Až za hrob (22.)

„Věřím ti, seš štít.“ poznamenal Gert trochu ječivým hláskem, když jsme se loudavě přiblížili k Táboru. Na kruhových objezdech na nás ostatní auta zběsile troubily, ale nebylo jim to nic platný. Vypadalo to, že se s Gerta během minuty stal řidič slečny Daisy.
„No hurá, ale musel si vidět důkaz…typickej chlap.“ uculila jsem se trochu nakysle a vrátila jsem se k odškrabávání krve z trička, kterým jsem se posledních deset minut vytrvale bavila.
„Tak promiň, že jsem ti nevěřil dřív.“ Špitnul.
„V pohodě, jen by mi asi dost pomohlo, kdybys příště zapnul mozek. Když ti dva lidi říkaj stejnou informaci, dost často to znamená, že si nevymejšlí.“
„Maio, no tak! Já se hádat nechci! Uznávám svojí chybu, měl jsem ti věřit, ale nechápu, jak to děláš.“ Jednou rukou se jen tak mimoděk dotknul čudlíku, kterým se štelujou zrcátka, /pokud je teda vaše auto má/ ale pak zase omotal prsty kolem volantu a zadíval se před sebe.
„Gerte?“
„Hm, copak?“
„Já…m-mám strach..“ špitla jsem a byla jsem ráda, že je to konečně venku. Pořád jsem se utěšovala faktem, že se zatim nestalo nic, co by mu mohlo ublížit, ale teď šla logika stranou a to mě děsilo nehorázným způsobem.
„A dřív jsi ho neměla?“ zeptal se se zvednutým obočím a nervózně se podrbal na čele.
„Ne.“
„A víš, co nás čeká?“
„Jen tušim… Domněnky…jako vždycky“ vydechla jsem a vděčně jsem sevřela jeho ruku, když jsme konečně zastavili na parkovišti u intru.
„Ať se stane cokoli, budem to řešit spolu. Jasný?“
„J-jasný.“ zahuhňala jsem a po tvářích se mi začaly koulet slaný perličky, aniž bych si to uvědomovala. Až teď mi začínalo docházet, co se mohlo stát. Gert se ke mně natáhnul a pevně mě objal kolem ramen. Zběsile jsem mu vzlykala do košile a nebylo mi to ani trochu blbý. Jemně mě hladil po tváři a stíral ten vodopád, kdykoliv ho moje emocionálně nevyzrálá představivost obnovila. Chvíli mi trvalo, než jsem se dala do kupy. Nakonec celkem obstojně pomohlo vědomí, že ať už se na Gerta řítí cokoliv, jsem předurčená k tomu, abych ho ochránila. Čistě teoreticky bych měla někde v temným zaprášeným koutě podvědomí uchovávat způsob, jak to udělat.
„V pořádku?“ zeptal se po chvíli, kdy jsem se po něm jen tak v tichosti válela.
„Uvidíme.“ řekla jsem celkem pevným hlasem a mokře jsem se usmála.
„Uvidíme..“ zopakoval, což mi v kombinaci s tónem, kterým to pronesl, vyburcovalo solidní husí kůži. Trochu mátožně jsem se vymotala z auta a byla jsem dost ráda, když mě Gert chytil.
„Dneska už nééé…“ zakňourala jsem polohlasem. Podle mých pohybových schopností..i když…spíš neschopností to vypadalo, že mě co nevidět čeká další představení těch dvou úchyláků. Zdálo se mi, že už jsem si dneska užila celkem dost. Další rozhovor teplých bratří bych už nemusela ustát.
„Víš co?“ přetrhnul Gert moje polohlasný proklínání štítovstký identity a srovnal se mnou krok, což mu nedalo moc práce.
„No povídej.“ pousmála jsem se a tiše jsem doufala, že se mi to povedlo aspoň o stupínek úchylněji než jemu.
„Převlečeš se a vypadnem! Zajdeme na véču, nebo na kafe, nebo půjdem do parku a voškubeme prvního podnikatele, kterej projde kolem, a pak ho pověsíme na strom jako lenochoda za kravatu a za jeho….“
„Neříkej to!“
„Proč ne? Stydíš se?“
„Po konci těhle prázdnin ne!“
Zasmál se a ovinul mi ruku kolem pasu. „Proč mám jen pocit, že nesdílíš moje nadšení, co se týče zločinů se sexuálním podtextem…“ zakroutil hlavou a zkrabatil čelo, jako když ráno vytáhnete rolety.
