Millmoaren

Pod bílými stromy tiše šveholí bystřinka. Je brzy ráno a slunce ještě nevyšlo, nad zemí se s rozkoší rozvaluje mlha.
Tiché bílé sněhové peřiny na noc ustlané ještě nikdo nezbrázdil stopami a ani vítr se nemá k velkým kouskům.
Všude je ticho.
V nedaleké vesničce se zrovna probouzejí první ranní ptáčata. Ženy tiše chodí po kuchyni a muži nosí vodu a dříví.
Jen děti si ještě ponechávají sladkou nevědomost o těchto činnostech. Všichni lidé jsou však právě také v dost hluboké nevědomosti. Nikdo neví, že spolu s nimi se probouzí i jiný svět, který do dnešního dne zůstával
skryt v dávném zapomnění. Kdo by dnes pamatoval, že tu kdysi nežili jen lidé a zvířata,
že tu kdysi žili i skřítkové, elfové a další tvorové dávno zapomenutí a považovaní za výplody něčí úžasné fantazie?
Vždyť je to už tak dávno...
Kdo by vám dnes uvěřil, že se tyto postavy objeví? Ani pan Derl by tomu nevěřil. I když by mu to bylo milé,
nějakého skřítka či elfa vidět, věděl z vlastních zkušeností o neexistenci něčeho takového.
Jeho děti stále na elfy věří, ale on již ztratil iluze...
Ten den vstal jako obvykle - pozdě a hned šel do koupelny.
Ani se mu nic nezdálo a to u něj bylo co říct. Emil, malý klučina, který musí vše vidět a znát se tentokrát naproti svému otci vzbudil překvapivě brzy a jeho neposedná mysl se jala hned vymýšlet zabavení.
Potichu se přikradl k posteli sestry a chvíli přemýšlel pak opatrně vyhrabal zpod postele starou masku nějakého draka či co a vrátil se k sestře. Jenže i dnes byla jeho sestra vzhůru dřív a jen dělala spící.
Avšak když uviděla, že bratr má něco za lubem, připravila se a když se k ní přiblížil smaskou na tváři, dřív než stihl provést svůj plán, prudce se zvedla a naklonila k němu. Emil se tak lekl, až se překotil na záda.