Srdce bojovnice - 109. díl

„S Vaším dovolením, pane, bych Vás ráda upozornila, že Vy jste tam nebyl, a tudíž byste se měl podobných soudů raději zdržet!“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zarazit.
Měla jsem aspoň tolik duchapřítomnosti, abych si vzápětí zhrozeně nepřitiskla ruku na ústa, a namísto toho jsem se raději hrdě napřímila. Když už mám tu odvahu a nebo spíš naprosto pošetilý nápad vzdorovat králi, tak ať je to s plnou parádou! V duchu jsem se však již viděla velice živě v kobkách pod palácem.
„Kdo je tohle?!“ otázal se král nevěřícně, aniž by adresoval tento dotaz někomu konkrétnímu, a naprosto užasle si mě přeměřoval.
Thranduil na mě vrhnul pohled, vedle kterého se ten pobyt v kobkách zdál ještě jako vcelku příjemná záležitost, a raději si stoupnul přímo přede mne, aby mě skryl před otcovým zkoumavým zrakem.
„To je jeden z mých vojáků, pane. Byl dnes přítomen onomu boji a zdá se, že se z toho ještě tak docela nevzpamatoval!“ sdělil mu, aby omluvil mé naprosto neodpustitelné chování.
„Tak voják, povídáš?!“ Král přistoupil blíž, aby na mě měl lepší a hlavně nikým neomezený výhled, a podezíravě přimhouřil oči. „To je též Elrondův výmysl přibírat do vojska ellith?!“
Thranduil se lehce pousmál. „Ne, pane. To je výmysl Daerona. Já jsem pouze v tomto vojákovi odhalil jeho neobyčejný lukostřelecký um.“
Oropher znechuceně potřásl hlavou, až se mu koruna sesunula tentokrát trochu na stranu. „Odhaluj si na ní, co jen chceš, ale nevím, proč svými krátkodobými známostmi musíš kazit pověst mé armády! Tam má panovat přísný řád a pořádek! A toho, jak každý ellon dobře ví, elleth schopná není!“
„Možná tak docela není, ale zachránila mi život, pane! Ostatně i další vojáci respektují její mimořádné schopnosti!“ postavil se princ na mou obranu a já bych ho v tu chvíli nejraději objala, i když jsem tušila, že on by mě nejspíš nejraději na místě zaškrtil.
Král se poněkud vědoucně ušklíbnul. „O tom nepochybuji... Ovšem tyto schopnosti můžou jistě respektovat i jinde! A to tak že hned, neboť já si výsostně nepřeji, aby v mé armádě sloužily ellith! Vždyť bychom byli ostatním pouze pro smích!“
„Pokud máte námitky proti její účasti při výpravách, pak aspoň dovolte, aby mohla i nadále vést výuku lukostřelby, pane. Její zkušenosti jsou vskutku nenahraditelné,“ snažil se ho přesvědčit Thranduil a já měla aspoň v tomto případě dost rozumu, abych se jim do této diskuze nevměšovala. Stálo mě to ovšem značné úsilí, neboť jsem nedokázala pochopit, proč se vůbec princ namáhá a zbytečně tak riskuje králův hněv, když zanedlouho odsud stejně odjedu nadobro.
„Když to říkáš!“ Pokrčil Oropher lhostejně rameny. „Budiž! Ale to je také jediné působení v armádě, které má povoleno! A pro příště bys ji mohl naučit lepším způsobům, pokud si ovšem nechceš užívat ty její nenahraditelné zkušenosti po několik nadcházejících týdnů v kobkách!“
Prudce jsem sebou trhla. „Nevím, pane, jak jste k takovémuto závěru dospěl, ale musím Vám sdělit, že se hrubě mýlíte!“ ohradila jsem se, neboť se mi nelíbilo, že o mně mluví jako o nějaké lehké ženštině. Jednu jsem kdysi v lidské osadě zahlédla a nenávist, se kterou pozorovala kolemjdoucí muže, se mi nesmazatelně vryla do paměti.
„Skutečně, děvče?“ Král se na mě shovívavě zadíval. „Pak bych řekl, že si můj syn dává dosti načas! Ovšem jeho úmysly jsou naprosto zřejmé, nemyslíš?“
„Možná se ale jeho úmysly neshodují tak docela s mými, pane! Protože já zanedlouho odjíždím a již jsem beztak dala své slovo jinému!“ oznámila jsem mu a jen s obtížemi jsem potlačovala svůj narůstající vztek.
Král se pobaveně zasmál. „Tak je tomu tedy? To je vskutku dobré, Thranduile! Ty už nezvládáš ani elleth, kterou máš pod svým velením! Pobyt mimo Eryn Galen ti rozhodně neprospěl! Ale neobávej se... již jsem pro tebe našel vhodnou choť a ta má přinejmenším tolik vychování, aby ti na veřejnosti nedávala košem!“
Princ zaťal ruce v pěst. „Již dříve jsem Vás, pane, žádal, abyste podobných plánů zanechal! Já se jich totiž rozhodně účastnit nehodlám!“ prohlásil neústupně.
„Skutečně? A proč, ptám se? Je tu snad někdo jiný, koho bys chtěl pojmout za svou choť?“ zajímal se král a princ po chvilce váhání zamítavě potřásl hlavou.
„Ne, pane,“ připustil neochotně.
„Tudíž tu není žádný důvod, proč bys měl tu urozenou elleth, jež jsem pro tebe vybral, odmítat?“ vyzvídal Oropher zarputile dál.
„Pouze mé přesvědčení, pane.“
„To mi ale nestačí, Thranduile! Mou vůli znáš! A ty ji vyplníš!“