„No, možná je to proto, že si chceš všechno zkusit napřed na mě!“
„No vidíš…tenhle důvod mi nikdy nepřišel na mysl.“
„Ááá Bože!“ zaječela jsem, když se začínal zase s potutelným úsměvem nadechovat.
„Nic jsem neřek!“
„Což je tvoje jediný štěstí.“
„Jsi krůta!“ zakřenil se.
„Cože jsem?!“
„Jé…promiň…chtěl jsem říct, že jsi krutá….“
Se zvednutým obočím jsem se ho pustila a pevně jsem si založila ruce na prsou.
„Fakt promiň, vílo…asi jsem to pochytil od mámy….zase se zbláznila s tim, že se přestěhuje zpátky do Německa a začala na mě němčit, takže se tam ta krůta prostě nejspíš propašovala od ní….Třeba prostě seskočila...znáš to…Mezi krůtama je spousta parašutistů…maj malý helmičky….žlutý…s černýma pruhama. A jejich velitel je přeběhlík z nepřátelského tábora kachen…možná ho znáš z novin, jmenuje se Rampa McKvak…Má několik vyznamenání….a ve fotbale vždycky fandil levýmu křídlu…a…“ Zbytek naštěstí nezvládnul doříct, protože mu koutky přestaly konečně cukat a rozřehtal se naplno. K nám na pokoj jsme dolezli skoro po čtyřech se stupidním smíchem, kterej by nám s největší pravděpodobností dokázal vykoledovat pár hodin ve svěracích kazajkách.
„Ahóóój.“ Protáhla trochu udiveně Klára, což nás dva znova srazilo na kolena. Gertovi to nakonec přece jen přišlo stupidní, jen tak se hihňat, a tak k ní doputoval, drapnul jí za ruku a představil se: „Ahoj, já jsem Gert a slavnostně přísahám, že už jí nikdy nekoupim zmrzlinu ani kokain. Jsem chtěl zkusit, co to s ní udělá.“
„Klára“ odpověděla a celkem úporně se snažila vysvobodit dlaň z jeho sevření. „Co se ti proboha stalo?!“ vyhrkla, když jí oči zašvidraly mým směrem a zasekly se na temně rudejch skvrnách na mým triku.
„Ále, tady můj milý se mě snažil prodat lidožroutům, ale nakonec jim stačilo jen pár mých prstů.“ zasmála jsem se a mrkla jsem na Gerta.
„Snažila se dokázat, že umí hrát na kytaru.“ nabonzoval mě bleskurychle, a já jsem po něm skočila. Přistála jsem mu na zádech, hlavně díky tomu, že stočil ruce dozadu a podepřel mi stehna. Lípla jsem mu pusu do vlasů a zavelela: „Do koupelny, můj věrný oři, nebo skončíš v cirkuse a budeš tahat maringotku!“

„To se ta Klára tváří pořád takhle nechápavě?“ optal se Gert, když jsem v umyvadle odkrvovala oblečení. Nevim, jestli mu to nedošlo, ale vidět takový dva magory, jako jsme byli my dva, zrovna když jim ještě trošku hrábne, to bylo dost silný kafe.
„Jenom, když se před ní mluví o kokainu, uříznutých prstech a tak podobně.“ zažulila jsem se.
„Asi radši vypadneme, co?“ poznamenal, přestal si namotávat pramínky vlasů na prst a zvednul se.
„Tak jo, jen se obleču.“
Vycupitala jsem z koupelny jen v podprsence, což muselo působit přinejmenším zvláštně, vzhledem k faktu, že za mnou s úchyláckým poloúsměvem probrouzdal Gert, a tak trochu unaveně se sesunul na mojí postel. Aby toho nebylo málo, ozvalo se letmý klepnutí a do dveří se nahrnulo napřed poprsí, a pak celá Sabina s milou větičkou: „Jako bych tu slyšela mluvit chlapa.“
Zarazila se, když jí Gert jen tak nedbale mávnul a zase se vrátil pohledem ke mně. No…nebyla by to Sabina, kdyby nespustila svojí zběsilou láskománii, nebo-li „hledání toho pravého“, ať už to bude kdokoli.
„Já jsem Sabina.“ zatrylkovala a napřáhla ke Gertovi ruku.
