem se šinula k východu.
Jo, těšila jsem se do postele skoro jako nikdy předtím, jenže jsem vůbec netoužila po tom být v ní sama. Kdyby mě aspoň trochu objal a nebo dal pusu... Jenže žebrat jsem o to nemínila a on se k tomu zas jen těžko odhodlá, když se snaží držet co nejdál ode mě. Tiše jsem si povzdechla.
Možná jenom nechci být docela sama, protože potom mám tendenci o všem moc přemejšlet a většinou to končí tím, že se rozbulím. Když jsem třeba s Rielem, tak se pořád něco děje a já nemám čas se utápět v sebelítosti. Jenže dobře jsem věděla, že netoužím jen tak po něčí společnosti, ale především po tý jeho. Chtěla jsem zas usínat v jeho objetí, protože tehdy mi připadalo, že jsem v bezpečí a nic hroznýho se nemůže stát.
„Rieli...“ chtěla jsem se otočit k němu, abych se ho zeptala, jestli tu někde nenajdu televizi nebo nějakou jinou věc, u který bych se mohla ještě chvíli zabavit, než budu muset nevyhnutelně čelit svým chmurným myšlenkám, ale dál jsem se nedostala, protože jsem namísto dalších slov polekaně vyjekla.
Riel se totiž naprosto nenápadně přesunul od stolu a stál teď těsně u mě. Pokud jsem to mohla posoudit, tak na plížení byl stejnej machr jako Marcell.
„Budu mít z tebe jednou infarkt!“ vyčetla jsem mu ještě kapku roztřeseně a obrátila jsem se čelem k němu. Mezi náma zůstala mezera sotva pár centimetrů, zdála se ovšem ještě víc nepřekonatelná, než kdyby to byla hluboká propast.
„Promiň,“ omluvil se ale bez potřebný kajícnosti. Na to už jsem si ale u něho mezitím zvykla. „Jenom jsem si vzpomněl, že jsem ti chtěl ještě něco dát.“
„Jo?“ vydechla jsem a automaticky jsem k němu pozvedla hlavu. Ústa jsem měla pootevřený v němým pozvání a srdce mi tlouklo v hrudi natolik zběsile, že jsem měla pocit, že to musí slyšet.
„Jezabel...“ zamumlal Riel vyčítavě. „Ty mi to prostě neulehčíš, viď?“
„Nevím, o čem to mluvíš!“
„Že ne?“
Palcem mi něžně přejel po spodním rtu. Rozhodla jsem se bejt odvážná a drze jsem ho olízla jazykem. A než se nadál, vzala jsem mu ho do úst a dráždivě jsem ho sála a cucala, jako kdyby to byla docela jiná část jeho anatomie. Z jeho rozšířených očích jsem vyčetla, že na to myslí taky.
„Tohle je hodně špatnej nápad, Izabel,“ bránil se chabě a já se k němu přitiskla boky, abych ho ujistila, že tomu tak není.
I přes svůj odpor mi ihned sjel rukama na zadek a přimáčknul mě k sobě ještě blíž, tak těsně, až jsem cítila, jak moc po mně touží, a div se mi z toho nepodlomila kolena. Potěšeně jsem vzdychla kolem jeho prstu a vsála ho ještě hlouběji. Nepoznávala jsem svý smělý chování a kdybych měla čas se nad ním zamyslet, tak bych se musela hluboce stydět, ale k tomu jsem nedostala příležitost, protože mě Riel zničehonic uchvátil do svý náruče. Střevíce mi překvapením vyklouzly z prstů a s nesouhlasným bouchnutím dopadly na zem, ale já to ani pořádně nevnímala. Nevadilo by mi ani to, kdyby ze mě Riel ty jistě drahý šaty serval, hlavně že jsem byla zase v jeho objetí.
Chytila jsem ho pevně kolem krku a nechala jsem se nést chodbou do haly a odtamtud po schodech nahoru. Socha vedle mýho pokoje se na mě povzbudivě a snad i trochu závistivě usmívala. A měla proč.