Forsaken - 133. díl

Rychle jsem si smyla make-up, shodila ze sebe šaty a jenom v kalhotkách jsem si zalezla pod peřinu. Dotyk vínového saténu na mé holé kůži byl příjemně mazlivý, ale mít nějaký pyžamo, tak bych dvakrát neváhala si ho oblíct. Přece jen bych tu nerada pohoršovala Riela, až mě ráno určitě přijde vzbudit. Sadista!
Chvíli jsem zírala do nebes postele a zcela nepatřičně jsem snila o tom, že by si to nakonec přece jen rozmyslel a nečekaně mě přišel navštívit. Že by uznal, že se zachoval jako hlupák a poprosil by mě ještě o jednu šanci. Ach, Rhette...
Vzápětí jsem si vynadala, protože tohle byla fakt jenom ztráta času. Kdyby nám chtěl dát šanci, tak by to udělal tam dole. Rázně jsem se překulila na bok a rubín od mamky napodobil ten pohyb a připomenul mi tím lehkým pohlazením, že ho mám dosud na sobě. Zajímavý, předtím jsem ho ani necítila. Možná bych si ho měla sundat, ale nechtělo se mi s ním tak brzo loučit. Navíc mi přišlo tak nádherně dekadentní válet se v takovýhle posteli jenom ve spodním prádle a se šperkem. Jo, nejspíš už začínám bejt taky snob jako můj táta. Šaty od Valentina... Kdo by to byl řekl...
Vzala jsem ten zvláštní kámen do ruky a jemně ho hladila palcem. Myslela jsem, že mě vzpomínky na mámu, který nevyhnutelně zaútočily na mou mysl rychlostí přívalový vlny, rozbrečí, ale kupodivu na mě působily spíš uklidňujícím dojmem. Tak nějak jsem měla pocit, jako kdyby tu byla teď se mnou. A možná že byla, i když jsem ji neviděla. Vždyť Marcell říkal, že některý anděly nemůžeme spatřit. Ale to neznamená, že tu mezi námi nejsou.
Představa mámy, jak sedí vedle mě a střeží mě, mě naplnila takovým klidem, že jsem v mžiku usnula. A jak předvídal táta, tak se mi zdálo o ní. Nebylo to ale špatný sen. Tedy aspoň zprvu ne...
Seděla ve svým malířským pokoji, jak to tak často dělávala, a něco kreslila uhlem. Já seděla naproti ní a snažila jsem se ji přesvědčit, aby mě nechala se podívat. Ale ona mne neustále s mírným úsměvem odbývala, že to ještě není hotové. Měla k tomu puštěnou nějakou vážnou hudbu a já na chvíli zavřela oči a nechala jsem se jí unášet. Musela jsem usnout, protože když jsem se s trhnutím probrala, byla máma pryč. Volala jsem ji a hledala ji po celým bytě, ale nikde nebyla. Nakonec jsem se vrátila zpátky do toho pokoje a váhavě přistoupila k malířskýmu stojanu. Byl přes něj přehozenej cár plátna, ale nebyla to běloskvoucí látka, jakou máma normálně používala. Tahle byla celá špinavá a místy se dokonce zdálo, že jsou na ní zaschlé stopy krve. Nejistě jsem k ní vztáhla ruku a zas ji nechala klesnout. Jako kdybych tušila, že to, co pod tou látkou najdu, se mi vůbec nebude líbit. Ještě dvakrát jsem se skoro v hrůze odtáhla, než jsem ji nakonec rázným pohybem strhla a odhodila na zem. A pak jsem se zadívala na ten obraz...
Vzbudila jsem se s hlasitým křikem a hned jsem se prudce posadila. Vytřeštěnýma očima jsem bloudila po pokoji, jako kdybych hledala ten obraz, který mě tolik vystrašil, ale nic mimořádnýho jsem nespatřila. Byla jsem dočista sama a všechno bylo tak, jak jsem to den předtím zanechala.
Rychle jsem sklouzla z postele a natáhla si tričko, protože jsem očekávala, že se sem co nevidět vřítí Riel, aby zjistil, proč tu tak ječím. Jenže nikdo nešel. Což bylo hodně divný, protože podle světla, který se sem dralo přes závěsy nezakrytá okna, bylo už nejmíň devět hodin.
Nasoukala jsem se do džín, nazula si boty a prsty jsem si prohrábla vlasy, než jsem se vydala zjistit, kde se můj drahej učitel zasekl. Prošla jsem nejdřív všechny horní pokoje, kde jsem se zdržela dost tím, že jsem zprvu na každý dveře nejdřív zaklepala, a pak jsem trpělivě čekala na odpověď. Dole už jsem se něčím podobným nezatěžovala, ale výsledek byl v zásadě stejnej. Nikde nikdo. Jenom v jídelně stály dosud na stole zbytky naší včerejší neslavný večeře a já dychtivě popadla kus dortu a během svýho dalšího průzkumu jsem ho spořádala. Hlad to sice zahnalo, ale k Rielovi mě to nepřivedlo.
Napadlo mě, jestli si třeba v zahradě neleští motorku nebo něco podobnýho, a tak jsem vzala za masivní kliku hlavních dveří a s překvapením jsem zjistila, že jsou zamčený. To je teda fakt bomba! Několikrát jsem s ní důkladně zalomcovala, spíš abych nějak ventilovala svou frustraci, než že bych vážně doufala, že povolí. Taky že nepovolila.
Vrátila jsem se zpátky do jídelny a dopřála si ještě jeden malej zákusek a z kohoutku v dolní koupelně, kterou jsem během svý expedice objevila, jsem uhasila i žízeň. Sice to bylo dost barbarský chlemtat v takovýmhle zámku vodu z umyvadla, ale byla jsem tu sama, takže jsem se příliš dlouho nerozpakovala.
Takto posilněná jsem se odebrala zas nahoru, kde jsem se uchýlila do pracovny, a tentokrát bez jakýchkoli výčitek jsem zapnula comp. Hodiny na liště mi sdělily, že už je téměř jedenáct. Znepokojeně jsem se zamračila.
Kam se ten Riel jenom poděl?!