„Hm..těší mě.“ pronesl do ticha a vrhal po mně zděšený pohledy. Sabina ho obešla a usadila se tak blízko, jak jen to šlo. Gert naprázdno polknul, nahnul se dopředu a opřel se o kolena. Vypadalo to, že ho celkem rychle přešel smích. Nechtěla jsme ho moc trápit, a tak jsem zalovila ve skříni, namátkou jsem vytáhla nějakej černej hadr a nasoukala se do něj. /Sakra…vytáhla jsem šaty!/ Na další výměnu oblečku jsem nějak neměla náladu, zvlášť vzhledem k faktu, že se Sabina ke Gertovi dost nebezpečně nakláněla a něco mu moc smyslně špitala do ouška.
Přetáhnout kalhoty přes botky byl skoro nadlidskej úkol, ale nakonec se dobrá věc podařila. Ještě jsem dohopkala do koupelny, cestou jsem Gerta pohladila po zádech, aby věděl, že s ním soucítim a stáhla jsem si vlasy gumičkou, abych si je neupatlala Sabininým mozkem, až jí budu třískat hlavou zeď.
„Jdem!“ houkla jsem na Gerta, kterej byl na nohou dřív, než jsem to vůbec dořekla.
„Tak ahoj.“ mávla jsem Kláře.
„Ráda jsem tě poznala.“ zamrkala Sabina. Gert se jen křivácky pousmál, odpověděl: „Z toho si nic nedělej, to se někdy stává,“ a zavřel za náma dveře.

„Káča jedna!“ soptila jsem ještě, když jsme přicházeli k Jordánu, takovýmu malýmu táborskýmu moři. Gert se jen pochechtával, už mu zase bylo hej a měl ze mě spíš srandu, čímž si vysloužil docela ostrej kopanec zezadu do paty. Skutálel se po strmým břehu a zůstal ležet jen pár centimetrů od vody. Sklouzala jsem za ním a lehla jsem se vedle. Naše ruce se samovolně našly, aniž by jim musel mozek dávat impuls. Gert se na mě díval, oči měl modrý trochu jinak než obvykle a já měla pocit, že jestli se rychle nenadechnu, nepomůže mi už ani extra výkonná pumpička.
„Děje se něco?“ přes oči mu přeběhla panika, ale zmizela, jakmile jsem se usmála.
„Ale nic, já jen, že…jsem ráda, že jsou věci tak jak jsou.“
„To tě jako přivádí do transu fakt, že se válíš s nějakým modrookým úchylem na břehu, máš obvázanou pracku a slýcháš hlasy?“
„No jasně…bylo by sice lepší, kdyby ten modrookej úchyl věděl, kdy má zavřít pusu, ale jinak je to můj sen.“
Zazubila jsem se a přetočila jsem se na břicho. Prstama jsem mu přejížděla po lícních kostech, až k uším, dolů po čelistech, až na krk, kterej jsem v tuhle chvíli chtěla prozkoumat spíš pomocí rtů. Pomaličku zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Tichounce si broukal mojí písničku. Chvilku jen tak ležel a nechal se ochmatávat, ale pak se s vervou přidal. Jediným pohybem mě překulil zpátky na záda a přikryl mě svým tělem. Jeho paže se napínaly, jak se nadlehčoval. Pořád ještě broukal a s každým polibkem melodii zpomaloval. Jednu ruku mi podstrčil pod zádama a se mnou v náručí se posadil. Jeho dlaně sebejistě zamířily dolů a zajely pod látku šatů, který se mi vyhrnuly až k pasu. Jednu ruku uvolnil a stáhnul mi z vlasů gumičku. Prameny nám přikryly tváře jako opona z pavučin.
„Markéto?!“ ozvalo se celkem pohoršeně někde nad náma a my jsme bleskurychle zvedli oči.
„A doprdele!“ vyhrkla jsem… „Dobrý den, pane učiteli.“
„Dobrej, dobrej,“ zasmál se, „jen se nečervenej, nelsuší ti to. Jen jsem chtěl vědět, jestli seš to ty.“
„Jsem.“ Špitla jsem přes rozpačitej úsměv a prstama jsem nepozorovaně štípala Gerta do břicha, aby se konečně přestal přidušeně chechtat.
„Přístě si vemte deku,“ poradil nám pančitel Tevolt a já měla pocit, že mě víc do země zatlouct nedokáže. „Abys nenastydla a neměla zameškaný hodiny.“ vysvětlil a začal se naprosto nepokrytě smát, k čemuž se Gert ochotně přidal.
„Tak nashledanou, Markéto.“ Pronesl Tevolt, chopil se řidítek svýho pravěkýho kola a začal celkem rychle mizet v dálce.
Slezla jsem z Gertova klína, chytla jsem se dlaní za hlavu a do Gertova smíchu jsem znechuceně pronesla: „Dneska je stoprocentně den kreténů!“