Srdce bojovnice - 108. díl

Bylo to vlastně poprvé, co jsem měla příležitost prohlédnout si krále zblízka. Ne tedy, že bych o tuto čest vůbec kdy stála. Už od pohledu mi připadal chladný a krutý a podle toho, co jsem o něm slyšela, tak takovým skutečně byl. Něco v jeho tváři mi vzdáleně připomínalo Thranduila, ale jeho rysy byly na rozdíl od těch princových nelítostné a výraz značně odměřený. Pyšnil se vysokou mohutnou postavou, vedle které i většina dobře rostlých ellyn působila spíše podměrečně, a tuto převahu si očividně náležitě vychutnával.
„Thranduile,“ vzal s drobným přikývnutím na vědomí přítomnost svého syna a ten ji obdobným způsobem přijal.
„Pane,“ zareagoval natolik neosobním tónem, že mě to až zarazilo. Přece jen jsem očekávala, že ti dva budou mít k sobě o něco blíž.
„Vidím, že jsi tu pošetilost přec jen spravil! A to i přes můj výslovný nesouhlas!“ konstatoval král rozladěně.
„Ano, pane,“ přiznal princ nejen bez vytáček ale i s notnou dávkou hrdosti. „Říkal jsem Vám, že to mám v úmyslu.“
„Nechápu, kde jsi na takový nesmysl přišel! To u toho Peredhela?!“ otázal se Oropher agresivně a nespokojeně zavrtěl hlavou, až se mu masivní koruna svezla o něco více do jeho zachmuřeného čela.
„Ano, ale na tom nesejde,“ odvětil Thranduil klidně.
„Tak nesejde?! Dosud jsem tu králem já a mé rozkazy platí i pro tebe, rozumíš?!“ rozkřikl se na něho tak mocným hlasem, že jsem se mimoděk trochu přikrčila. Rozhodně se mu nedalo upřít, že budí patřičný respekt. Na prince to však kupodivu žádný valný účinek nemělo.
„Rozumím, pane, ovšem Vy jste mi to vyloženě nezakázal. A navíc se ti Eldar již dostavili. Co hodláte udělat? Poručit, aby je vyvedli ven? Jen proto, aby Vám nekazili veselí?!“ prohodil odměřeně a bez nejmenších potíží opětoval otcův zuřivý pohled. Nemohla jsem ho za to neobdivovat.
Král se zachmuřil ještě víc. „Ty sis tuhle frašku vymyslel, tys za ni zodpovědný! Uvidíme, jak se ti ti Eldar poděkují za tvůj soucit! Protože jsi dosud nepochopil jednu zásadní věc a tou je, že lid nechce empatického panovníka! To je slabost! Oni však potřebují tvrdé vedení! Když si zoufají, ty jim musíš ukázat cestu a povzbudit je k činům! Ne se dívat zpátky a prolévat slzy nad padlými jako nějaká elleth! Vždycky se musíš dívat jen vpřed! Nikdy ničeho nelitovat a nikdy si nepřipouštět žádné pochybnosti! Protože jak jednou o sobě a svých rozhodnutích začneš pochybovat, lid tě svrhne! Je to jako smečka hladových vlků, která ucítí krvavou stopu, a nic na celé Ardě je již nedokáže zastavit před tím, aby tě neroztrhali!“
„Já znám Vaši politiku, pane,“ nenechal se Thranduil královým vášnivým projevem nijak zviklat. „Ale v Imladris jsem si nemohl nepovšimnout, že lze lid vést i jinak. Laskavěji. S porozuměním. Elrond se o jejich potřeby a přání skutečně zajímá a oni ho přesto respektují a následovali by ho kamkoli. Což ostatně i dokázali, když opustili své domovy a přesídlili to onoho údolí. A já bych jednou rád byl takovým vládcem jako on.“
Krále jeho pokojné prohlášení vyvedlo z míry natolik, že chvilku jenom lapal po dechu, než se konečně zmohl na slovo. „Proto jsem tě neposlal pryč, abys převzal podobné nesmyslné lidské manýry!“ zvolal hněvivě.
„Lidské? Pokud jsou skutečně lidské, pak jsou lidi lepšími než-li my. Protože si váží života... váží si každičkého dne, protože je jejich život tak zoufale krátký v porovnání s tím naším. A i přesto si najdou čas, aby se zajímali i o někoho jiného než sebe. Není to zvláštní?“ prohodil Thranduil lakonicky a mně bylo jasné, že se takováto jasná provokace nemůže minout účinkem. A také neminula.
„Zvláštní?!“ zopakoval Oropher rozezleně a zlostně udeřil pěstí do stolu. „Zvláštní je, že se syn krále chce chovat jako nějaký Adan! Jako nějaký prostý venkovan! Jsi urozeného původu a přesto se zabýváš takovými malichernostmi! Měl sis už dávno zvolit zástupce! Ty nejsi jedním z lidu, tak se tak u všech Valar přestaň laskavě chovat! A kdyby nás Daeron tak nečekaně neopustil, ustanovil bych ho znovu kapitánem svých vojsk a tebe bych nechal sloužit pod ním, jen abys okusil, jaké to je poslouchat něčí příkazy!“
„To přece není zapotřebí, pane, poslouchám ty Vaše po celý svůj život!“ odtušil princ chladně.
„Troufalost ti nikdy nechyběla, že?! Mohu ti říct, že ji budeš do budoucna velmi potřebovat, protože pokud sis toho nevšimnul, pak jsme ve válce!“
„Nepovídejte, pane! Ještě že jste mi to sdělil, neboť jsem si toho v zápalu dnešního boje téměř ani nestačil povšimnout!“ procedil Thranduil kousavě a bylo zjevné, že pomalu ale jistě ztrácí svou trpělivost. A já se mu ani nedivila.
„Tak to byl tedy boj?!“ uchechtnul se král pohrdavě. „A já myslel, že jste tam jen stáli a nechali se od těch pavouků pobíjet! Zřejmě jsi od Elronda pochytil opravdu jedinečný způsob válčení!“
Povšimnula jsem si, že Thranduilovi zacukal v čelisti sval, jak zatnul zuby, aby se zdržel nějaké ostré odpovědi. Škoda jen, že jsem nenásledovala jeho příkladu...