Forsaken - 132. díl

Píše tohle vůbec člověk do něčeho, co je skoro jako jeho deník? A nebo se tam mají zapisovat jenom ty věci, který se fakt staly? Možná jsem to taky měla psát radši spisovně, jenže by mi to pak přišlo jako nějaká kronika. Kronika mého života... a smrti...
Proti svý vůli jsem se musela uchechtnout a krysa, která mi opatrně rejdila kolem nohy, polekaně zmizela kamsi do tmavýho koutu.
Jo, přiznávám se bez mučení, že jsem se zas nechala trochu unést fantazií. Ale to mi přece nebudete zazlívat, ne? Koneckonců jsem tu už na můj vkus dost dlouho a fantazie je jedna z mála věcí, který mě ještě drží nad hladinou totálního zoufalství. Je to mnohem horší než pobyt u Vikyho, to byl ve srovnání s tímhle poklidnej víkend v penzionku. Možná taky proto, že to byl Riel venku a já měla jakous takous naději, že si mě najde. Ale tady?
Když mě za ním občas vezmou a já vidím, v jakým je bezútěšným stavu, ztrácím víru i já. Proč vlastně dál bojovat? Jenže se odmítám podvolit, protože jim prostě nechci dopřát tu radost. Navíc vím, jak by to skončilo. Vím, co nabídli Rielovi... Někdy mi připadá, že v tom jejich veliteli soupeří nenávist k upírům se strachem, co by mohlo bejt ze mě. Chtějí mě zabít... Jenže to nemůžou udělat tak otevřeně. Ani tenkrát na to nešel Adrian přímo. Je to zbabělec, jenže ti bejvaj nejnebezpečnější.
Nejhorší na tom je možná to, že mě ani nějak zvlášť netýrají, prostě mi dali na vybranou a teď už jenom čekají, jak se rozhodnu. Jako kdyby nepochybovali o tom, že nakonec udělám to, co chtějí oni. Mají času dost, když jsme tu tak hezky oba dva bezpečně pohromadě. Kdo by nám taky přišel na pomoc? Upíři mají svý starosti, možná ani netuší, že jsme byli uneseni, a pokud jo, pak je jim to naprosto jedno a beztak by ani nevěděli, kde nás hledat.
A mí noví přátelé... Kupodivu doufám, že je nenapadne taková hloupost jako pokusit se nás osvobodit. Za tu dobu, co jsem je stihla trochu poznat, mi celkem přirostli k srdci, a nerada bych se dívala na to, jak umírají, a navíc kvůli mně. Znám její osud a o to víc jsem znepokojená. Táta měl pravdu... I když vím, co se stane, beztak s tím vůbec nic nezmůžu. Nenávidím tu bezmoc!
Možná kdybych měla možnost vrátit čas, tak bych se tehdy osmělila... Udělala bych to, fakt! Jenže to se mi to teď machruje, když už je pozdě. Příliš pozdě na všechno…

Polekaně jsem vyjekla, když jsem zjistila, že Riel stojí těsně za mnou.
„Budu mít z tebe jednou infarkt!“ vyčetla jsem mu ještě kapku roztřeseně a chtěla se k němu obrátit čelem, jenže on mě zadržel.
„Promiň,“ omluvil se ale bez potřebný kajícnosti. „Jenom jsem si vzpomněl, že jsem ti chtěl ještě něco dát.“
„Jo?“ vydechla jsem a pak jsem jenom okouzleně sledovala, jak mi po částečně obnažený kůži hrudníku sklouznul překrásnej kámen spoutanej na stříbrným řetízku, jehož zapínání mi Riel bez dlouhýho zdržování zajistil vzadu na krku.
„Tak co? Odpuštěno?“ zeptal se mě, zatímco jsem si ten náhrdelník bedlivě prohlížela.
„Co je to?“
„Jak to myslíš, co je to? Přece ten šperk od tvý mámy,“ nechápal Riel mou otázku.
Zamračila jsem se. „Jo?“
Vzala jsem ten kámen do ruky a zlehka jsem po něm přejela prstem. „Říkal jsi, že je ten přívěšek čirej!“ namítla jsem.
„A není snad?“
Riel mi nahlídnul přes rameno a já se podezíravě ohlídla, jestli mi náhodou nezírá spíš do výstřihu. Ale kupodivu fakt koukal na ten šutr. A pěkně udiveně.
„Předtím byl vážně čirej!“ zaprotestoval a natáhnul k němu ruku. Radši jsem s tou svou ucukla a nechala ho, aby ten kámen prozkoumal.
„Začínám mít pocit, žes mi ho dal jenom proto, abys mě mohl osahávat!“ ozvala jsem se, když už mi to připadalo fakt přehnaný. Je sice pravda, že tvrdit o krvavě rudým rubínu, že je čirej, je samo o sobě divný, ale čeho je moc, toho je příliš.
„To není jenom ta barva, Izabel. Má i jinej tvar... a je naomak... teplej...“
Zamrkala jsem a musela se držet, abych se nezachichotala. „No... dobře... Tak já a můj teplej rubín jdem spát a ty si tu můžeš dál rozjímat. Ale bejt tebou, tak zajdu k očnímu!“ popíchla jsem ho a přes veškerý mý obavy jsem se rozhodla zamířit rovnou do ložnice.
„A díky, Rieli!“ zavolala jsem na něj ještě z chodby, ale mám pocit, že mě vůbec nevnímal.